Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Marc Chagall (1957)
Na konferenci „Muž – žena Boží obraz. Za antropologii povolání“, která se konala začátkem března ve Vatikánu, papež označil genderovou ideologii za nejnebezpečnější ideologii naší doby. Jeho vyjádření vyvolalo bouřlivou polemiku a mnohá odsouzení. Odsoudit tato slova je strašlivě lehké, není nic lehčího, než se pohoršit nad starým bílým mužem (co na tom, že je papež) a utřít jeho slova ze stolu jako mastný flek. V okamžiku, kdy se pokusíme jeho pohnutky pochopit a k tomu připočíst jeho činy, se situace výrazně komplikuje. A je otázkou, jestli to není náhodou tím, že sám papež František si není zcela jist tím, co konkrétně myslí.
Jaký (anti)gender?
Genderová studia mají mnoho směrů, škol a přístupů stejně jako jakékoli humanitní vědy. Antigenderové hnutí na to reaguje růzností rétoriky, kterou používá k vymezení se proti genderu. Tato rétorika vždy reaguje na kulturní kontexty dané oblasti. V antigenderovém přístupu se obvykle velmi hrubě řečeno rozdělují celá genderová studia na dva proudy. První proud antigenderu obviňuje genderová studia z toho, že chtějí zcela vymazat rozdíl mezi muži a ženami. Genderová studia ale hovoří o tom, že některé věci, které jako muži a ženy děláme jsou podmíněné kulturně. Zkrátka, že jako muži a ženy hrajeme určité role, které jsou nám přisouzeny společností. Druhý proud antigenderu pak nařknul genderová studia z toho, že si bere za rukojmí děti a nechává je, aby samy rozhodly o tom, jestli budou chlapeček, nebo holčička. Rozlišovat tyto dva proudy se může zdát optikou českých luhů a hájů zbytečné, protože všem dobrým katolíkům je zřejmé, že celý gender je špatně. Podíváme-li se ale mimo Českou republiku, situace tak jednoznačná není.
Za ilustraci nám poslouží Australská biskupská konference. V roce 2022 vydala dokument, který se týká domácího násilí a zneužívání. V tomto dokumentu se zcela jasně hovoří o tom, že násilí na ženách je genderově podmíněné a je výsledkem genderových stereotypů a mužské dominance. Jinými slovy přitakává tomu, co zdůrazňují genderová studia: Násilí je často výsledkem přijetí genderové role jako je například že žena má být poslušná. Jinými slovy se dá říct, že Australská biskupská konference se nezařazuje do prvního proudu antigenderu. Chápe, že některé mužské a ženské role jsou kulturně podmíněné a že mohou vést k velmi nepěkným výsledkům jako je například domácí násilí, jehož obětí jsou převážně ženy a děti.
Ve stejné době vydala ale i dokument Created and loved (Stvořený a milovaný), který je praktickým průvodcem pro katolické školy v Austrálii v otázkách genderové identity a sexuality. Celým dokumentem prostupuje důraz na důstojnost každé osoby, respekt k tomu, jak se cítí a k jeho potřebám. Zároveň tu najdeme typické úvahy antigenderových hnutí: například důraz na to, že je třeba vymezit se proti oddělení biologického pohlaví a genderu. Vidíme tedy, že některé aspekty genderových teorií jsou přijímaný i světovými biskupskými konferencemi a jiné jsou odmítány jako nebezpečné ideologie. Co ale konkrétně myslí papež František, když mluví o genderové ideologii? Proti kterým aspektům se konkrétně vymezuje?
Církev jako žena?
S papežem Františkem je to vůbec složité, což je nejspíš také důvod, proč každé jeho vyjádření o genderu vzbudí tolik diskuzí. Na jedné straně tu máme papeže, který je mnohými oslavován jako feminista, jenž udělal ve Vatikánu zcela radikální kroky. Kroky, které výrazně přispívají k většímu podílu žen na životě církve. Jako příklad můžeme uvést jmenování žen do vysokých vatikánských úřadů, udělení hlasovacího práva ženám na synodě biskupů nebo změnu kanonického práva, která potvrdila ustálenou praxi v mnoha zemích světa, že ženy mohou být ministrantkami. V tomto kontextu je pak legitimní otázkou, co si počít s papežovými výroky o genderu.
Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová
Vodítkem nám mohou být vyjádření, v nichž se papež věnuje přímo ženám. Známý je jeho projev pro teologickou komisi, která je složena převážně z mužů. Přítomným přednesl svoji vizi, podle níž by se „mužská“ a „ženská“ teologie měla doplňovat, protože jsou jiné. Zdůraznil, že ženy jsou nositelkami mariánského principu, který je mystický, a proto je výše než princip mužský, který je služebný. Už v roce 2015 pak papež v projevu pro účastníky plenárního sněmu Papežské rady pro kulturu uvedl: „Vy, ženy, umíte ztělesnit něžnou tvář Boží, jeho milosrdenství, které se projevuje jako ochota darovat čas spíše než zabírat prostor, přijímat spíše než vylučovat.“ Podobných výroků najdeme celou řadu, resp. o ženách mluví téměř vždy v podobném duchu. Z těchto výroků papeže Františka lze lépe chápat, jak propojovat jeho feministické kroky a odpor ke genderovým studiím. Do vysokých úřadů totiž neuvádí ženy proto, že by byly s muži rovnocenné, ale proto že jsou jiné. Dá se pak i lépe rozumět tomu, proč se bojí společenských změn, které by narovnaly kulturně podmíněné rozdíly mezi ženami a muži: neměl by argument, proč ženy do těchto pozic dosazovat. Ženy by přestaly být jiné než muži, a tudíž by pro ně ve Vatikánu už vůbec nebylo místo. Ostatně papež bývá opakovaně kritizován ženskými uskupeními v církvi, že jeho kroky jsou spíše kosmetické, protože do vatikánských struktur sice jmenoval ženy, ale jsou to často milé, usměvavé ženy, od nichž se neočekává mimo úsměvu žádná přehnaná aktivita. Vatikán tak zůstává baštou patriarchátu, i když je mezi ženami cítit jistá naděje na zlepšení poměrů.
Co mají společného košile a vatikánské úřady?
Problém přístupu papeže Františka je dvojí. Jednak předpokládá, že všechny ženy spolu sdílí nějaké pevně dané myšlení, chování a emoce. Je pravdou, že znám ze svého okolí mnoho žen, které když otěhotněly a porodily svoje děti, tak začaly úplně jinak vnímat nějaké části liturgického roku (typicky Advent) a novým způsobem číst některé biblické texty (obětování Izáka, Zvěstování Panny Marie). Tato skutečnost je ale nepropojuje se všemi ženami světa. Propojuje je jen s ženami, které porodily (chtěné) dítě. To, že jsou teologické výklady žen tedy jiné, není definováno tím, že by se narodily jako holčičky, a tudíž měly jiné uvažování. Je dáno tím, že mají jinou životní zkušenost a ano v tomto konkrétním případě je tato zkušenost silně provázaná s biologickou podmíněností. Další otázkou je, jestli zkušenosti žen ze střední Evropy bude možné sdílet například s kazachstánskými ženami, které ví, že svoje prvorozené dítě podle lidových zvyklostí po porodu odevzdají své matce. K tomu, abychom ale viděli, jak různé nastavení mají ženy ohledně, tak výsostného ženského tématu jako je těhotenství a porod, nemusíme chodit až do Kazachstánu, stačí si pročíst jakoukoli diskusi týkající se domácí porodů a představa, že ženy mají nějaké stejné cítění, uvažování nebo i něco tak základního jako jsou priority ohledně zdraví potomstva, se rozplyne jako pára nad hrncem. Pro ženy se sice stává vnímání liturgie a biblických textů sice po porodu jiné, ale rozhodně ne pro všechny ženy stejně jiné.
Ilustrační foto - model interakcí mezi muži a ženami
Autor: www.flickr.com/
Druhý problém ilustruje velmi explicitně papež svým vystoupením z roku 2015. Na dotazy matek v rodné Argentině, co mají dělat, když se jejich synové nechtějí ženit, odpověděl, že jim mají přestat žehlit košile. Budeme-li brát papežova slova vážně, a ne jak bonmot, může nás udivit, že vidí matky a manželky jako někoho, kdo byl mužům dán, aby jim žehlil košile. V případě, že přijmeme předem určené role, aniž bychom brali ohled na svoje osobní nastavení, tak hrozí, že budeme vztahy devalvovat na směnný obchod: Vezmu si tě za manželku, když mi budeš žehlit košile. Dám ti funkci ve Vatikánu a ty tam budeš naplňovat představu patriarchální církve, jak se má chovat žena.
Kreativita jako výsledek napětí?
V proslovu, který papež aktuálně pronesl, najdeme: „Požádal jsem o studium této ošklivé ideologie naší doby, která stírá rozdíly a činí vše stejným; stírat rozdíly znamená stírat lidskost. Muž a žena naproti tomu stojí v plodném 'napětí'.“ Slova papeže se dají interpretovat také tak, že když muž a žena přestanou být protikladem, tak není možné počítat s kreativitou a tvořením. Bezpochyby najdeme v historii mnoho příkladů, kde to, že muž a žena stáli v opozici, vedlo ke vzniku pozoruhodných věcí. Jako příklad můžeme uvést trubadúrské písně nebo třeba galantní poezii. Dovolila bych si jen vznést otázku, jestli to bylo plodné napětí mezi pohlavími, nebo spíš umné zahrané role. V historii navíc najdeme i mnoho důkazů, že když se ženy nebály a vystoupily ze své předem určené role, tak to bylo neméně plodné, některé doslova zatřásly dějinami. Abychom zůstali jen u světic: Hildegarda z Bingenu, Johanka z Arku, sv. Terezie z Avily, Edith Steinová, Marie Restituta a mnoho dalších.
Vatikán je plný netradičních architektonik řešení, která překračují do té doby zavedené rámce a pravidla. Odvahu jistě vyžadovalo i rozhodnutí papeže Benedikta jmenovat jako oficiální portrétistku Natalju Carkovovou, ruskou pravoslavnou malířku. Vidíme, že co se týká umění, tak kreativita a odvaha byla vždy v katolické církvi veliká. Teď už to stačí jen přenést do mezilidských vztahů. K velkým dílům je třeba velká touha neuzavírat se do předem vytyčených hranic.
Nic není staršího než včerejší noviny
V pondělí 11. 3. mě redakce Christnetu požádala, abych napsala nějaký krátký komentář k výrokům papeže Františka ohledně genderu, než jsem se k tomu vůbec dostala, byl čtvrtek. V tuto chvíli ale již probíhá jiná diskuse: diskuse o papežových slovech o Ukrajině. Nechci se vyjadřovat k Ukrajině. Je mnoho povolanějších. Domnívám se ale, že papežovy výroky uplynulých dnů nám dávají obrovskou příležitost zamyslet se nad tím, kým osobně pro mě je papež. Co od něj očekávám? Co je pro mě osobně církev? Je to polní nemocnice, jak o ní mluví papež František? Je to duchovní wellness, jak o něm hovoří Petr Glogar? Nebo pastorační ekosystém, který zmiňuje Marek Jargus? Jaké je moje místo v takové církvi? Sám papež často vyzývá k tomu, abychom nad těmito otázkami přemýšleli. Jeho kroky a výroky tyto výzvy zesilují.
Autorka je publicistka a katolička, vystudovala kulturní historii.
