Léa pochází z velmi prominentní „filmové“ rodiny, ovšem svých kontaktů při cestě na stříbrné plátno prý nikdy nevyužila. Její dědeček je kupříkladu prezidentem společnosti Pathé, prastrýček zase tím nejvyšším ve společnosti Gaumont, další strýčkové jsou producenti a maminka Valérie Schlumberger bývala herečkou. Jako malá však Léa nechtěla být filmovou hvězdou, snila o kariéře operní pěvkyně, ale nakonec jí přišlo, že je na to moc stydlivá.
Její cesta k filmu vedla „po francouzsku“ – skrze lásku. „Zamilovala jsem se do jednoho herce, velmi arogantního člověka, který o mě ovšem neměl zájem. A tak jsem si řekla, že mu ukážu. Rozhodla jsem se, že se stanu mnohem slavnější, než je on sám, a pak bude muset aspoň uznat mou existenci,“ vzpomínala na moment, kdy se v osmnácti letech rozhodla, kam bude směřovat své další kroky.
Svobodná Evropa
Po téměř dvaceti letech před kamerou a plus minus padesátce rolí asi můžeme prohlásit, že Léa svůj souboj vyhrála. Platí za jednu z nejlepších evropských hereček a Hollywood klepe na její dveře poměrně pravidelně. „Jako evropská herečka mám ale mnohem víc svobody, a to mi vyhovuje. Nesnažím se být populární, snažím užít si to, co dělám. V Americe se musíte přizpůsobit. A to já nechci. Nechce se mi adaptovat se na nějaký systém… Ať se systém přizpůsobí mně!“ smála se letos v březnu v rozhovoru pro časopis Harper's Bazaar.
Prozatím ji netrápí, že se z města snů neozvali s velkou hlavní rolí. „Beru, co je. Upřímně – musím říct, že jsem spokojená s tím, jaké nabídky mi ze zámoří chodí. Rozhodně nejsem frustrovaná! Pro někoho, kdo není Američan každým coulem, je velice náročné vést v titulní roli hollywoodský film,“ říká a dodává, že filmový průmysl v Americe je pro ženy dost tvrdý. „Otázka věku je tam pořád... Nechci se bát, že už nejsem dostatečně svůdná, nebo kvůli tomu dokonce přijít o smlouvu. V Hollywoodu je vždycky všechno otázka peněz – v ten moment se vytrácí svoboda. Není mi příjemné, když musím splňovat všechny možné i nemožné požadavky. Být ženou na plátně je v Evropě jednodušší,“ shrnuje Léa.
Nikdo mě nepoznává!
Aktuálně si v kinech užíváme její výkon v jednom z největších hitů sci-fi Duna: Část druhá, kde ztvárnila lady Margot, členku čarodějnického sesterstva, které v podstatě používá genetické experimenty k vytvoření nadčlověka. Spíš než sama role ji v případně Duny zajímala spolupráce s režisérem Denisem Villeneuvem. „Je to úžasný tvůrce. Mám ráda, když se můžu tak nějak rozplynout v režisérově vizi. A Duna je jeho vize. On je umělec. A velmi inspirující,“ říká Léa. Ačkoli valná většina snímku se natáčela v Jordánsku a pouštích Spojených arabských emirátů, písečného natáčení byla podle vlastních slov naštěstí ušetřena. Nemá na poušť dobré vzpomínky od dob bondovky Spectre, kde bojovala s pouštní bouří a musela mezi jednotlivými záběry nosit ochranné brýle. „A bylo tam opravdu příšerné horko. Navíc trpím agorafobií, takže poušť je pro mě velice znepokojující místo,“ dodává.
Pro Léu je spolupráce s autorskými režiséry velkou hereckou motivací – bez ohledu na velikost role. Mihla se tak například u Wese Andersona (Grandhotel Budapešť, Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun), objevila se na chvíli u Quentina Tarantina (Hanebný pancharti), Woodyho Allena (Půlnoc v Paříži), Ridleyho Scotta (Robin Hood) nebo Jorgose Lanthimose (Humr). Říká, že praktikuje jeden herecký přístup ke všem rolím – každý film bere jako svůj první. A přespříliš si nepotrpí na psychologii postav, nechává se podle svých slov vést okamžikem.
„Hraní by nemělo být příjemné ani pohodlné. Je to jako laboratoř, ráda zkouším věci, někdy to funguje, někdy dobře, někdy hůř. Strach je jedním ze základních kamenů tohoto přístupu. Není to vlastně příjemné, ale musím říct, že se díky tomu cítím naživu. Použiju strach a přeměním ho v něco konkrétního, hmotného,“ říká herečka, která jde skutečně málokdy prvoplánově na jistotu. Při pohledu na její filmografii vidíme skutečně všemožné žánry, země původu, přístupy, období… „Jestli něco spojuje moje filmy, tak to, že musejí být nějak intelektuálně stimulující – pro mě. Mnohokrát jsem na něco kývla a netušila jsem, jak bude vypadat výsledek. Ale pokud jsem si proces vytváření užila, je to pro mě úspěch. Nikdy jsem nic nenatočila pro peníze, nikdy,“ říká herečka, která tajně sní o tom, že jednou natočí muzikál.
Mezi její další projekty ale bude v nejbližší době patřit francouzská komedie z pera provokatéra Quentina Dupieuxe. Zároveň by se měla objevit v novém počinu Arthura Harariho, spoluscenáristy opěvovaného francouzského dramatu Anatomie pádu. Aktuálně tak bude Léa „operovat“ spíše v Evropě, kde je doma. „Víte, sláva, to není něco, co by mi nějak zasahovalo do života. Občas mi přijde divné, když na mě na ulici někdo zírá, pak mi to dojde… Ale většina mě nepoznává, můžu jezdit vlakem nebo autobusem, úplně v pohodě,“ říká herecká hvězda, která častokrát musí hláskovat své jméno. „Pořád ho píšou s C, já na ně křičím: je tam S…! Prostě netuší, kdo jsem,“ směje se Léa.
Léa, Tanya a Kursk
Dne 12. srpna 2000 se v ledových vodách Barentsova moře potopila ruská jaderná ponorka pojmenovaná po městě Kursk. Katastrofu způsobenou několika výbuchy po cvičném odpálení torpéd nepřežil nikdo ze sto třiceti členů posádky. O osmnáct let později, v roce 2018, natočil snímek inspirovaný touto nešťastnou událostí Thomas Vinterberg, jenž proslul severskými dramaty jako Rodinná oslava, Hon nebo Chlast. Rozhodl se zpracovat několik posledních hodin v životě ruských námořníků, kteří v pomalu se potápějícím vraku klesají ke dnu. Jedním z nich je velitel Kalekov (Matthias Schoenaerts), na kterého doma čeká těhotná manželka Tanya (Léa Seydoux) a malý syn. Západ nabízí pomoc, ale čas ubíhá, počasí nepřeje a kyslík dochází…
Léa si podle svých slov roli plnou vzteku užila a dokázala ji správně procítit, jelikož se jen pár měsíců před natáčením sama stala matkou. „Možná díky tomu měl můj výkon větší sílu. Přece jen je mateřství velká věc a změna, takže možná jsem díky tomu dospěla i herecky,“ svěřila se na premiéře filmu na festivalu v Torontu.
Léa Seydoux
Narodila se 1. července 1985 v Paříži.
V roce 2005 účinkovala v krátkém filmu, který měl premiéru na festivalu v Cannes. O čtyři roky později přišla první velká příležitost v oceňovaném snímku Lurdy. Tentýž rok dostala roličku v Tarantinových Hanebných panchartech.
V roce 2011 se objevila jak v Allenově Půlnoci v Paříži, tak ve třetím filmu Mission: Impossible (díl nazvaný Ghost Protocol).
V roce 2013 zazářila ve festivalovém hitu Život Adèle.
O dva roky později si zahrála v bondovce Spectre a roli zopakovala v roce 2021 ve snímku Není čas zemřít.
Práci dělí mezi umělecké evropské projekty a hollywoodské podívané; letos se mimo jiné představuje v superúspěšném sci-fi Duna: Část druhá v roli lady Margot.
S přítelem Andrém Meyerem žije v Paříži, kde vychovávají sedmiletého syna Georgese.
Zdroj: časopis TV Mini
