Stanislav Hausvater (* 1962) většinu svého života prožil v obci Mírovka (před válkou Frýdnava, německy Friedenau); selskému stavení, v němž žije, se přezdívá Obrtlík. Vyučil se chovatelem hospodářského zvířectva, maturoval na SZTŠ (specializace chov koní, jezdectví). Na PF Univerzity v Hradci Králové vystudoval religionistiku, po Jiřím Reynkovi převzal v roce 2014 žezlo kostelníka farního chrámu ve Svatém Kříži. Prošel řadou povolání (kočí, traktorista, krmič býků, prodejce knih, zaměstnanec Vodoprávního úřadu, správce Reynkova petrkovského sídla). Uvedené básně jsou autorovým výběrem z jeho poslední sbírky Vidlema.
Na Obrtlickém dvoře
Muškáty v oknech, jitrocel v betonu
kolečko s hnojem u lopuchových lupenů
vlaštovky krmí mláďata
vrabec teď přistává zvědavě na vrata
kachen houf oblohou letí, letí,
na návsi hrají si a řvou děti,
do sklenky s vínem muchy se vkrádají
i pavouk tu domov má, vylézá potají
černý pes líně se prochází po dvoře
špatný je sedlák co na papír krákoře
19. 8. 2017 na dvoře Obrtlickém
Advent
Kočka na plotě
shnilé loukotě
mráz kreslí obrazy
věčnosti odrazy
(1. 12. 2019, první adventní neděle, cestou do Svatého Kříže)
Nejen Indián, já taky
jsem vytlačován ze svého území,
žiju v rezervaci
a bílý otec na mne blahosklonně kývá
Z východu Čepro
na západě Futaba
od jihu železnice
a na severu evropsky významná lokalita
Svému příbytku říkám Obrtlík
neboť je obehnán silnicí a kolejema
Když vycházím ze vrat
s koněm, se psem nebo s oběma
jede auto, jedno, dvě, tři
a když ne tak zvoní zvonec
závory padají a je tu vlak
a zvuk zvonu mlátí do úmoru,
žádný z psů, které jsem kdy měl,
nepošel přirozenou smrtí,
jejich kosti byly rozdrceny
koly aut anebo vlaku
Na Obrtlíku jsem obklíčen
Můžu odejít pryč,
ale kam když všude je to stejné
já jsem tu doma!
25/11, večer v dílně
Bohemian rhapsody
Sedmdesát let od vítězného února
byly u lesa Zinholz v katastru vsi Fridnava
rozorány poslední meze,
Jeník Malý, soukromý zemědělec to byl,
ale to není vše,
dub starý několik stovek let
padl pod záminkou, že je prasklý,
to bylo v Brodě u nádraží,
a Sejtko, ke kterýmu jsem jezdil na besedy
už mluví jen o Egyptě,
kam se naučil jezdit na dovolenou
a ještě ke všemu
pokácel jedinečnou tůj,
která vypadala jako sekvoj,
aby místo ní mohl vysázet maliny,
ale běda, v krajině začaly vyrůstat
železné sloupy na elektriku,
jako by jich bylo málo,
v jejich ochranném pásmu
padlo mnoho zdravých stromů v alejích
a za vsí nová průmyslová zóna
čtyřicet pět hektarů orné půdy v háji,
ani ne sto let starý most ve Fridnavě,
krásný, také jedinečný
padl a byl nahrazen novým, co unese větší zátěž
proto, aby auta mohla jezdit objížďkou přes ves
tu ospalou díru, kam zamíří své kroky jen šílenci,
po tom starým mostě jezdila za války
moje teta s kravským spřežením,
měl nosnost dvacet tun, ale co je to dnes dvacet tun?
nový most je strategický počin v odklonu dopravy
aby se mohly vyspravit brodské Vysočany,
tam padly další stromy – úzká silnice,
cyklostezky, obchvaty, nová knihovna a nevím co ještě!
Už se to nedá vydržet, co dneska s koněm, vozem,
kam mám jet?
4. 3. 2019, v H.B.
Psáno vidlema (Doma na dvoře)
Jsem šťastný
na svém dvoře
když krmím koně
a voní stáj,
nozdra se dotkne,
ucho střihne,
po střechách
táhne podvečer,
se psem i koněm
jsem tu doma
nasypu oves,
seno založím,
zametu slámu,
zhasnu v chlívě,
a ještě psovi vodu
ať se nalemtá
v dílně se skryju,
mám tam víno,
na kamnech konvice
v ní voda už se vaří
jak voní kafe dobře vím;
pes u nohy se motá
oheň sálá,
kůň křoupe chleba…
22/11 2014 večer v dílně
Bez koně
Už nepotřebuju vidle a není mi třeba sena
ohrada ať shnije a v stodole se vítr prohání
vůz v kopřivách nechť zarůstá a zhyne
jetel zplaní a brázda okorá
V pátek, bylo to 13. března, léta Páně 2020
odešel od nás věrný druh, přítel kůň,
bylo mu šestadvacet
ITEM, kam s ním jet už nebylo
místo lesů pláně plané, kaštany padají
jeden za druhým pod náporem pil
Hluboká rýha, Hadriánův val
do polí a luk zarůstá, obchvat, obchvat, obchvat
ať se může chvátat a hlavně cyklisti ať mají stezky
pro mě jen bolavé stesky
ITEM, nade vším jak atomový hřib se vznáší virus
se vzkazem napsaným na papyrus
„tak co to vaše pachtění, chtění a toužení?“
Ninive Ninive, Ninive, měděné pruty a žíněné košile
zavírám vrata a pouštím psa, špaček jarní píseň zpívá
není to jaro, vždyť nebyla zima
ITEM sucho se do kraje vkrádá
nebude pivo ani limonáda.
Kocoure černý, co všechno víš?
Ty stejně neodpovíš!
(V dílně 17. 3. 2020, večer)
Holení otce
po tváři jezdím ostrou břitvou
krém barbus smrdí pokojem
tvář se záhyby, dubu kůra
se ksichtí aby byla napnutá
chlupy mu lezou z nosu jako rákos
a koutek rtu se usmívá
co všechno zažil tenhle děda,
venku je tma, v kamnech hoří,
za matku svíci rozžíhám
22/11 2014 večer v dílně
Františku Gellnerovi
Co je to poezie?
Když prase rypákem v hlíně ryje?
Co je to píseň lásky těch které dostala?
Možná jen vytí šakala.
A co je to, co sere mě, nesere?
To víš ty, ty Františku Gellnere
19. 8. 2017 v dílně
Otcova smrt
Zemřel, utrápen jest
tělo žitím zničené
na pozdrav pokynul,
usmál se
vrátit mu dech, žití
nedá se
prázdná je cimra
prázdná je postel
na rakev vyčkává
Křížský kostel.
6. 4. 2017
Josef Mlejnek
Josef Mlejnek
v kostele v Kříži
poklekal u mříží
(před koncilem)
Dodnes sedává
v zadní lavici
do čela hozenou
má šedivou kštici
9. 8. 2017 v dílně
Jura Krchovský
Jako bych druhdy
čertovým pacholkem byl
a na mysli mi často tane
že Jura Krchovský
nepije nikdy sám,
ale se satanem
8. 8. 2017 v dílně
Kde bloudí tvé kroky Zajíci
Kde bloudí tvé kroky Zajíci
když vídám tě potmě, ve světle reflektorů
a ty mizíš v temná zákoutí palouků?
V autě hraje Nick Cave že smrt není konec
ale já tě už tak dlouho neviděl!
A teď jedu nocí, Macourov za zády,
tam zůstali všichni, i vzpomínky, i ty
a přesto tě potkávám, jedu dál a dál
Lesy se černají a mlha stoupá
Samotínská humna, mlýn Štukhejl, Langendorf
Po horku přišla chladna
les Šprunk a Herlifský háj se za mnou zavřely
nachytal jsem sám sebe na vzpomínkách
Martina vedle mně mlčí a Míša
se chrouní, už by spal
vcházíme do domu, ves je tichá,
hospody světlo padá na náves
Kůň přešlápl, ještě mu přihodím, aby měl co žrát
dům zachvěl se životem, Vendulka s Bárou mě vítá
stařec vedle v cimře snad spí
A ty dál v pozdně letních tmách, v krajině sám
hledáš spočinutí, sám, sám a sám
8/2015 po jízdě z Macourova v dílně
Když
když se uklidnil vesmír
a tělesa se jakš takš zformovala
prodléval Jsi také
na Merkuru ve skaliscích
s fůrou železa pod nohama
V pyramidě 10.3.2020 ráno
Ladislav Fikar
Slepá okna ovčína
vláda noci začíná
jezdec na slunečném koni
mizí na západě v ohni
Kolo měsíce se nad rybníkem kutálí
srpnové vlaštovky se v hnízdě tiše choulí
Vzpomínám na Ladislava Fikara
jak kouřil gauloasky na zápraží v Samotíně
jak zasel do mé duše
prapodivně smutné símě
8. 8. 2017 v dílně
Opět se nořím do samoty
Opět se nořím do samoty
do samoty v které jsem vyrůstal
z přátel, kteří se ke mně znali
mi ani jeden nezůstal
Ty co by mým smutkům rozuměli
kryje dávno černá zem
i já se blížím k strýci Cháronovi
a bojím se až řekne synu jdem
Jindřichu Průcho, Láďo Fikare
Zedníčku Stando, Daníku Reynků, Jiříku
Vojmíre Vokolku, Jirko Trakle!
Všichni jste věděli,
že dopadne to takhle!
září 2016 v altánu
Ukřižovaný Reynek
Na všechny svatý jel jsem po hrobech,
co vidím v záblesku mezičasí!?,
chytili Reynka, svlíkli ho a zmučili,
před bránou hřbitova ve Kříži
sedí schoulen, bílé tělo zbičované do krve
a když se mu dost naobdivovali
ukřižovali ho ve vitríně,
na posměch a odiv
pověsili nad jeho hlavu
báseň o jeřabinách.
6.11.2015 v podvečer v dílně
Vojmíru Vokolkovi
Obrtlík, klíče klik
času tik
a Vojmírův
kyk y ryk ýk
(vpodvečer doma, 17. 4. 2018)