↗

Vlastně vše, co se okolo zákona od roku 2014 děje, se tak točí okolo Babiše. „Lex Babiš“ z něj ale neudělala současná vládní koalice, nýbrž spojenci Babiše z té doby: Hrad a strany vládní koalice, která se v roce 2013 ujala moci. Foto Chambre des Députés, Flickr

Vládní koalice chce prosadit rozšíření lustračního zákona i na členy vlády, včetně premiéra. Ve světle průzkumů veřejného mínění, které ukazují, že příští sněmovní volby by vyhrálo hnutí ANO, což by nejspíš znamenalo návrat Andreje Babiše do premiérské funkce, je pokus rozšířit působnost tohoto zombie mezi českými zákony už na první pohled jasně účelový.

Už to by mělo být pro současnou vládní koalici varováním, protože nemalá část veřejnosti vyhodnotí tento vládní krok právě tak, jak ho popsal komentátor Jindřich Šídlo: „Zoufalé vlády dělají zoufalé věci“. Ale i většina příznivců současné vládní koalice by si nejspíš přála, aby se vláda pokusila zabránit nástupu Babiše k moci jiným způsobem než zjevně účelovým dodatkem k zákonu, který se už na první pohled jeví poněkud „zoufale.“

Kontroverzní je přitom už samotný lustrační zákon. Po celou dobu své existence vzbuzuje silné emoce. Kritizoval ho v době jeho přijetí i Václav Havel.

I kdybychom přijali názor, že jeho praktickými dopady — tedy vypuzením bývalých spolupracovníků a agentů komunistické státní policie z institucí vznikajícího demokratického státu — lze ospravedlnit jeho nedostatky, pokud jde o rozmazaní některých principů právního státu, nic to nemění na tom, že zákon už nejméně patnáct let přesluhuje. Svoji praktickou roli ztratil poté, co se s jeho pomocí podařilo zabránit bývalým spolupracovníkům a agentům StB, jakož i výše postaveným komunistům, aby hráli roli v administrativě nového demokratického státu.

Politicko-symbolická role

Dá se pochopit, že zastánci zákona ho chtěli udržovat při životě coby symbolické opatření, které mělo dál ukazovat, že naše demokracie zůstává rezistentní vůči exponentům bývalého režimu. Ponechme stranou, že se tak možná zmeškala šance ukázat po období určité „karantény“, že nový demokratický systém dokáže odpouštět.

V praktické rovině by udržování zákona při životě mělo smysl asi jen případě, že by se vztahoval i na premiéra a členy vládního kabinetu — tak jak tomu bylo do roku 2014. Tehdy bylo ovšem v rámci schvalování novely služebního zákona rozhodnuto, že právě tito lidé budou z jeho působnosti vyňati a bude se vztahovat jen na vedoucí úředníky státní správy.

Právě tato „obezlička“ nakonec umožnila prezidentu Miloši Zemanovi jmenovat do vlády Andreje Babiše, který jako bývalý spolupracovník StB nemohl předložit čisté lustrační osvědčení. „Babišovské“ téma bylo v podivné právní úpravě silně přítomno. To, že ministři nebudou po přijetí nového zákona o státní službě nově potřebovat lustrační osvědčení, bylo úlitbou právě Babišovi, Zemanův Hrad na tom měl silný zájem.

Lustrační zákon i v okleštěné podobě dál přežil, přičemž ovšem už neplnil svůj hlavní účel. Pokud totiž bylo jeho původním záměrem zabránit proniknutí bývalých agentů a spolupracovníků StB do řízení státu, pak ve své nové podobě umožnil, aby přímo v pozici mocného ministra financí a následně i premiéra stanul někdo, kdo nemohl předložit čisté lustrační osvědčení. Se státními úředníky, na něž se lustrační zákon dál vztahoval, se přitom bylo možné teoreticky vypořádat v rámci služebního zákona.

Vlastně vše, co se okolo zákona od roku 2014 děje, se tak točí okolo Babiše. „Lex Babiš“ z něj ale neudělala současná vládní koalice, nýbrž spojenci Babiše z té doby: Hrad a strany vládní koalice, která se v roce 2013 ujala moci. Snahy opět rozšířit působnost v podstatě „vyhaslého“ lustračního zákona na členy vlády, jsou sice jasně antibabišovské, o nic jiného nejde, ale nejde ani o žádný další „lex Babiš“. Tím byly změny z roku 2014, které umožnily Babišovi vstup na politickou scénu.

I pro ty, kdo lustrační zákon dlouhodobě kritizují, lze tedy najít ve snahách vládní koalice znovu působnost zákona rozšířit i na členy vlády jistou světlou stránku. Lze ji formulovat takto: Jestliže už lustrační zákon přežil do dnešního dne, měl by se vztahovat — už jen z hlediska spravedlnosti — jak na státní úředníky, tak na politiky, kteří se stali členy vlády. Napravilo by se tím i poněkud účelové zmrzačení zákona, k němuž přispěly hrátky kolem Babiše.

Šance na úspěch

Odpůrci vládního návrhu argumentují, že už ničemu nepomůže, že se zákon bude opět vztahovat i na členy vlády. Účelovost této změny — tedy útok na Babiše — je prý příliš očividná. Navíc, pokud Babišovo hnutí ve volbách v roce 2025 zvítězí, podmínku, že má člen vlády předložit čisté lustrační osvědčení, opět zruší.

To by ale nemuselo být tak jednoduché. Záleželo by dost na tom, s kým by hnutí ANO zformovalo po volbách koalici. Pokud by jeho partnerem bylo hnutí SPD, nejspíš by se oba subjekty dohodly.

Pokud by ale ANO uspělo s námluvami s ODS, které už nyní vidíme na obou stranách, nejspíš by bylo těžší se na otevření cesty Babišovi k dalšímu premiérství s pomocí — další — účelové změny lustračního zákona dohodnout. Ba naopak, lustrační zákon nově požadující čisté osvědčení i od členů vlády, by dokonce mohl být dobrou záminkou k tomu, aby Babiš v čele vlády nestál.

Často slyšíme, že pro Babiše může být koneckonců docela výhodný „model Kaczynski“. Z pozadí by mohl skrze premiéra Karla Havlíčka vše řídit a přitom využívat toho, že vládnutí s nějakou demokratickou stranou ho politicky legitimizuje.

Jako protiargument lze uvést, že jakkoliv by takové uspořádání dávalo smysl z hlediska snah ANO, nemusí dávat smysl z hlediska Babiše. Ten rozhodně není jako Kaczynski, což je introvert žijící ve skromných poměrech s maminkou, ale člověk, kterému velmi záleží na tom, aby byl viděn. Asi bychom našli ve východní Evropě těžko jiného politika, který neustále zdůrazňuje, s kým vším se zná, s kým si pořídil fotografii a na koho má telefonní číslo.

Je tedy spíše pravděpodobné, že by se Babiš znovu do čela vlády dral, a pokud by tomu stál v cestě lustrační zákon, pokusilo by se ho hnutí ANO změnit. Ale už to, že by kvůli tomu muselo jako koaličního partnera zvolit SPD — místo kupříkladu ODS — by mohlo ANO poškodit.

Na druhou stranu poškodit by ho mohla i Babišova případná neúčast ve vládě. Ten by totiž o další fungování hnutí, které vybudoval jako nástroj k získání vlastní politické moci, mohl ztratit zájem.

Vládní pokus vrátit do hry lustrační osvědčení i pro členy vlády tak může pro oponenty ANO nabízet i další světlou stránku: silné pnutí mezi těmi, kdo by si přáli ANO legitimizovat coby součást demokratického provozu, a těmi, pro něž je v hnutí ANO vše natolik „o Babišovi“, že raději půjdou — i kvůli lustračnímu zákonu — do koalice s SPD.