Pro Británii existuje mnohem větší hrozba než okrajoví extremisté: Radikalizace toryů

15. 3. 2024

 
Doktríny obou atentátníků, radikální islamismus a bělošský supremacismus, jsou protikladné, ale ne nepodobné. Obě vyzývají stoupence ke svaté válce. Mair a Harbi Ali sdíleli pocit svaté povinnosti pomstít křivdy na svém lidu. V místních poslancích z různých stran našli společné pojetí nepřítele.

Tento druh extremismu je snadné definovat. Mnoho lidí chová třeskuté představy, ale přemýšlení o extrémních myšlenkách není nezákonné. Jednat podle nich ve vražedném šílenství je zločin. Stejně jako podněcování k násilí.

Těžší je hlídat myšlenky, které se odklánějí od demokracie; identifikovat hnutí, která mají nenávist tak zakořeněnou ve svém jádru, že žádný veřejný projev nemůže přinést nic dobrého. To je labyrint, který hodlá zmapovat Michael Gove, ministr pro komunity, s novou vládní definicí extremismu. Organizace, které se ocitnou na špatné straně této hranice, nebudou zakázány, ale mohou být oficiálně zavrženy a může jim být odepřeno financování.

Ostrakizace maniaků není špatný nápad. Ale pojmenovat názory, které se nedají skloubit s demokracií, je ošemetné, když spousta názorů má umírněnou verzi a fanatickou extrapolaci, která může ospravedlnit zvěrstva.

Jo Coxová byla zabita, protože vedla kampaň za setrvání Británie v EU. Mair se považoval za vojáka v osvobozeneckém boji proti cizím mocnostem, které se spikly, aby zaplavily bílou Británii migranty. To bylo vyšinutí, ale dalo se k němu dospět po trajektorii z argumentů pro brexit, které předkládali hlavní zastánci kampaně za odchod z EU. Zastánci setrvání v EU byli v parlamentu a tisku ještě léta po Coxové smrti označováni za zrádce, quislingy a sabotéry.

David Amess byl podle svého vraha zabit za to, že hlasoval pro letecké údery v Sýrii a za členství v Konzervativních přátel Izraele. Analytické jádro tohoto zdůvodnění se shoduje s názory, které běžně vyjadřují protestující proti zahraniční politice Spojeného království. Poslanci, kteří výslovně neodsoudí vládní akce, jsou obviňováni z morální spoluviny na smrti muslimů na Blízkém východě. Obvinění, že westminsterští politici mají "krev na rukou", je na levici běžnou rétorikou.

Harbi Ali a Mair nemohou být použiti k diskreditaci kauz, které si přivlastnili. Byli to divocí vyvrhelové. Byli však také kapkami krvavé kondenzace na periferii obrovské rudé mlhy mainstreamové zášti.

Právě to činí Goveův úkol nemožným. Nejasná definice bude nepraktická jako politika, ale účinná při rozzuřování všech, kteří se cítí být terčem útoků kvůli názorům, které zastávají bez násilných úmyslů. Pravděpodobným důsledkem je rozšíření bazénu odcizení, kde skuteční extremisté loví rekruty.

Hledání místa, kde se "extremismus" odehrává, nevede k hranici na politickém spektru, ale k prahu v psychice radikálů. Je to kritická masa vnímané viktimizace, která se stává povinností pomstít se. Je to kognitivní rozbuška, která vybuchne a z aktivisty se stane kat.

Něco podobného se zřejmě odehrává v myslích fanaticky sebelítostivých střelců ve školách v USA, ačkoli nejsou klasifikováni jako teroristé. V prosinci 2016 Edgar Maddison Welch vystřílel pizzerii ve Washingtonu, protože se domníval, že je centrem rozsáhlého pedofilního spolku napojeného na prezidentskou kampaň Hillary Clintonové. Zradikalizoval se na teroristickou úroveň víry v internetovou konspirační teorii.

Při správné kombinaci sociálního vykloubení, komunitní segregace a věrohodného nepřítele lze v podstatě jakýkoli soubor přesvědčení přetvořit ve fundamentalistický kult vykoupení násilím.

Tyto kulty však mají tendenci omezovat samy sebe kvůli vysokým nárokům, které kladou na rekruty. Je to závazek na plný úvazek, který může vyvrcholit mučednickou smrtí. Většina lidí na to nemá chuť.

Demokracie samozřejmě musí bedlivě sledovat šíření extrémních názorů. Paradoxem svobodné společnosti však je, že nepatrná menšina může věřit věcem, které by v případě, že by byly uzákoněny jako pravidlo většiny, zničily svobodu pro všechny. Demokracie umožňuje inkubaci viru antidemokracie a spoléhá, že nebude nakažlivý.

Teoreticky jsou výhody vzájemné tolerance oceňovány dostatečně široce, aby se vytvořila jakási stádní imunita proti politice rozdělování a nenávisti.

Aby tento mechanismus fungoval, musí být u moci respektovány určité demokratické normy. Vlády musí uznat legitimní nesouhlas, a to nejen v parlamentu, ale někdy i na ulici. Opozice musí uznávat vládní mandáty. Strany, které se neshodnou téměř ve všem, musí uznat společnou investici do institucí a zákonů, které udržují celý systém poctivý.

Premiér, který by se řídil nepsanými kodexy britské demokracie, by nikdy nerozpustil parlament z rozmaru, jak to udělal Boris Johnson, když mu byly zmařeny jeho potrhlé plány na brexit. Konzervativci, kterým záleží na právním státě, by nepodpořili návrh zákona, který  prohlásil, že určitá fakta o Rwandě, která konstatoval britský Nejvyšší soud (totiž že to není bezpečná země), již nejsou pravdivá, pokud vláda dává přednost svým vlastním faktům. (Britská vláda si uzákonila, navzdory faktům, že Rwanda je bezpečná a demokratická země, aby tam mohla deportovat žadatele o azyl, pozn. red.)

Poslanci, kteří uznávají, že demokracie je řízením složitých protichůdných zájmů, by nepředstírali, že jde o pouhé naplnění "vůle lidu". Nepodněcovali by cynicky nedůvěru k procesu, který je vynesl do funkce. Neříkali by, že "celý demokratický systém je zmanipulovaný", jak to tento týden udělal bývalý místopředseda konzervativců Lee Anderson, když přeběhl k ultrapravicové brexitérské straně Reform UK.

Systém je chybný, ale odsuzovat ho jako spiknutí elit, které se snaží podvést lid, je způsob, jak urychlit dysfunkci směřující ke kolapsu. Americký příklad je poučný. Americká politika je tak polarizovaná a rozhořčená, že mezi levicí a pravicí sotva existuje společný slovník, který by vůbec popsal volby, jež má demokracie vyřešit.

Republikánský mainstream je natolik radikalizovaný, že se shromáždil za Donaldem Trumpem, člověkem, který podněcuje k násilnému povstání, aby zvrátil demokratický řád.

Británie se touto cestou nevydává, ale existují konzervativci, kteří roztáčejí ideologické motory s trumpovským směřováním na mysli, jakmile se zbaví břemene vlády. Nebudou uvedeni jako hrozba pro britské hodnoty, ať už Michael Gove vymyslí jakoukoli rubriku.

Když je vytyčeným úkolem definovat druh extremismu, který bují na okraji, neexistuje motivace diagnostikovat jemnější oslabení demokratického ducha v centru. Strana, která si vypěstovala aroganci ze zvyku mít moc a panikaří na pokraji její ztráty, bude hledat původ nespokojenosti všude jinde než v zrcadle.