Když se řekne ‚nacistická okupace‘. Vzpomínky na 15. březen 1939 a na životy, které navždy změnil

Příběhy 20. století jsou věnovány 85. výročí nacistické okupace Čech a Moravy. Tentokrát jsme pořad rozdělili do dvou částí: v první uslyšíte několik vzpomínek na 15. březen 1939 (zaznamenali je dokumentaristé Paměti národa) a také výňatky z výpovědi Evy Dobšíkové-Zweigenthalové (1932-2015), která se narodila v národnostně smíšeném česko-židovském manželství a nacismus přežila v úkrytu.

Příběhy 20. století Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karin Macháčková (vlevo) se sestrami Janou a Helenou v roce 1948

Karin Macháčková (vlevo) se sestrami Janou a Helenou v roce 1948 | Zdroj: Post Bellum

Druhá část je věnována příběhu česko-německé rodiny Karin Macháčkové-Kavkové, která přišla na svět v Berlíně roku 1943.

Přehrát

00:00 / 00:00

Když se řekne „nacistická okupace“. Vzpomínky na 15. březen 1939 – a na životy, které navždy změnil

Možná dnes přemýšlíme o minulosti v až příliš národnostně a jazykově vyhraněných kategoriích – automaticky říkáme, co kdysi dělali Němci, Češi, Židé. Do jisté míry je to právě výsledek nacistické rasové politiky a dalšího pohnutého vývoje střední Evropy ve 20. století. Rodiny tu dřív bývaly často smíšené a nacismus i reakce na něj je proto poznamenaly o to silněji.

Strašný nečas

Počátek okupace si lidé uchovali v paměti velmi podobně: byl to doslova i obrazně šeredný den (a můžeme tu odkázat na jeden ze starších pořadů našeho cyklu).

Karin Macháčková v roce 1961 v Děčíně | Zdroj: Post Bellum

„Poslouchali jsme s tatínkem rádio. Říkal mi, že vysílají hudbu z Mé vlasti Bedřicha Smetany. A ozýval se takový zvláštní mužský hlas: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem.‘,“ vzpomínala Helena Pražáková, která se narodila jako Šteflová roku 1928 v Byšicích u Mělníka.

Její matka pocházela z české rodiny, ale vyrostla v Sasku, odkud se vrátila do Čech po první světové válce. Bratr Heleny Pražákové byl později tzv. totálně nasazen na práci do Rakouska, otce její spolužačky nacisté popravili během heydrichiády.

Její vzpomínka pokračuje: „Šli jsme se s maminkou a tatínkem podívat, jak přicházeli Němci. Převážně jezdili na motorkách se sajdkárami. Jeden řídil, druhý seděl za ním a měl namířenou zbraň. Tehdy bylo strašné počasí, strašný nečas, pršelo, foukal vítr, do toho sníh. Projížděli ulicí, byl tam takový trochu popletený, poblázněný kluk a po jednom vojákovi hodil kuličku. Ten na něj namířil, ale nevystřelil.“

Jiří Janisch | Zdroj: Post Bellum

Jiří Janisch (1926) byl ze smíšené česko-německé rodiny a stal se svědkem antisemitského řádění v převážně německé Jihlavě, k němuž došlo těsně před okupací: „V ulicích, kde byly židovské obchody, bylo všechno pomalované, vytřískané, vymlácené. Na výlohách napsáno JUDE. V Jihlavě byla situace opravdu hodně špatná. Nebylo radno vůbec jít do ulic, protože Němci hrozně vyváděli. A když jsme 15. března 1939 šli ráno do školy, už tam stály německé vojenské motorky.“ Jiřímu Janischovi se později podařilo vyhnout nástupu do wehrmachtu, nacismus prožil v totálním nasazení.

Večer 15. března přijel na Pražský hrad Adolf Hitler a následujícího dne vydal Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Protektorát trval 6 let, 1 měsíc a 19 dní. Během té doby zahynuly v důsledku nacismu desítky tisíc lidí, zdaleka největší skupinu zavražděných představovali Židé.

Tři roky v úkrytu

Eva Dobšíková-Zweigenthalová se narodila ve Vranovicích u Brna jako jediné dítě starších rodičů. Matka Anna byla Češka a pracovala jako učitelka, otec Arnošt Zweigenthal, národnosti židovské, působil jako obvodní lékař.

Malá Eva Zweigenthalová | Foto: Post Bellum

Po Mnichovu plánovali Zweigenthalovi emigraci, ale odkládali odjezd příliš dlouho, mimo jiné proto, že otec pociťoval silnou zodpovědnost vůči pacientům.

Na počátku okupace bylo Evě sedm let: „Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni, jako když je praští. Maminka mi říkala: ,Běž, Evičko, k tatínkovi, dej mu pusu, pohlaď ho.‘ A já jsem nešla, nechtěla jsem. Tatínek řekl: ,Nech ji, běž s ní do školy, ať jí někdo neublíží.‘ Jako že jsem Židovka.“

Ještě ten den v deset hodin dopoledne poslala učitelka Evu ze školy domů. Její otec Arnošt Zweigenthal se zastřelil v ordinaci.

Eva Dobšíková Zweigenthalová v roce 1945 | Zdroj: Post Bellum

Eva se narodila ve smíšeném manželství, ale protože ji nechal úředně registrovat jako Židovku, nesměla od roku 1940 chodit do školy a od podzimu následujícího roku musela mít na oblečení přišitou žlutou hvězdu: „Pro mě to byla hrůza, styděla jsem se, že se na mě budou všechna děcka dívat. Stejně jsem se ale s nikým nestýkala. Byla jsem jen v zahradě a potom už jsem vůbec nevyšla.“

Evinu maminku, učitelku Annu Zweigenthalovou, vyhodili ze školy, pracovala jako dělnice v obilném skladu. Do svého domu musela přijmout německé nájemníky a krátce před Vánocemi v roce 1941 se musela do 48 hodin vystěhovat. Dům i s vybavením zabavil nacistický prominent Zoch a nastěhoval se do něj se svou početnou rodinou. Anna s Evou tehdy našly azyl u vranovského poštmistra Kůrky.

Když začaly jezdit první transporty do Terezína, do kterých mohla být Eva zahrnuta, nahlásila její matka ztrátu Evina rodného listu a s pomocí známých a úplatků získala nový rodný list bez záznamu o židovských předcích. Přesto se o dceru bála, nepouštěla ji ven, schovávala ji v domě.

Eva Dobšíková Zweigenthalová | Zdroj: Post Bellum

Když přišla Eva do úkrytu, nebylo jí ještě deset let. Dny trávila sama, celý její svět se omezil na dvě místnosti: „Na oknech byly okenice a žaluzie, takže tam nebylo vidět. A já jsem tam četla a četla a četla. Tenkrát jsem nic moc neuměla, počítat mě nebavilo. Násobilku jsem se pořádně asi nikdy nenaučila, ale číst mě bavilo a psát mě bavilo.“

„A potom mě bavilo šití. Tak jsem si řekla, že musím něco udělat, abych si i vlastním přičiněním sehnala nějaké živobytí. Děti od přátel mi v noci nosily všelijaké knížky a časopisy. Tak jsem našla v ženských časopisech, jak se šijou zvířátka a panenky, naučila jsem se to. Za jednu panenku jsem dostávala většinou tři vajíčka. Někdy jsem dostala půl bochníku chleba nebo něco takového. Panenek jsem ušila hodně. Malé, velké, tlusté, tenké, blonďaté. Taky jsem vyrobila kočárek. Pořád jsem něco takového dělala.“

Na jaře 1945 osvobodila Vranovice Rudá armáda. Z domu Zweigenthalových už před tím utekl nacista Zoch. Po osvobození dům zdevastovali sovětští vojáci, Eva s matkou se vrátily domů až v létě 1945.

Maminka chtěla zpátky do Německa

Ne pro všechny znamenal nacismus okamžitou pohromu, na některé rodiny dopadly spíš jeho dlouhodobé důsledky. Karin Macháčková se narodila 17. prosince 1943 v pracovním táboře Rüdersdorf u Berlína – v noci, kdy Britové provedli šestý velký nálet na německé hlavní město.

Karin Macháčková v roce 1960 v Děčíně | Zdroj: Post Bellum

Její otec, český kuchař Otakar Kavka, snad odešel na práci do říše dobrovolně, přesně zjistit se to už nedá. Ve stejném táboře pracovali také vězni a zajatci, k nimž zjevně nepatřil, byl tam však i jeho bratr, kterého tam prý opakovaně týrali.

V Rüdersdorfu se Otakar Kavka seznámil s Němkou Annou Ellou Fridou Brauerovou, podle oddacího listu se vzali v roce 1942. Než se jim narodila první dcera Karin, přišla Anna o německé občanství, žili v areálu tábora a Otakar působil mimo jiné jako příležitostný tlumočník.

Těsně před koncem války (v dubnu nebo v květnu 1945) odešli Kavkovi do Čech. Koupili Karin největší kočárek, který byl k mání, a v něm pašovali přes hranice otcova bratra. Karin neví, proč to bylo nutné, ale říká, že „strýc byl odbojný, nechtěl si nechat od Němců jen tak něco líbit, a tak ho neustále tloukli. Vymlátili mu všechny zuby. Byl tak hubený, že se do toho kočárku vešel.“ Strýc se prý ze zážitků z Rüdersdorfu nikdy nevzpamatoval, už nikdy nebyl normální.

Maminka Karin Macháčkové v uniformě Hitlerjungend v roce 1939 | Zdroj: Post Bellum

V Čechách po šestileté okupaci Annu Brauerovou lidé nepřijali. Nejdřív ji jako Němku napadli sovětští vojáci, od té doby se bála vycházet, dokud se nenaučila česky. Otakarova matka se odmítala smířit s tím, že si její syn přivezl Němku, se snachou se odmítala stýkat a manžel, který se stal členem KSČ, svou ženu nehájil.

„Babička byla baráčnice, velká vlastenka, Němce prostě nenáviděla. I moji mladší sestru, která vypadala jako maminka, nazývala německou bestií,“ vzpomíná Karin. Ještě v roce 1949, kdy šla do první třídy, jí spolužáci nakreslili na školní tašku hákový kříž.

Anna Brauerová měla nemocné srdce a podle všeho se i její psychický stav rychle zhoršoval, trpěla navíc nezvladatelným steskem po domově.

Karin Macháčková (vlevo) s rodiči a sourozenci, Horní Oldřichov u Děčína, 1953 | Zdroj: Post Bellum

„Občas se sebrala, sbalila si ruksak a snažila se tajně přejít přes hranice do Východního Německa. Přestože už doma měla čtyři děti. Pokaždé ji chytili a otec si pro ni pak musel dojít na policii. Měl z toho jako zarytý komunista problémy,“ říká Karin Macháčková. „Pamatuju si, že někdy přišel domů s podlitinou, jednou s natrženým uchem… Spolustraníci mu takhle dávali najevo, že by si měl ženu hlídat.“

Karin prožila krušné dětství – protože otec se rodině příliš nevěnoval, musela se starat o mladší sourozence. Její matka Anna pokusy o útěk vzdala, její příbuzní později uprchli do Západního Berlína a už je nikdy neviděla. Do Německa se nevrátila, manžel od ní odešel, zemřela osamělá a zničená v jedenapadesáti letech. Karin od dětství nemluvila německy a s německou částí rodiny se setkala jen jednou jako dospívající.

Víc se dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž tentokrát spolupracovala Daniela Pilařová.

Karin Macháčková v roce 2023 ve Varnsdorfu | Zdroj: Post Bellum

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme