Praha 12 (odkaz na titulní stránku)  Praha 12 - Oficiální web městské části

V létě oslavil významné životní jubileum pan Zdeněk Gregor, který svůj život zasvětil hudbě. V Praze se sice nenarodil, ale už 37 let žije na sídlišti Na Beránku a do loňského roku vyučoval na Základní umělecké škole MusicArt v Modřanech hře na saxofon, klávesy a flétnu.

Jaké byly vaše profesní začátky?

Na brněnské konzervatoři jsem vystudoval hru na fagot a moje pracovní cesta začala někdy v letech 1963, 1964, kdy jsem nastoupil na vojně do orchestru Posádkové hudby Prostějov. Tehdy ještě byla povinná základní vojenská dvouletá služba a já jsem tam zůstal celých 11 roků, stal jsem se vojákem z povolání a působil v orchestru jako hudebník – hráč na saxofon, fagot a klarinet. Při tom jsem dálkově vystudoval dirigování na konzervatoři v Brně.

Takže od hraní jste se posunul k dirigování...

Ano. Z Prostějova jsem zamířil do Kroměříže, kde jsem nastoupil do funkce dirigenta vojenské hudby a po odchodu mého staršího kolegy jsem se stal kapelníkem. Zde jsem působil opět 11 let. Na ta léta rád vzpomínám, protože, jak všichni víme, Kroměříž je město květin, zámků a historie. Provedli jsme tam řadu koncertů, především pro veřejnost. Kromě toho jsme samozřejmě vystupovali při služebních akcích pro armádu.

No, a z Kroměříže jsem zamířil do Prahy. Zúčastnil jsem se konkurzu a získal funkci šéfa orchestru u Ústřední hudby armády České republiky, kterou jsem vykonával asi sedm let. A na závěr svého profesního působení jsem skončil na ministerstvu obrany ve funkci hlavního inspektora Vojenských hudeb, kde jsem odpovídal za jejich chod v rámci celé republiky. Tehdy jich bylo více, postupně se ale rušily a dnes máme v České republice Vojenskou hudbu jen v Praze a v Olomouci. Ale funkce inspektora byla spíš kancelářská, ta mě tedy dvakrát netěšila, ale někdo to dělat musel. A tak jsem v té funkci vydržel osm let, poté jsem na vlastní žádost odešel do civilu, protože jsem nesouhlasil s rušením vojenských hudeb od zeleného stolu.

Poté jsem dělal necelých pět let redaktora dechové hudby v německém nakladatelství Bärenreiter, tiskly se tam noty a moje práce spočívala v tom, že jsem ty tisky připravoval, kontroloval a revidoval. Při tom jsem začal učit hře na saxofon, klávesy a flétnu v Základní umělecké škole MusicArt v Modřanech, kde jsem vyučoval 20 let, až do konce loňského školního roku.

Váš profesní život je opravdu velice bohatý. Přesto mi nedá se nezeptat: máte ještě nějaký nesplněný hudební sen?

Mám sen, ale ne hudební, spíš osobní. Chtěl bych se s manželkou ještě dožít doby, kdy se nebude neustále zdražovat, omezovat teplota v bytech a hlavně kdy skončí válka na Ukrajině a v Evropě opět nastane normální doba.

V naší městské části bydlíte už řadu let. Za tu dobu prošly Modřany velkou proměnou. Jak se vám zde bydlí?

Do Prahy jsme se přestěhovali v lednu 1985. Od začátku bydlíme na sídlišti Na Beránku; když jsme se nastěhovali, tak tam ještě nebyl ani obchod, ani restaurace a ani tam nejezdil autobus, ten zavedli až později. Ani škola tam v tu dobu nebyla, manželka byla jednou ze zakládajících učitelek základní školy Na Beránku, spolu s úžasným člověkem, ředitelem PhDr. Cíchou. A pracovala tam až do svého odchodu do penze, učila pak ještě nějaký čas i jako důchodkyně. Jinak já mám k Modřanům velmi příznivý vztah, protože si myslím, že jsme měli velké štěstí, že máme byt v jedné z nejzdravějších částí Prahy. Tím, že je to na kopečku, je tam trochu čistější vzduch. Už ten název Modřany je takový čistý, vzdušný.

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří.

Petra Svobodová