Začíná Poté. Seriál o životě po teroristických útocích v Oslu a na ostrově Utøya

„Ten den v Oslu trochu pršelo. Prostě normální den. Najednou zazvonil telefon. Volali z recepce, že nevědí, komu patří bílá dodávka, která zaparkovala před hlavním vchodem do vládní budovy,“ rozpomíná se pracovník tamní ostrahy Tore Inge na moment, kdy vozidlo v 15.16 zaparkovalo. Tore Inge v daný moment začíná na kamerových záznamech řidiče hledat. Současně se snaží zjistit, kdo je jejím majitelem. Ve chvíli, kdy kamerou poznávací značku zaostřuje, dodávka exploduje. Hodiny ukazují 15 hodin a 25 minut. Výbuch nepřežije osm lidí. Všech pět budov ve vládní čtvrti je zničeno.

Zatímco na místo o pár minut později přijíždějí záchranáři, hasiči i policie, je řidič dodávky – oděn v policejní uniformě – opět na cestě. Míří na severozápad. Už v 15 hodin 35 obdrží nouzová policejní linka telefonát od  náhodného svědka, že ozbrojený muž v uniformě, s přilbou a zbraní nasedl těsně před explozí do přistaveného auta. Diktuje také registrační značku vozidla – VH24605.

Na ostrově Utøya ležícím asi 30 kilometrů od Osla je právě v plném proudu letní tábor mládeže norské Strany práce. Na šestnáctou hodinu se má všech asi 600 účastníků a účastnic dostavit do hlavní budovy, kde je organizátoři o událostech v Oslu informují. V sále vládne chaos a strach. Blízcí mnohých účastníků ve vládní čtvrti pracují. Proto spěchají ke svým mobilním telefonům, aby se ubezpečili, že jsou v pořádku. Na ostrově je také pětičlenná zahraniční delegace, která dostává možnost z erárních přístrojů zavolat domů a také zpravit rodiče, že jsou v pořádku. Snad všichni z nich je současně uklidňují větou: „O nás se nebojte. Jsme na nejbezpečnějším místě na světě. Na ostrově.“

O tři minuty později projíždí vozidlo s registrační značkou VH24605 čtvrtí Sandvika, která leží asi 24 kilometrů od ostrova Utøya. Mladí lidé se na letním táboře snaží zjistit, co přesně se v Oslu stalo, a živelně o situaci diskutují. V 16 hodin 57 přijímá Utøya zprávu, že policista z norské bezpečnostní služby žádá o převoz na ostrov, aby zajistil jeho bezpečnost v souvislosti s explozí v hlavním městě. „Na ostrov dorazila policie. Jen pro jistotu. Protože pořád nevěděli, co přesně se v Oslu stalo. A my byli angažovaná mládež na jednom místě,“ vzpomíná na příjezd policisty Jørgen. „Ten chlápek měl věrohodnou uniformu a placku. Lidi mu pomohli z lodě s jeho taškami. Ty se později ukázaly jako plné zbraní a munice,“ dodává. Muž vystupuje na ostrově v 17 hodin 17 minut.

„Zatímco jsme se snažili přijít na to, zda šlo o teroristický útok, nebo jen únik plynu, zaslechli jsme rány. Mysleli jsme, že jde o ohňostroj,“ vybavuje si události účastník tábora Bjørn. Je 17 hodin 21 minut. Před hlavní budovou jsou zastřeleni hlavní manažer ostrova a bezpečnostní pracovník. A následuje více než hodina běsnění. První protiteroristická jednotka na ostrov doráží v 18 hodin 27 minut. O sedm minut později útočníka zatýká. Útočník převlečený za policistu na ostrově brutálně zavraždil 68 lidí, převážně náctiletých.

Dvojice útoků nejen pro Norsko znamenala obrovský šok. Několik dní panovaly obavy, zda nebudou následovat incidenty další. Zadržený muž totiž deklaroval, že je součástí větší skupiny teroristů. Pokud nebudou vyslyšeny jeho požadavky, budou jeho spolupracovníci jednat. Až po několika dnech policie odhalila, že útočník jednal zcela sám, a další údery tedy nehrozí.

Krátce po útocích se otřesená společnost spolu s politickou reprezentací začala ptát. Krom pátrání po motivech pachatele je zajímalo zejména jedno znepokojivé zjištění. Proč policie na ostrov dorazila až za hodinu a čtvrt od prvního tísňového volání? Vysvětlení však příliš uspokojivé nebylo. Ukázalo se totiž, že došlo k množství pochybení. „Policie neměla dostatečné zdroje a nebyla na takový teroristický útok připravena. Policejní okrsky nedokázaly spolupracovat. Padaly mobilní sítě,“ vysvětluje Stine Furan z Centra 22. července, které o událostech toho dne vzdělává a připomíná je. „Když policie do doku dorazila, zjistila, že je na špatném místě. Měla s sebou navíc jen gumový člun s nosností osmi osob. Když jej však naplnili potřebným vybavením, začal se člun potápět. Policie prostě přijela příliš pozdě,“ dodává. A bezpečnostní složky byly po vlně kritiky reorganizovány.

Útoky byly pro tamní společnost založenou na důvěře a mírumilovnosti nečekané. Přestože má organizovaná ultrapravice také v Norsku svou tradici, nebyla dostatečně silná a početná. Vyšetřování odhalilo, že za útoky stál třicátník norského původu. Považoval norské úřady za zrádce, jelikož umožnily příliv migrantů z kulturně i nábožensky odlišných prostředí. Měl obavy, že muslimové v budoucnu Evropu převezmou. Přišel také s různými plány, jak tomu zabránit. Měl například v úmyslu programově vychovávat rasově čistě norské děti. Dříve se angažoval v mírné krajně pravicové straně, tu však později opustil právě pro její neradikálnost. „Začal pracovat na svém manifestu a plánovat teroristický útok. Byl velmi opatrný, nikoho do přípravy nezapojil. I proto nebyl v procesu přípravy odhalen,“ vysvětluje ředitel norského Centra proti extremismu, které vzniklo při osloské univerzitě, Tore Bjørgo. Právě manifest, z velké části vykopírovaný z textu známých ultrapravicových myslitelů, před útoky rozeslal na stovky adres.

Vyšetřování ukázalo, že cílem útoků byla tehdy vládnoucí Strana práce v čele s premiérem Jensem Stoltenbergem. Útok ve vládní čtvrti měl cílit na politické vedení i administrativu. Na ostrově Utøya pak podle Stine Furan z Centra 22. července cílil na minulost i budoucnost strany. Ten den totiž na letním táboře přednášela svůj projev bývalá norská premiérka Gro Harlem Brundland, již mnozí označují za matku národa. Velká část účastníků a účastnic tábora pak byli politicky angažovaní mladí lidé, členové již zmíněné mládežnické odnože vládnoucí strany. Terorista se tak krom současnosti a minulosti snažil zasadit ránu také budoucnosti strany. Dalo se totiž předpokládat, že se část mládeže bude v budoucnu pod vlajkou Strany práce politicky angažovat. „Nejmladšímu členovi bylo třináct let. Na táboře mívají politické workshopy. Současně ale hrají fotbal, randí spolu nebo chodí na koncerty. Pro mnohé měl tábor samozřejmě politický rozměr, měli ale současně možnost potkat vrstevníky z celé země,“ popisuje Furan a dodává, že množství mladých lidí jelo na ostrov jednoduše proto, že doprovázeli své kamarády. Letní tábor měl mezi mladými lidmi dobrou pověst a byl vnímán jako místo, kde lze krom osvětových workshopů zažít také spousta zábavy. Byl prostě místem, kde chce mladý aktivní člověk být.

O tom, co se v centru Osla a na ostrově Utøya stalo, už dnes víme. Co se ale dělo pak? Čtěte seriál Poté, reportáže ze životů přeživších i Norska jako takového doplněné dosud nezveřejněnými rozhovory s přeživšími nebo odborníky na extremismus v Norsku.