Praha 12 (odkaz na titulní stránku)  Praha 12 - Oficiální web městské části

Šansoniérka Zlatka Bartošková má v repertoáru téměř výhradně písně, které jí píšou přímo na míru. „Ty se mi zpívají nejlíp, ty jsou prostě moje,“ říkává při svých koncertech, kde ji doprovází pianista Jiří Toufar a houslistka Zuzana Grosmanová. Písně Bílej kavalír, Královská korunka, Napiš mi píseň, Bulvár Saint Michel anebo O lípě patří mezi ty, které vás prostě uhranou a pak nezbude než poslouchat dál. Ve Viničním domku v rámci letních hudebních představení nazvaných Viniční podvečery zpívala Zlatka letos podruhé a opět měla úspěch. Přestože šansony nejsou davová záležitost, její koncerty jsou hojně navštěvované – a není divu. Mezi písněmi ráda komunikuje s lidmi, vtipkuje, vypráví, a tak vlastně návštěvník získá dojem, že není na koncertu, ale na příjemném posezení s přáteli. Přesto se mi zdálo, že během svých vyprávění nakousla mnoho témat, která zůstala nedopovězena, a tak se nebudu tradičně ptát na to, co si všichni mohou přečíst na Zlatčiných webových stránkách, ale zeptám se trochu jinak.

Zlatuško, je neskutečně sympatické, jak si s každým tykáš, to je takový trik na lidi, nebo to tak prostě vnímáš a bereš každého hned jako přítele?

Trik na lidi? To tě vážně napadlo? Tak to nikdy! Kdo mě zná, ti řekne, že to se mnou často vůbec není jednoduché, ale jedno ti můžu zaručit. Vždycky dělám a říkám přesně to, co cítím. A moje publikum je pro mě tak důležité, že bych je nikdy nepodvedla. Nejvíc pro kumštýře totiž je, když si ho lidi najdou, i když není denně v médiích, a přijdou. A ještě si s ním zpívají jeho písně. A přijdou, protože ti věří. Proto taky zpívám jen věci, kterým můžu věřit já sama.

Pokud jsem si všimla, většina tvých písní je melancholická, někdy i trochu smutná, ale přitom ty taková vůbec nejsi, jak to koresponduje s tvým životním nábojem?

Ale já jsem vlastně smutná. On to nikdo moc neví, ale když už ses takhle zeptala, řeknu ti to. Všichni máme svoje třinácté komnaty, i já ji mám, ale o tom teď mluvit nechci. Říká se, že šanson je píseň s příběhem. A každý příběh je trochu smutný a trochu veselý, jako život. A to mě na tom baví. Že ty písně jsou pravdivé jako život.

Tvůj vzhled – nakrátko ostříhané černé vlasy, spíše sportovní oblečení, černá a bílá barva – má to nějaký skrytý význam?

Když jsem byla mladá, moc mi na tom nezáleželo. Ale teď už vím, že muzika se poslouchá i očima. A není to o tom, jestli je to bíla barva nebo černá, spíš že na to víc myslím. Takže jednou je to černá, jednou praštěné indiánské sáčko a jindy bílá vlající halena. Ale vždycky se musím cítit dobře.

Ve vyprávění o sobě jsi zmínila, že rodiče nebyli příliš nadšeni z tvého rozhodnutí stát se zpěvačkou, a tak jsi utekla. Došlo k happy endu a smíření rodičů s dcerou rebelkou?

Upřímně? Rodiče občas nebyli nadšeni ani tím, že mě vůbec mají, ale to by byl dlouhý příběh… někde jsem teď říkala, že už celé moje dětství byl jeden velkej šanson. Jako malá jsem stávala na dvorku pavlačového domu v Olomouci, otrhávala lístky kapradí a rozpočítávala: budu zpěvačkou, nebudu… budu…! A strašně už jsem chtěla být velká a pryč odtud. A utekla jsem prostě proto, protože jsem musela. Abych se zachránila. Vždycky jsem byla hodně urputná. Muzika mě mockrát v životě zachránila. A k tomu usmíření nakonec došlo, i když jen napůl.

Při svém povídání ses zmínila, že jsi se na nějakou dobu, tuším na dvacet let, odmlčela. Byl pro to nějaký politický, nebo snad tvůrčí důvod? A co jsi vlastně v té době dělala?

Nebudu ti tady vyprávět nějaké příběhy o politickém pronásledování, to by nebyla pravda. Najednou jsem prostě zjistila, že dělám muziku, které nevěřím, a než to, tak raději nic.

A tak jsem to zabalila. Těch dvacet let jsem umývala nádobí, uklízela, prodávala, ale jak se říká, všechno, co jsem dělala, jsem dělala ráda. Vážně. Třeba když jsem byla v cukrárně na Břevnově, bylo to moc hezké období a potkala jsem krásné lidi, kteří se tam rádi vraceli.

Působíš velmi otevřeným dojmem, ale tvé soukromí je zahaleno do hlubokého tajemství, proto promiň, nedá mi to a zeptám se – je někde nějaký kavalír?

Zase jsi neposlouchala (šibalsky se směje). Když jsem na vinici představovala kapelu, řekla jsem taky – Jana, moje žena. Někdy taky říkám – baba univerzalna – moje žena, manažerka, fotografka… takže už to víš?

Měla jsi nějaký vzor, ke kterému si se chtěla přiblížit, nebo si jdeš prostě svou cestou?

Olmerová, Špinarová, Hegerová. Ale ono se ani nedá říct vzor. Milovala jsem je, vážila si jejich pro to, jaké byly a jakou muziku dělaly, ale nikdy jsem se nechtěla nikomu podobat nebo někoho kopírovat.

A teď trochu nedávné minulosti, jak jsi překonávala covidové odloučení od diváků- -posluchačů?

Špatně. Asi jako všichni kumštýři. Naše povolání prostě bez lidí být nemůže. Udělali jsme i pár online koncertů, ale je to strašně neosobní. Zpíváš a nevíš, jestli ti, pro které to děláš, rozumí. Jestli se smějou, nebo pláčou. Muzika a divadlo je něco, co bez publika žije jen napůl.

Můžeš si připravovat nové písně a cvičit, ale když je nemáš komu dát a vlastně vůbec nevíš, kdy to všechno skončí, je to na nic. Já vím, že je spousta lidí, co taky nemohli pracovat, hodně lidí říkalo, že teprve teď si uvědomilo, co je v životě důležité. Já ale nejsem ten typ filosofa. Já se prostě jen střídavě bála a střídavě těšila, až to skončí. A taky už jsem ve věku, kdy ti každý ztracený rok, co rok, každý týden a den připadá jako století.

Kde všude si tě můžeme poslechnout a co nového chystáš?

Co chystám? Já pořád něco chystám… Lidi kolem mě jsou někdy trošku ve stresu, protože když třeba uděláme nějaký větší koncert nebo CD, nechám je chvilku vydechnout a pak řeknu: Dobře, a co dál? Takže už se chystají nové písně, něco už máme natočeno, a ze všech mám velkou radost. Co se týká koncertů, v Praze teď budeme 10. září večer na Střeleckém ostrově, 2. října v Salmovské literární kavárně a 30. září mám konečně odložený narozeninový koncert v divadle Kampa. Tam se moc těším. A v říjnu už zase začínáme pravidelné pořady s hosty v kavárně Činoherního klubu – 25. října se můžete těšit na profesora Cyrila Höschla. Jinak vše najdete na mých webovkách www.zlatkabartoskova.cz.

Eva Ingrid Antl Burianová