Chtěl jste od mala být hercem, nebo vás k tomu nasměrovali rodiče či nějaký zážitek a vy jste na tom pracoval?
Jako malý chlapec jsem chtěl být tradičně kosmonautem, popelářem a správcem kurtů. Mám skvělé rodiče, kteří mě ani mé sourozence do ničeho nenutili, naopak nás v tom, co jsme chtěli dělat, podporovali. Vážně jsem uvažoval o kariéře atleta, a proto jsem se přihlásil na Státní konzervatoř v Praze, kde nebyly předměty, se kterými jsem se na základní škole potýkal. Už v prvním ročníku jsem pochopil, že nelze dělat herectví a závodní běh dohromady, a vyhrálo divadlo.
Byl jste neokoukaný a populární, hrál prince v jedné pohádce za druhou, čímž jste se dost zaškatulkoval. Moc se vám nepodařilo z toho dostat. Přijímá herec takto recyklované role proto, že je herec a je to práce, a ty následky nálepkování mu dojdou až zpětně, když už je většinou pozdě?
Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel, každou nabídnutou roli jsem většinou s radostí přijímal. Pokud by i dnes přišla role recyklovaného prince, jsem připraven.
Seriál Dlouhá míle byl dle našeho názoru moc hezký a kvalitní, bohužel kvůli době uvedení zapadl. Jak hodně jste musel dřít, abyste vypadal realisticky jako špičkový sportovec? Myslíte si, že díky nabyté kondici jste se pak udržel ve skvělé formě až do dnešních dnů?
Máte naprostou pravdu, že termín vysílání nebyl úplně ideální, ale pan Hubač i pan režisér Adamec i celý tým odvedli skvělou práci. Celý seriál se připravoval a točil přes rok a na toto období velmi rád vzpomínám. Splnil se mi můj atletický sen a navíc jsem spojil příjemné s užitečným. Rok jsem si připadal jako reprezentant republiky se lvíčkem na prsou. Nemůžu nevzpomenout na výkon Sváti Skopala, který na rozdíl ode mě nikdy neběhal a podal tam bravurní sportovní i herecký výkon. Míli už bych za ten čas neuběhl, ale je to výzva!
Hostoval jste v Národním divadle, teď se věnujte moderování. Je to rozdíl stát sám na pódiu a deklamovat roli před vyprodaným divadlem, nebo uvádět galavečer před nabitým sálem?
Je to veliký rozdíl. Pokud moderujete, nemůžete hrát. Pokud byste hrál roli moderátora, tak divák by to dříve nebo později poznal a vy byste ztratil důvěru. A jakmile nemáte důvěru diváků, je to konečná. Při moderování musíte být sám za sebe.
Při moderovaní máte stejný „šmrnc“ jako Marek Eben. Jako herec piluje roli, musí i moderátor na sobě pracovat, aby nebyl okoukaný, lascivní, trapný a nebylo vidět, že tam jde jen kvůli honoráři, ale že si to užívá a je součástí toho večera a díky němu se baví i diváci? Stojí ten večer hlavně na vás a dokážete případně zaretušovat organizační kiks? Nebo jste jen jedna složka, a pokud nemáte den vy, zakamufluje to vystoupení ostatních?
V dnešní době si každý myslí, že může moderovat. Ale moderátor není jen „posunovač“ programu, ale je to hostitel, který utváří celkovou atmosféru večera. Neměl by ani exhibovat, ani pouze odříkávat scénář. Musí mít cit pro rytmus, situaci. A právě zmíněný Marek Eben je pro mě velkým vzorem, protože tohle všechno dokáže s velkou grácií.
Na rozdíl od některých mladších kolegů vypadáte stále pozitivně naladěn a ve skvělé kondici. Dbáte programově na svoje duševno a fyzično a celonoční „party“ nebyly nikdy vaší doménou?
Děkuji za důvěru, ale časy se mění. (smích) Moje babička vždy říkala: všeho s mírou.
Teď hrajete v nové hře Jen pravdu, drahý. Stále ještě je to pro vás vzrušující objevovat charakter a hloubku nové postavy, zkoušet a přicházet s nápady, nebo jste se už přistihl, že se vám texty hůř učí a ten zápal trochu opadl?
Ne, pořád je to pro mě velmi přitažlivé. A to nejen učit se texty, ale i seznámit se s těmi tématy a různými pohledy na život. Toto je francouzská komedie, takové šumivé víno. Je to pokračování představení Mlčeti zlato. Je to velmi podobné téma a opět hrajeme s Danou Morávkovou manželský pár. Je to podle Voltaira, kdy tento mistr ironie říká: „Lžete, přátelé, lžete! Lež je hříchem jenom tehdy, pokud plodí zlo. Pokud koná dobro, je velkou ctností, a tak lžete a já vám to jednou vrátím.“ Takže je to přesně o životě a na první pohled se může zdát, že je to legrace, ale mnohdy se v tom člověk sám vidí v jeho životních krocích.
Když přijdou v životě mezníky jako čtyřicet nebo padesát let, je to pořád ještě dobrý. Ale šedesátka je jako zvonění do posledního okruhu. Změnil jste nějak svůj životní rytmus nebo preference po dosáhnutí této hranice?
Záleží na tom, jak ten poslední okruh je dlouhý. Pokud je to poslední čtyřstovka, tak si tohle nikdy nepřipouštím, protože si myslím, že na cílovou rovinku ještě nedohlédnu, takže to nehrotím. Pro mě to jsou jenom čísla. Někdo říká: „Teď to začne, teď to začne.“ Někdo říká, že to začne v šedesáti, říká se to i o osmdesáti. Můj otec oslavil devadesáté třetí narozeniny a je ve velmi dobré kondici. Takže já věk zatím opravdu neřeším.
Děsí vás myšlenky na důchod a podzim života, nebo se spíš na to těšíte a vrhnete se na činnost, kterou jste kvůli práci musel léta upozaďovat?
Já většinou spojuji příjemné chvilky s pracovními a je ideální, když se to prolíná. Čím dál víc pozoruji, že se kolem mě točí téma důchodu, ale osobně o tom ani nepřemýšlím. Ani se nechystám vypočítávat výši toho „neuvěřitelného“ důchodu. Jednou to přijde, ale zatím to neřeším. Až to přijde, tak to přijde.
Chtěl byste, aby vám bylo znovu patnáct a měl jste celý život před sebou? Nebo vás dnešní svět a jeho hodnoty netěší a jste rád, že jste žil, kdy jste žil?
Bé je správně. Já jsem šťastný, že nejsem mladý. Tomu světu opravdu přestávám rozumět a přestávám být optimistou, i když jsem tak byl vychováván. Protože to je opravdu zvláštní doba. Jsem rád, že podle toho, jak se ta situace vyvíjí, že ty následky týhle doby už nezažiju.
Někteří vaši kolegové škádlí další múzy – režírují, píší knihu, malují nebo hrají na nějaký nástroj. Máte v sobě nějaké takové skryté ambice nebo nadání?
Já někdy kecám ne do režie, ale pomáhám režisérovi. Potřebuji položit základ a k tomu můžu něco dodávat. To mě hrozně baví. Takže jsem takový ten přidavač.
6. března 2024 |
Už léta s Danou Morávkovou moderujete filmový festival ve Zlíně. Jak vznikla tato dvojice? Začal jste některý sám a kolega byl shledán nezbytným a tak tam naskočil později?
Já jsem začínal před pár lety sám tuším s Evou Janálovou a Danuška tak nějak naskočila. Ale je pravda, že už jsme taková skoro nerozlučná dvojice. My jsme tomu velmi rádi, protože je nám ve Zlíně moc hezky.
Když se ohlédnete zpátky, jste se svojí kariérou spokojen, nebo máte pocit, že jste měl ve škole větší ambice a očekávání, které se vám nepodařilo naplnit? Toužil jste po nějaké roli a navzdory usilování o ni vás minula?
Nerad se ohlížím, zvlášť po své kariéře. Koukám se dopředu. Učili nás to i na závodní dráze. Kdo se ohlížel v cílové rovince, tak tomu docházely síly a znamenalo to, že si nevěří. Raději beru „ohledy“ na ty, kteří potřebují pomoc. Roli Romea už asi nedostanu, ale rád se nechám překvapit.
Co dokáže Jana Čenského dneska opravdu potěšit a udělat mu radost?
Mně udělá radost lidská ohleduplnost, které je bohužel stále méně. Takže když mi někdo nezištně nabídne pomocnou ruku nebo poděkuje, tak jsem za to velice vděčný. Je to velmi příjemné pohlazení. Ale bohužel je toho čím dál tím méně.
27. července 2022 |
