Rufus Miller: Viděl jsem tátu hrát se Stingem, pak se ten sen splnil i mně

15 března, 2024
Redakce
rozhovory

Rufus Miller

Do Česka přijíždí kytarista Rufus Miller (*1985), syn Stingova nejbližšího spolupracovníka. Jedno z vystoupení odehraje se svým triem 14. dubna v KC Beseda v Klánovicích (lístky zde). Přinášíme rozhovor.

O kytaristech se říká, že jsou z kapely nejhlasitější a předvádějí se. Platí to i o vás?

Možná, protože rád hraju sóla! Ale zároveň mě vždycky bavili kytaristi, kteří se nepředvádějí. Mám ve zvyku zvuk co nejjednodušší, bez velkých efektů. Kytaristi mívají na podlaze mraky krabiček, ale tahle móda už odeznívá. Hrát rychle bych asi uměl, ale baví mě jednoduchý styl. Což je pravda i o mém tátovi, v kariéře ho proslavily jednoduché kytarové riffy.

Pokud jde o hudbu, jste všežravec, jak se říká v angličtině. „nosíte na hlavě hned několik klobouků“. Co tedy od vašich koncertů v Česku čekat?

Rokenrol, to každopádně. Na londýnské scéně mi často někdo řekne, že hrajeme alternativní rock, což je podle mě v pořádku. Líbí se mi označení „psychedelická hudba“, protože mi rozvazuje ruce. Hrajeme v triu, je to něco jako emocionální jam ve formě rokenrolu.

Jedna z častých otázek bude, jaké to je hrát se Stingem. Nevadí vám to?

Nevadí, jsem na to připravený. Táta začal hrát se Stingem, když mi bylo pět let. Nejspíš jsem si to přál už jako malý kluk, šíleně mě to ovlivnilo. Jen si to představte – nedocházelo mi sice, kdo je Sting, ale viděl jsem obrovské pódium, pod ním davy lidí, kteří se dobře baví a táta k tomu hrál na kytaru. Řekl jsem si, že tohle chci jednou dělat! A vzpomínám, jak mě v dospívání Sting poprvé vytáhl na pódium. Můj plán byl od té chvíle jasný!

Mít slavného tátu ve stejném oboru někoho odrazuje, už kvůli srovnávání. To nebyl váš případ?

Naopak. O tátovi se někdy říká, že je to ďábelsky geniální kytarista. Ale to je jen špička ledovce rodiny Millerových. Vždycky jsme bývali muzikanti. Děda hrál na kytaru a zpíval, hudebnice jsou i moje tety a má sestra Misty, která je profesionálka. Moji bratranci jsou muzikanti, i můj nevlastní bratr. Dokonce můj táta měl zamlada kapelu se svojí sestrou, jmenovali se Miller&Miller. Takže vlastně jen pokračuju v rodinném řemeslu. Slyším dobrou písničku, album, nebo koncert a hned si říkám, jak bych to udělal já.

Co vás na hudbě přitahuje?

Možnost sám sebe vyjádřit, aniž bych k tomu nutně potřeboval slova. Cením si toho, že součástí mého vyjadřování je publikum, zajímá mě to, čemu se říká performance. Říkal jste správně, že nosím několik klobouků naráz. Na pódiu se ze mě díky hudbě stává někdo jiný.

Rufus Miller

Měl jste jako písňový autor nějaké vzory?

Z hlavy mě napadá hlavně Robert Smith z kapely Cure, líbí se mi i jeho hudební vývoj. Potom spousta kytaristů, Jimi Hendrix, Jimmy Page z Led Zeppelin. V dospívání jsem hodně poslouchal Jeffa Buckleyho, nejen kvůli tomu, že i on měl slavného tátu hudebníka, Tima Buckleyho. V určitém smyslu si existenci genů můžete připomenout porovnáním jejich hlasů. Abych nezapomněl, jsem velký fanoušek heavy-metalu, posedlý kapelami jako Black Sabbath. Určitě mě ovlivnil, i když třeba nepřímo, Sting a hraní s ním, jeho přístup k práci a to, jak píše.

Jaký je Stingův přístup k práci?

Podle mě má obrovskou sebekázeň. Tvrdě pracuje a věnuje svému umění dlouhé hodiny. Neustále ho vidíte zkoušet nové skladby. Zvukové zkoušky před koncerty bývají dlouhé, protože nacvičuje skladby – v jiném akordu, s jiným textem, nebo jinak postavené. Mojí zkušeností je, že většina kapel před koncertem vyzkouší zvuk a je hotovo. Sting neustále zkoumá, jak se v každém ohledu zlepšit. Můj táta je v tomhle ohledu stejný. Pohled do zákulisí mnoha kapel byl pro mě v tomhle ohledu zklamání, málo zkouší. Každodenní rutina tvrdé hudební práce má pro Stinga skoro až duchovní význam.

Pořadatelé vašich koncertů v Česku by tedy měli počítat s dostatkem času na zvukovou zkoušku?

V Londýně máme štěstí, protože jsme rezidenční kapela v klubu Blondies. V posledním roce jsme každý druhý týden hráli dvouhodinový koncert. Pro nás i pro publikum je to příležitost zkoušet nové písně, neustále hledat jejich lepší podobu a pracovat na souhře. Hraju v několika kapelách, učím jiné kytaristy, neustále se snažím zlepšovat. Asi i proto budou zvukovky trochu delší.

Říká se, že zpěváci musí v první řadě najít svůj vlastní hlas. Jak to bylo u vás?

Měl jsem dojem, že ho už mám, když jsem natočil první desku. Žil jsem tehdy v Kodani a moje první deska je trochu každá ves jiný pes. Ale když jsem si ji poslech v celku, pochopil jsem, že mojí cestou nebude celý koncert ječet. Mám níž položený hlas, trochu baryton. Na druhém albu už jsem se naučil být ve zpěvu trochu uvolněný. Umím zaječet, ale mám dojem, že s trochou uvolněnosti, jak to uměl třeba Johnny Cash, se mi zpívá líp. Pokud jde o hraní na kytaru, snažím se hrát co nejjednodušeji to jde. Nic okázalého, spíš sloužit písničce. To bývá problém, je přirozené předvést, co všechno kytarista umí.

Zblízka sledujete jednoho z nejlepších písňových autorů naší epochy. Co jste se od Stinga naučil?

Je strhující sledovat ho zblízka. Jak dokáže z muzikantů dostat to nejlepší. Mezi autory své kategorie je výjimečný tím, že je špičkový hudebník a jako basista přímo uprostřed své kapely. Tenhle aspekt je pro mě coby lekce od Stinga nesmírně důležitý.

Dostal jste od Stinga nějakou radu?

Řekl mi, že posluchači mají slyšet, jak zním doopravdy. Nezahlť svůj zvuk krabičkami a efekty. Neustále piš. A obklopuj se muzikanty lepšími, než jsi sám. Toho se držím.

Která Stingova píseň je pro kytaristu nejtěžší?

Z pohledu jemností a nuancí, které je třeba trefit správně, to nejspíš bude Every Breath You Take.

Vyprávíte svými písničkami příběhy, nebo jde spíš o to, jak slova zní?

S textem k písničce často přijdu až na poslední chvíli. Nechávám píseň otevřenou, jak jen to jde, a teprve v poslední moment přijdu se slovy. Kurt Cobain z Nirvany dělával totéž. Nejsem z těch, kteří si neustále zaznamenávají slova na útržky papíru, ale často hraju a experimentuju s písněmi tímhle způsobem. Nechávám hudbu malovat obraz, který popisuju.

Jste ročník 1985, počítáte se k nějaké hudební generaci?

Na londýnské scéně už jsem zažil několik módních vln. Dotknul se mě grunge a new-metal s jednoduchými kytarami a výrazným zpěvem, nebo indie kapely, tehdy chtěli všichni znít jako Libertines. Bylo skvělé to sledovat, ale v pozdní pubertě jsem byl spíš trubadúr s akustickou kytarou, v plandavém svetru a s dlouhými vlasy, temný folk-rocker. A v jistém smyslu jsem pořád takový. Ale nikdy jsem se nepovažoval za část konkrétní hudební scény. Snad jen té londýnské, kde je spousta skvělých kapel.

Máte z hraní pro větší počet lidí taky větší zážitek?

Z menších, tišších koncertů mívám trému. Vidím, když se návštěvníci baví, vytáhnou telefon, nebo dokonce odejdou na cigaretu. To dokáže ego člověka pěkně zranit! Ale tam se muzikant naučí právě to, co potřebuje na velkém pódiu. Obří koncerty jsou spojené s představou něčeho ohromujícího, jenomže někdy stojí vpředu lidé, kteří za lístky zaplatili spoustu peněz, nutně to ale nejsou největší fanoušci. Nepopírám, že ta velikost má v sobě cosi úžasného a pro muzikanta je to zážitek, když masa lidí odpovídá a zpívají spolu. V jistém smyslu je to ale jízda na autopilota. Zato na malých koncertech se člověk může přetrhnout, aby to diváky bavilo a neodcházeli.

autor: Petr Vizina