O své zkušenosti bytí spisovatelkou i o podmínkách, ve kterých tvoří, hovoří Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická. Knihu rámují dvě eseje – autorky publikace Jany Poncarové a nakladatelky a literární dokumentaristky Barbory Baronové, které vedle vlastních zkušeností mapují i realitu českého literárního provozu obecně. Publikaci Vlastní pokoje doprovázejí také stylizované portréty českých spisovatelek, zasazené do kontextu modelů pokojíčků ze sbírek UMPRUM muzea, které připravila fotografka Dita Pepe.

Anna Bolavá – Jsme velká rodina a to znamená jeden velký kompromis

Bohunko, jak vznikl váš pseudonym Anna Bolavá?

Jméno Anna se mi líbilo vždycky, je klasické, české a má víc variant. Jsem ale ráda, když mě čtenáři či knihovnice oslovují Anno a nepoužívají zdrobněliny. A příjmení? Zvolila jsem si ho potom, co jsem našla a znovu přečetla své starší básně, v nichž bylo hodně bolesti. Když mi vyšla první sbírka, poprvé jsem svůj pseudonym použila – a už mi zůstal.

Jaká byla cesta k vydání vaší první knihy?

Šlo o básnickou sbírku Černý rok a vydala jsem ji na vlastní náklady. Byla to taková hříčka v době nekončící rodičovské dovolené. Zpětně se na to dívám s úsměvem, vlastně ani nevím, proč jsem ji vydávala. Sbírku jsem si tehdy mohla prodávat sama, nebo přes distributory, kteří si nechávali většinu výdělku. Náklad nebyl velký, opravdu šlo spíš o můj vrtoch. Kniha je dnes nedostupná, a pokud by se měl dělat dotisk, opět by muselo jít o mou dotaci. Za svou poezii se dnes naštěstí stydím a tím je vyřešen i případný dotisk.

Za své opravdové psaní považuju prózu. Napsat román je jako postavit dům. Není to hotové za týden, obvykle se k tomu váže celé jedno životní období a sebere to spoustu sil, respektive člověk do toho chce svou vnitřní energii vložit.

Z hlediska času je poezie jednodušší. Pro mě to není tvorba ve smyslu práce, spíše stav mysli, vnitřní naladění, souhlas, že do mě obrazy mohou vstoupit, ochota si je zaznamenat. Poezie přichází přirozeně a psát ji je geniálně jednoduché. Člověk k tomu skoro nic nepotřebuje – a zároveň se vlastně ani nic nestane, když onen stav zase pomine a básník jej světu nijak nepředá, nezprostředkuje, jenom tím chvíli sám žije.

O vydávání knih jsem zprvu nijak neusilovala, vždyť jsem ani neměla žádné dopsané. Vždycky jsem chtěla hromadu dětí a to se mi splnilo – mám tři. Myslím, že všechno u mě přišlo v pravou chvíli. Těsně před mateřstvím jsem končila studia, první těhotenství mi potvrdil test vpředvečer státnic. Udivuje mě, jak na sebe v mém životě všechno hezky navázalo.

Co je za tím, že vašimi romány prostupuje voda a vy sama rybaříte?

Vyrůstala jsem u řeky v menším městě. Na konci naší ulice byl náhon, který obtékal město – tam jsem strávila dětství. Ve druhé třídě jsem chodila se sestřenicí na rybářský kroužek, byly jsme tam jediné holky. Nejsem ale žádná velká lovkyně, spíš jsem ráda u vody, chyceným rybám vždy opatrně vyndám háček a pouštím je zpátky, často vystrašená víc než ony. Když se do rodného města vracím, musím se jít hned podívat na vodu, zkontrolovat, kolik jí je, projít oblíbená místa. Vždycky mě bavilo představovat si, co je pod hladinou, jak to vypadá „uvnitř“. Nevidět pod povrch je lákavé, podněcuje to fantazii, provokuje. Můžete si představovat cokoliv. Dvakrát v životě jsem zažila, že náš náhon vypustili, a přišlo zklamání – koryto bylo prosté, ne tak hluboké, jak se zdálo, vlastně až ubohé. V dětství jsem si představovala hloubku, ve které bych se utopila, jakmile bych do řeky spadla. Ve skutečnosti je nicotná.

Chodíváte k řece přemýšlet o příběhu, nebo odpočívat?

Podle toho, jestli zrovna na něčem pracuju. Když píšu knihu, beru si ji v hlavě s sebou všude, ať jdu kamkoliv. Nikdy se nenudím. Je to výhoda, přemýšlet o příběhu cestou, seřazuju si myšlenky, občas si třeba všimnu detailu u řeky, který pak můžu použít. Když nepíšu, je čas odpočívat a jen se tak dívat kolem.

Z čeho pramení vaše kreativita?

Nad tím nepřemýšlím. Možná je v každém člověku nějaký živel, který se čas od času probouzí?

Jak moc se vám život prolíná s psaním? Co třeba tyhle strašilky u vás v bytě, které jsou i ve vaší knize Vypravěč?

Jako malá jsem strašilky chovala, a tak je chovaly i fiktivní děti v mé rozepsané knize. Zastesklo se mi po tom. Hned jak jsem dopsala patřičnou kapitolu, našla jsem si inzerát a jeli jsme pro ně. Takhle mám i rybičky. Opětovně jsem si je pořídila díky minulé knize.

Z jakého impulsu jste začala psát svůj první román?

Bylo to přirozené, spontánní a rychlé, asi si téma léčivých bylin, o kterém román Do tmy vypráví, řeklo, že už je čas.

Čím nebo kým jste se inspirovala při psaní vašich dalších románů, které jsou prošpikovány specificky zatvrzelými, svéráznými a často samotářskými postavami?

Nikým a ničím se neinspiruju záměrně, prostě mě vždycky všechno samo napadne. Tvořím si svůj uzavřený svět, ve kterém chci mít zajímavé postavy. A ty jsou zkrátka svérázné, originální, mimo nudný průměr. Kdo by taky chtěl psát o stereotypních, pohodlných lidech, kteří nepřekročili svůj stín? To by pak nešlo ani číst.

Jak moc se ve svých postavách poznáváte? Co máte společného?

Moje postavy jsou vymyšlené, s výjimkou první knihy do nich sebe příliš nepromítám. Anna Bartáková z Do tmy se stala nositelkou některých mých názorů, ale jinak jsou naše osudy rozdílné. V dalších knihách se s postavami už nijak neztotožňuju.

Je vaše psaní stejně bolestné a umanuté jako třeba sběr bylin vaší hrdinky z knihy Do tmy?

Jak kdy. Píšu hodně pomalu a často mi to nejde. To bolí. A spíš než umanutá jsem líná. Nemám takové nasazení, psaní si dávkuju. Když se nesoustředím, jdu od toho.

..............

ukázka z rozhovoru