Když milujete nesmeky a sněžnice. Výlet za posledním sněhem Nízkých Tater

Sněhové podmínky na Slovensku jsou stejně žalostné jako u nás, pouze větší nadmořské výšky situaci trochu zachraňují. Sázkou na jistotu nám před týdnem připadaly Nízké Tatry, které vypadaly při pohledu na pravidelně aktualizovanou mapku Slovenského hydrometeorologického ústavu s názvem „Celková výška snehovej pokrývky na Slovensku“ docela nadějně. A také mediální zprávy z Jasné hlásily dobré sněhové podmínky a provoz většiny sjezdovek.

Skiareálu Jasná jsme se však určitě chtěli velkým obloukem vyhnout, a tak jsme zvolili poněkud komornější a mnohem levnější východisko: osadu Magurka.

Z Magurky na Chabenec

Bývalá hornická osada Magurka krčící se těsně pod hlavním hřebenem Nízkých Tater je idylické místo v lůně horské přírody a ticha, daleko od civilizace. A zároveň jde o lokalitu v nadmořské výšce 1 050 metrů, odkud se dostaneme za hodinku a půl výš, než sahají nejvyšší kóty Krkonoš.

Máme skvělý čas, je sedm hodin ráno, když vyrážíme po žluté značce na Zámostskou hoľu (1 612 m). Počasí už bohužel tak skvělé není, přestože ještě večer na nebi svítily hvězdy. Teď kopce halí šedé mraky, nicméně věříme, že devátá hodina rozhodne. Předpověď počasí navzdory blížící se frontě slibuje na severní straně Nízkých Tater protrhaná oblaka a polojasno. Naším hlavním cílem je hora Chabenec s docela slušnou nadmořskou výškou 1 955 metrů.

Okolí Magurky, kde se těžilo od 13. století zlato a stříbro a později i antimon, je zcela bez sněhu. První příležitost nasadit si nesmeky nastává zhruba až v polovině výstupu ve výšce okolo 1 300 metrů, kde les začíná řídnout. To už zároveň také silně fouká a pocitová teplota jde rychle dolů. Nahoře na hlavním nízkotatranském hřebeni s červenou magistrálou „Cesta hrdinov SNP“ se doslova čerti žení a postup směrem na západ podél tyčí k vrchu Ďurková se podobá vytrvalostnímu souboji s živly. Nic hezkého ani příjemného.

Populární zimní túra na Slovensku. Výstup na Velký Choč si zamilujete

Nakonec devátá opravdu rozhoduje, ovšem v náš neprospěch. Jelikož si to mlha ani vichr nehodlají rozmyslet, Chabenec odkládáme na jindy a po zelené značce se stáčíme vlevo na boční hřeben zpět do Magurky. Tyče nikde, v bílé tmě je vidět jen na pár kroků. Naštěstí máme GPS a taky nesmeky, bez nichž by se jelo dolů jako ze Sněžky.

Lavina pod Ďurkovou

Zeleně značený hřebínek z Ďurkové směrem k Magurce je nádherný, zvláště když se mraky po sestupu z hlavního hřebene opravdu protrhnou. Neudělali jsme chybu, že jsme vyrazili tak brzy ráno? Nevzdali jsme to předčasně? Nikoli! Jsme svědky obvyklého jevu, který v Nízkých Tatrách velmi často nastává při blížící se změně počasí: od jihu se přes hlavní hřeben valí větrná a oblačná deka, která se na severní liptovské straně pohoří trhá a rozpouští. Nahoře, odkud jsme právě slezli, vydrží tato deka celý den až do večera.

Když při sestupu severně od nás spatříme sněhem pokrytou baštu Salatína (1 630 m), kterak se koupe ve sluneční záři, je rozhodnuto. Máme pořád skvělý čas a zdolat do večera Salatín ještě hravě zvládneme. Zvláště když se pod něj z Magurky posuneme autem.

Provázeni nádhernými a téměř leteckými pohledy na Magurku a její překrásné okolí scházíme na konec lavinového žlebu Ďurkové, kde u kamenného památníku vzdáváme hold třem obětem laviny z roku 1970. Ve čtvrtek 14. března (právě včera!) to bylo přesně 54 let, kdy čtyři mladí slovenští lyžaři na cestě z Chopku na Magurku uvolnili obrovskou lavinu. Dosáhla délky 2,2 kilometru, mocnost až 22 metrů a obsahovala 625 000 m³ sněhu. Dvě těla obětí se podařilo nalézt v dubnu, třetí až v červnu. Sníh hlavního nánosu neroztál, vydržel až do další zimy. Neuvěřitelné, že?

Zrušené lázně Železné

Kopec Salatín (1 630 m) tvoří dominantu západní části Nízkých Tater. Jedná se o izolovaný, k severu vystrčený vápencový masiv s plochým vrcholem, který ční vysoko nad své okolí jako nějaká hradní bašta. Od jihu se na něj chodí krátkým, leč mimořádně strmým výstupem z Ráztockého sedla (1 234 m), do něhož vedou značky z Liptovské Lúžné anebo z bývalých lázní Železné.

Osada Železné (970 m) je podobně jako Magurka součástí obce Partizánska Ľupča, která však leží 16 kilometrů daleko po silnici dolů horským zalesněným údolím. Obě osady spojuje s mateřskou obcí silnice ve značně neutěšeném stavu, která navozuje reminiscence zapadlých horských vesniček na Balkáně. Řidič si tu opravdu řádně zatočí volantem mezi dírami a výmoly, a nakonec je šťastný, že nemá upadlé kolo nebo proraženou pneumatiku.

Vyrazili jsme v zimě na nejkrásnější dvojčata slovenských hor

Naším nástupním místem pro zdolání Salatína je Liptovská Lúžna, osadu Železné však nemůžeme nechat bez zastávky. Myslíme si, že jsou tu pořád lázně jako dřív, a proto se nedivíme ceduli se zákazem vjezdu. Pěšky tedy míříme nejprve k altánu s minerálním pramenem Hviezdoslav, ten je však zaplavený bahnem, zdevastovaný a nefunkční. Podobně jsou na tom mnohé okolní budovy, tvořící areál klimatické dětské léčebny, která byla však v roce 2017 zrušena a nyní se využívá jako rekreační areál. Webové stránky tohoto zařízení jsou opravdu velmi pěkné, ale reálný stav a architektura budov připomínají spíše zrušený pracovní tábor nebo ubytovací areál pro uprchlíky ukrytý v lesích uprostřed hor.

Zdolání Salatína

Na Salatín se vydáváme ze směru od Liptovské Lúžné dolinou Ráztoky do Ráztockého sedla. Dolinou je možné vyjet autem po kvalitní šotolinové cestě téměř čtyři kilometry nad vesnici, což je významná úspora času i sil.

Po sněhu samozřejmě ani památka. První zbytky se objevují až v travnatém Ráztockém sedle spolu s rozkvétajícími šafrány. A je tu ještě jedno překvapení. Zatímco hřeben Nízkých Tater, z něhož jsme dopoledne utekli, stále zahaluje oblačná deka, v dálce na severovýchodě vystupuje z nízké oblačnosti bělostný rozeklaný masiv Gerlachovského štítu. Vypadá to, že nahoru nepolezeme jen kvůli slušnému sportovnímu výkonu!

Hodinový výstup na Salatín z Ráztockého sedla určitě nepatří k podnikům, které bychom chtěli často opakovat. Na 800 metrech je třeba překonat přímým strmým stoupáním napříč vrstevnicemi bez serpentin 400 výškových metrů! Asi polovina je v lese, zbytek v řídké kosodřevině, která je pro celý masiv Salatína velmi typická. Jihozápadní svahy jsou holé, sníh se objevuje na srázech orientovaných k jihovýchodu, přes něž vede závěrečný úsek nepříjemného výstupu. Teprve nahoře to vypadá doopravdy jako v zimě.

Salatín zdoláváme na poslední chvíli. Od jihozápadu přicházejí těžké šedé mraky pozvolna zahalující vrchol, zatímco na severovýchodě stále ještě probleskují bílé masivy Vysokých a Západních Tater nad lesklou hladinou Liptovské Mary.

K návratu volíme cestu po červené západním hřebenem do sedla Žliebky a pak po žluté uzavíráme pomyslnou smyčku, do které se nám podařilo ještě na poslední chvíli chytit další krásný vyhlídkový kopec na zimním Slovensku.