Ředitelce Mendlova gymnázia v Opavě Monice Klapkové před pár týdny v sobotu večer volali vystrašení studenti, že by jejich spolužák mohl spáchat sebevraždu. „Mluvil o tom, takže jsme na nic nečekali a okamžitě jsme to začali řešit. Třídní učitelé řeší případy sebepoškozování, šikaně se snaží předcházet v zárodcích, naše psycholožky jsou přetížené. Sama jsem několikrát vyjížděla do rodin, abychom se v nějakém problému posunuli,“ líčí Klapková.
Učitelé na školách už dávno neřeší jenom to, jestli děti zvládají rovnice nebo pravopis, ale jejich role je i výchovná a sociální. Zcela suplovat „sociálku“, tedy Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a další služby ale nemohou.
Nemají dost času ani pravomocí, aby pomohli co nejvíce dětem. Ať už děti pocházejí z chudých rodin, z vyloučených lokalit, utekly do Česka před válkou nebo třeba zrovna doma zažívají rozpad manželství svých rodičů.
Když začneme řešit problémy dětí včas, mnohdy stačí jen několik dílčích opatření a jejich situace se zásadně promění k lepšímu. Zavedení školní sociální práce, která školám napomůže k funkční spolupráci s rodinami žáků a sociálními a zdravotními službami v okolí, by opravdu hodně pomohlo.
Lenka Felcmanová, předsedkyně organizace SOFA
„Zapojení učitelů nad míru jejich profese je nesystémové řešení. Není vyjasněno, co má ještě dělat škola a co už mají na starosti sociální služby. Panuje představa, že OSPOD vyřeší veškeré problémy. Jenže ten může zasáhnout až ve vyhrocených případech. Dítě se často ocitá ve vakuu, kdy mu nikdo nemůže pomoci,“ říká Lucie Slejšková z organizace EDUin s tím, že nejčastějšími problémy bývají záškoláctví nebo šikana.
Nedostatek opory má na děti ohromný vliv. Protloukají se školními roky, někdy ani všemi ročníky základní školy neprojdou nebo volí takové další vzdělávání, které neodpovídá jejich intelektu. Jen aby se někde „upíchly“.
„Za bílá místa nemá nikdo odpovědnost“
Podle začátkem března představené analýzy Kateřiny Lánské z EDUin, která je součástí každoročního auditu vzdělávání, se na tom podepisuje selhávající meziresortní spolupráce.
„Metodická doporučení ministerstev školství a práce a sociálních věcí nejsou jednotná, v některých případech jsou dokonce zavádějící. Existují bílá místa, za která nikdo nemá v systému přesně definovanou odpovědnost. Jejich řešení závisí na tom, zda jsou v dané lokalitě na rozhodujících místech lidé, kteří chápou souvislost mezi sociální situací rodin, vzdělávací úspěšností žáků a rolí a vlivem školy, a uplatňují vhodná řešení,“ shrnuje Lánská.
Až čtyři procenta mladých nedokončí školu, chybí sociální pedagogové |
Pomoci by mohli takzvaní sociální pedagogové. Ti mohou vyrážet i do terénu, přijít k rodině domů, propojit je s konkrétní sociální službou a situaci řešit lépe než učitel mezi opravováním písemek a přípravou na výuku. Už teď na některých školách fungují, ale jejich pozice není v zákoně zakotvená.
„Podporuji učitele, ale především žáky. Například když se dítěti zničehonic zhorší prospěch, tak zjišťuji, kde jsou příčiny. Bavíme se spolu, zajdu k nim domů, bavím se s rodiči a hledáme, kde jsou kořeny problému. Jestli se doma hádají, dítěti něco chybí, stalo se obětí šikany... Snažím se být smiřovatelem mezi rozhádanými žáky a můžu řešit i problémy mezi učiteli a žáky samotnými,“ vysvětluje svou práci sociální pedagožka Denisa Horváthová ze Základní a Mateřské školy Nová v Českých Budějovicích.
Ta má početné zastoupení romských a ukrajinských dětí. „To, jaké žáky škola má, předurčuje práci sociálních pedagogů. A odvíjí se od toho také potřebnost této pozice. Asi bych neřekla, že by musel být sociální pedagog na každém gymnáziu, ale tohle je vždycky na zvážení vedení školy. Je ale dobré vědět, že všechno, co dělám, jsou věci, na které učitelé nemají čas, hodně mé práce se odehrává mimo školní budovu,“ dodává.
„Ambulantní“ pracovník nestačí
Podle Tomáše Machalíka z Národního pedagogického institutu se už více než rok pracuje se 400 speciálně vybranými školami, aby péče o znevýhodněné děti na nich byla lepší.
„Sociální práci na školách je potřeba dělat. Ale není jasné, kdo přesně by to měl dělat. Pedagogické sbory mají k sociálním pedagogům často nedůvěru. Některé školy by upřednostnily někoho, kdo by jen občas ambulantně přijel, aby vyřešil nějaký konkrétní problém. Vysvětlování, že sociální pedagog potřebuje s třídou pracovat dlouhodobě a přímo ve škole, zabírá hodně času,“ poukazuje na překážky v zavádění nových rolí na školách Machalík.
Školy chtějí více sociálních pedagogů. Ti neučí, ale komunikují s rodinou |
Jenže právě přítomnost odborníka přímo ve výuce je klíčová. Neziskové organizace, které se snaží systémovou dvojkolejnost suplovat, třeba organizace SOFA, narážejí na to, že pracovníky musí složitě propojovat se školou.
„Jednotliví aktéři podpory ohrožených dětí často netuší, kdo je v jejich okolí a s čím vším jim může pomoci. Důležitá je také včasná identifikace ohrožených dětí a koordinace podpory jednotlivých žáků na úrovni školy. Když začneme řešit problémy dětí včas, mnohdy stačí jen několik dílčích opatření a jejich situace se zásadně promění k lepšímu,“ vyzdvihuje předsedkyně SOFA Lenka Felcmanová.
Zajistit řešení konkrétních případů do hloubky chce podle náměstka ministra školství Jiřího Nantla (ODS) i MŠMT. „Potřebujeme systémově do škol dostat, aby v nich byla nějaká kapacita pro case management (komplexní řešení problému jednotlivců, pozn. red.) různých typů potřeb. Mohlo by být variabilní, jakou odborností si školy toto nastaví, protože potřeby v terénu jsou různé. Musíme ukázat ředitelům, že i toto je věc, nad kterou by měli přemýšlet. A bude to chvíli trvat,“ soudí Nantl.
Kritiku nedostatečného sladění se s ostatními ministerstvy ale odmítá, meziresortní dialog považuje za „velmi dobrý“. Problém vidí v množství obcí a krajů, kterým od ministerstev přicházejí pokyny. „Nemáme přímou páku na zřizovatele. My ani další ministerstva. Vždycky je to o konstelaci lidí, ale na ministerské úrovni jsou všichni odhodláni se tomu věnovat,“ hájí spolupráci.
