Seznamka
David Peroutka
Autor: archiv autora
Jak se zdá, v současné katolické církvi dochází k povážlivějším polarizacím stanovisek. A nejedná se vždy jen o neškodnou názorovou pluralitu, nýbrž mnohdy též o atmosféru vzájemného odmítání, netolerantních postojů, případně i despektu. Je tedy třeba zvažovat, jak se k této situaci nejlépe stavět. Abych však neprobouzel marná očekávání, hned úvodem upozorňuji, že se nechystám definovat ani zdůrazňovat nálepky typu „konzervativně smýšlející“ či „progresivně smýšlející“. Nebudu se ptát, co kdo tvrdí či zastává. Spíše než tyto „obsahové“ stránky neshod nás totiž budou zajímat hlediska sociální a spirituální.
Pokud jde o příčiny či „hybné síly“ polarizace, nechám stranou různá psychologická vysvětlení (odkazující např. ke skrytému strachu, k „projekcím“ apod.) a omezím se na dva postřehy, které pokládám za obzvláště užitečné. První se týká faktu, že společně rozvíjená negace či polemika může osobám skýtat jistou socializaci a pocit, že „někam patří“, pocit živé sounáležitosti se skupinou stmelenou sdíleným negativním postojem, který si účastníci vzájemně donekonečna potvrzují. Člen názorového proudu svou příslušnost utužuje kritikami či jízlivostmi na adresu ideového protipólu. Dominantní osobnosti tímto způsobem posilují svůj vliv na své spojence… Takové a jiné psychosociální mechanismy se nicméně týkají jakýchkoli - nejen církevních - různic. Lze najít specifické příčiny polarizace v církvi?
Můj druhý postřeh se týká určitého duchovního faktoru polarizace. Existují jisté velmi náboženské, avšak ne zcela zdravé postoje. Mám na mysli určitý „negativní“ způsob, jak žít svou víru. Zdravý duchovní život je pozitivní. Je nesen dynamikami, jaké vypočítává např. apoštol Pavel v listu Galatským: „láska, radost, pokoj…“ (5,22). Pravá spiritualita se vyznačuje vnitřní svobodou, životem modlitby (např. „hlubinnou křesťanskou meditací“, jak to nazývá W. Stinissen) a všeobjímající láskou. Ne vždy se nám ovšem daří takovými cestami kráčet. Existují křesťané, kteří chtějí svou víru žít opravdově a s nasazením, leží jim na srdci, avšak neumějí dostatečně prožívat především pozitivní obsahy spirituality. Ty zůstávají spíše věcí krásné duchovní teorie než skutečností konkrétního života a zkušenosti.
Hlavní dynamikou křesťanského života se v takovém případě snadno stane – vlastně na způsob jakési náhražky – oblast názorů, potažmo ovšem i názorových rozdílů či střetů. Žít svou víru tímto negativním způsobem ovšem není duchovně zdravé. Boj nelze pokládat za zdravou podobu spirituality. A křesťanství se zde bohužel opravdu stává bojem: za něco, a tudíž i proti něčemu. Duchovní síla osoby je pak ve skutečnosti dosti negativní silou, jak se to může stávat osobám na tom či onom křídle názorového spektra.
Po této (velmi neúplné) úvaze o zdrojích polarizace bude každopádně namístě hledat možnosti, jak nedobré klima uvolňovat. Jedna již přímo plynula z výše řečeného: jde o pozitivní dynamiku duchovního života, jež by v nás převážila negativní postoje i skryté nepokoje či strachy a pomohla nám k větší vyrovnanosti, pokoji a zdravému „nadhledu“. Chtěl bych se nicméně zaměřit na další důležitou perspektivu, jíž je hluboké rozumění druhým a týkající se způsobů komunikace.
Komunikace je tématem, jehož aktuální naléhavý význam bezpochyby přesahuje hranice církve a křesťanství. Rozhlédneme-li se po širším sociálně-politickém obzoru, lze konstatovat, že různé polarizace společnosti se snad nejzjevněji odrážejí právě v politováníhodné bídě komunikační kultury. Sklon k argumentační přemrštěnosti, jednostrannosti a agresivní dikci je na vzestupu. Např. namísto tradičních slovních obratů jako „obávám se, že se mýlíte“ či „dovolím si nesouhlasit s vaší interpretací faktů“ se dnes takřka standardně říká „lžete!“. Rovněž výsměch a despekt jsou častými jevy.
Mým záměrem je navrhnout zde dva principy, v jejichž užitečnost doufám – především pokud jde o křesťanskou vzájemnost. Těmito principy jsou hluboké rozumění a subjektivní vyjadřování. Hluboké rozumění se týká prostého postřehu, že abychom mohli na svého partnera v dialogu jakkoli smysluplně reagovat, je dobré jej nejprve pochopit. Takový úkol ovšem klade větší nároky, než jen dobrou vůli nedopouštět se dezinterpretací. Vyžaduje ochotu nespěchat se svými vlastními skvělými a neprůstřelnými argumenty či jistotami, nýbrž je na nějaký čas „uzávorkovat“ a odvážit se zvláštní myšlenkové expedice: zkusmo zaujmout hledisko, ze kterého se na svět dívá náš oponent. Jakoby se do něj na chvíli vtělit. Zkoumat, co se nám v takové perspektivě ukáže a jak se to ukáže.
Tato odvaha nezůstane bez odměny. Všimneme si tak věcí či souvislostí, pro které jsme byli předtím slepí. Tvářnost skutečnosti se v našem pohledu stane plastičtější, bohatší a úplnější. Avšak především se začneme dívat s větším pochopením, a proto i vlídněji, na osoby, s nimiž se názorově neshodujeme – a to bude pro nás samé znamenat úlevu.
Smysluplný dialog vyžaduje postoj podobný jakési vzájemné „prosbě o pomoc“. Respektive dvěma prosbám. Jako bych druhému říkal: 1) „Potřebuji tvou pomoc, pomoz mi prosím lépe ti rozumět.“ A rovněž: 2) „Potřebuji tvou pomoc, pomoz mi prosím tím, že mi lépe porozumíš.“ Zásada hlubokého rozumění znamená, že první z obou proseb má přednost (nikoli nutně časovou, nýbrž významovou). To znamená, že obě strany především chtějí skutečněji porozumět druhému.
Prosba „pomoz mi lépe ti rozumět“ svou povahou směřuje k naslouchání, resp. k umění naslouchat (jak o něm často mluvíval zenový mistr Thich Nhat Hanh, 1926–2022). Co to znamená? Ve chvíli, kdy druhá strana hovoří, není mým úkolem hned korigovat její omyly, přerušovat ji, usvědčovat ji pomocí argumentů a usilovně měnit její názory. Mým úkolem je naslouchat, byť by to vyžadovalo značnou míru sebekázně. Vstupovat přitom co nejvíce do hledisek druhé strany (jak jsem výše naznačil) a zapojit empatii. Takto se nám otevře důležitá a nedocenitelná možnost: ponechat si (případně) své stanovisko, a přece svému oponentovi hlouběji rozumět.
Druhá prosba, „pomoz mi tím, že mi lépe porozumíš“, předpokládá přijetí druhého principu, jímž je subjektivní vyjadřování. Porozumění totiž druhému člověku usnadním tím, že mu své pohledy nepředstavuji jako objektivní pravdy, nýbrž jako stavy své mysli a duše, čili po subjektivní stránce. Tuto nezbytnost evropská kultura tradičně vnímala, když ustálila dobrý zvyk uvádět svá tvrzení obraty jako např. „domnívám se“, „jeví se mi“, „obávám se“ (že je tomu tak a tak).
Jako příklad uvedu interpretaci biblických míst v diskuzi mezi křesťany. Není nutné ani užitečné říkat např. „z tohoto biblického výroku jasně a nutně plyne to a to!“. Je moudřejší použít subjektivní vyjadřování a říci např.: „když čtu tento výrok či text, cítím se veden k takovým a takovým myšlenkám“. Křesťan tak hovoří o sobě – a sám za sebe –, vyjadřuje se „subjektivně“, a tím činí svou interpretaci přístupnější druhému, byť by s ní on nesouzněl.
Podobně je tomu, je-li řeč o praxi, o dění či konání v církvi. Spíše než s jistotou prohlašovat, co je správně a co špatně, se lze druhému svěřit: „když se děje to a to, prožívám či cítím to a to, napadají mě takové a takové myšlenky či otázky“. Je poctivé představovat svůj pohled jako svůj pohled, a nepromlouvat „ex cathedra“. Tak svého partnera v dialogu nezablokuji, ale podnítím jej, aby se mi vstřícně snažil rozumět. Lze říci, že při dialogu je (oboustranně dodržovaná) zásada subjektivního vyjadřování vlastně způsobem, jak si navzájem usnadnit hluboké rozumění, o které v dialogu podstatně jde.
Ve světle všech těchto možností by se mohla postupně jinak jevit polarizace v církvi. Konzervativci chtějí být věrní pravdám a hodnotám církevní tradice, progresisté Ježíšovu autentickému étosu lásky. Jakkoli snad tyto motivace nezaručují neomylnost, nejsou vlastně obě v principu srozumitelné?
***
Ježíšova slova „obraťte se“ (Mk 1,15) zní v řeckém originálu metanoeite, což znamená (jak kazatelé rádi upozorňují) „změňte smýšlení“. Jak ale tuto změnu uskutečnit? Dokud jsme na omylu, nutně nevíme, že se mýlíme (vždyť kdybychom to věděli, už bychom se nemýlili). Stěží se tedy mohu rozhodnout, že se nadále přestanu mýlit! Proto jsme sice snad schopni přát si změnu svého jednání či života (když neladí s naším dobrým přesvědčením a poznáním), avšak změnu smýšlení bychom zpravidla spíše doporučovali druhým, kteří jsou podle nás na omylu.
Jak se tedy zdá, Ježíš výzvou „změňte smýšlení“ nechce jednoduše říci „změňte názor“. Povzbuzením k „proměně smýšlení“ nás spíše zve k účasti na své milosrdné, všeobjímající lásce, kterou přišel učit i rozdávat. „Proměna smýšlení“ neznamená změnu našich názorů, ale naše vzájemné přijetí navzdory rozdílným názorům. Znamená rozhodnutí respektovat a milovat ty, kdo jsou jiného mínění než my.
Hluboké rozumění, o kterém jsme uvažovali, směřuje k tomu, abychom lépe chápali ty, s nimiž nesouhlasíme. Hluboké rozumění je tak jedním ze způsobů, jak se můžeme ze své strany lépe disponovat pro Kristovu všeobsáhlou lásku, která může a má žít v nás. Zahrnuje i ty, kdo mají jiný názor. I ty, kdo mají (podle nás) špatný názor. V této lásce pak tkví pravá jednota církve, opak nevraživé polarizace. Proč by pro nás mělo být nesnadným cosi tak prostého?
Autor je členem Řádu bosých karmelitánů, působí v hradčanském klášteře Fortna. Je filozofem a specializuje se též na spirituální teologii.
