ROZHOVOR: Tom Gottwald

Spisovateli Tomovi Gottwaldovi loni u nakladatelství Golden Dog vyšla románová prvotina Polibek choroby. Proto asi nikoho nepřekvapí, že jsme se s nadaným spisovatelem rozhodli udělat rozhovor. Dozvíte se, jak došlo ke spolupráci s Martinem Štefkem, co pana Gottwalda přivedlo k psaní nebo co všechno obnáší práce v rádiu.

Vystudoval jste žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a obor mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze. Co Vás přivedlo k žurnalistice? Byl to Váš vysněný obor?

Ne, nebyl. Ale stal se jím. Až při studiu v Olomouci na jiné fakultě jsem zjistil, že tu lze žurnalistiku studovat. Do té doby jsem asi ani nevěděl, že je něco takového možné. A jak jsem to zjistil, hned jsem na to dostal chuť.

Co jste si ze studia žurnalistiky odnesl a jak Vás připravilo na Vaši budoucí profesi? 

Co jsem si odnesl? No, mám tu asi dvě knihy z katedry, které bych měl možná vrátit. (smích) Ale vážně, naučil jsem se teoreticky i prakticky to, co teď používám v práci. Jak pracovat se zdroji, jak jednoduše dát dohromady zprávu, co v ní nesmí chybět a co do ní naopak nedávat.

Měl jste žurnalistické vzory, ze kterých jste si bral příklad? Pokud ano, jak Vás dotyční inspirovali?

Nevím o nikom, ke komu bych se upínal. Ale přijde mi inspirativní Karel Čapek ve smyslu skloubení novinařiny a spisovatelství. Dále Marek Eben ve smyslu přípravy na rozhovor a v přístupu k moderování a naše Martina Qweetko Procházková z Radia Haná ve smyslu práce s publikem.

Aktuálně se živíte jako moderátor v rádiu. Informujete lidi o novinkách ze světa kolem nás a uvádíte programy různých akcí. Dočetl jsem se, že jste chtěl do rádia, a nedal jste pokoj, dokud to nevyšlo. Byla práce v rádiu Vaším životním snem? A jak dlouho Vám trvalo se úspěšně dostat do nějakého rádia?

Tak to prrr, já jsem hlavně zprávař. To je moje hlavní práce na Radiu Haná. Moderátoři a zprávaři mají k sobě asi tak blízko jako běžkaři a sjezdaři. Ale je pravda, že moderuji různé akce a moderuji taky rozhovorový pořad Pondělní podcast na Radiu Metropole. A s tím snem… Tak když už jsem to vystudoval, chtěl jsem to dělat. A na to, že to byl můj životní sen jsem přišel až později, když jsem v něm začal pracovat. Dohromady to trvalo asi rok. Předtím jsem zkoušel jiná rádia, ale nebylo to to pravé. Až v Radiu Haná se mi začalo líbit a po půl roce jsem se tam konečně dostal k pořádné práci.

Působíte jako vedoucí redakce a moderátor na Rádiu Haná, nejposlouchanějším regionálním rádiu v Olomouckém kraji. Mimo to se podílíte na vysílání olomouckého Rádia Metropole. Co Vás na práci v obou rádiích baví?        

Že jsou v jedné budově. (smích) Jsou to formátově zcela rozdílné typy rádií, takže náplň práce je velice pestrá. Na Radiu Haná dělám zpravodajství a na Metropoli rozhovory.

Teď z úplně opačného soudku. Co je na práci v rádiu nejtěžší? A jsou dny, kdy se Vám vůbec nedaří (např. máte trému, rozhovor nejde podle Vašich představ, v živém vysílání se omylem přeřeknete apod.)? 

Hodně těžké je se tam vůbec dostat. Ještě těžší je se tam zapracovat a nejtěžší mi připadá tam pak vydržet. To je taková moje zkušenost s novými pracovníky za posledních asi osm let. Představy o naší profesi bývají dost scestné. To, že mluvíme do mikrofonu, je jen špička ledovce. A jasně, že jsou dny, kdy se mi nedaří. Aspoň díky nim poznám dny, kdy se mi daří. Přeřeky jsou sranda, ale lepší než přeřeky jsou slova řečená vs. slova slyšená. Vzpomínám si, že jsem moderoval jeden letecký den a řekl jsem něco v tom duchu, že letadla budou tady po celé té travnaté ploše – pak jsem se koukl do plánku a dodal jsem – i mimo ni. A děti, které tam byly, slyšely jen ty mimoně a pak za mnou pořád chodily a ptaly se, když už budou ti mimoni. I zvukař je chtěl vidět. No a já si musel přešlápnout, aby mi to došlo. 

Na chvíli bych se ještě vrátil k Rádiu Haná. Nesmím totiž zapomenout na Váš videopodcast Ladění (neboli LAskavě o DĚNÍ kolem), do kterého si zvete inspirativní osobnosti z okolí Olomouckého kraje. Dělal jste například rozhovor s komiksovým kreslířem Nikkarinem, spisovatelem Jaroslavem Irovským nebo političkou Markétou Záleskou. Jak se na rozhovory připravujete? Děláte si důkladné rešerše?

Chm… nevím. Když je to člověk, o kterém toho moc nevím, tak si o něm nějaké věci zjistím, taky si s ním povídám před rozhovorem. Jiná příprava je na přátelský rozhovor, jiná zase na konfrontační, jiná taky na připravený rozhovor. Na ten poslední je bezva příprava, tam se ptáte prostě na to, na co se ptát máte. (smích) Třeba zrovna Ladění byl laskavý pořad, takže to byly přátelské rozhovory bez výraznějších příprav. Prostě jsme si pokecali nad kafem a otázky mě napadaly v průběhu, protože to byli lidé, o nichž jsem věděl spoustu zajímavého díky práci ve zpravodajství.  Měl jsem jen pár bodů, abych nezapomněl, kam chci rozhovor vést a hurá do toho.

Jak má podle Vás vypadat správně vedený rozhovor?  

Tak to je otázka na knihu. Snažte se, učte se, trénujte. Čím víc rozhovorů uděláte, tím víc budete mít zkušeností. Nicméně základ je pokládání otevřených otázek.

Co byste poradil lidem, kteří by někdy chtěli pracovat v rádiu? Existují nějaké osvědčené rady nebo techniky, pomocí kterých se může člověk vypracovat ve zkušeného moderátora?          

Musíte to mít v sobě, všechno ostatní se dá doladit. (pun intended) Nejdůležitější je zvládnout hlasové zkoušky, po nich už bývá většinou jasno. A jak se má člověk vypracovat ve zkušeného moderátora… Poslouchejte rady zkušenějších moderátorů a řiďte se jimi.

Nyní přejdeme k Vaší literární kariéře. Co Vás přivedlo k psaní a kteří autoři (jak čeští, tak ze světa) Vás nejvíce ovlivnili?

Chachá! Napsal jsem slovy j e d n u knihu a hned mám literární kariéru. Tak dík :). Víte, k psaní mě přivedl vždy nějaký těžký vnitřní nesoulad. Pokud jsem v pohodě, múzy ke mně nechodí. Jinak mám rád zvukomalebnost Erbena, romantičnost Máchy, detailnost Verna, inovativnost Čapka a citlivost a propracovanost Brontëových.

Na chvíli bych se pozastavil u Vašich prvních literárních pokusů. Pomineme-li básně, které jste psal v pubertálním věku, tak jste v sedmnácti letech napsal veršovanou pohádku Ledová růže. Plánujete se k ní někdy vrátit? Přece jenom veršovaná pohádka pro děti nezní vůbec jako špatný nápad. 

Nejdřív bych ji musel najít, a pak by se vidělo. Jednou jsem ji už našel, ale zase někde ztratil… Inu bordel. Až ji najdu příště, tak si ji pročtu. Třeba se mi bude líbit natolik, že už ji neztratím. Ale vím, že ji překopu. Nebylo to úplně ono.

Také jste napsal psychedelickou povídku „Můžu už domů?“, se kterou jste zabodoval v Literární soutěži Univerzity Palackého v Olomouci. Obdržel jste 2. cenu v kategorii PRÓZA. Nakopl Vás tento úspěch k napsání dalších příběhů? 

Jo. Tahle věc je zhmotněním mých děsů před magisterskými státnicemi. Je plná strachu, depky a šílenství. Je super, že se to porotě líbilo. Rozhodně mi to udrželo chuť psát dál.     

V roce 2023 Vám pod hlavičkou nakladatelství Golden Dog vyšla románová prvotina Polibek Choroby. Jak jste navázal spolupráci s Golden Dogem a jak probíhala spolupráce s Martinem Štefkem?

Žádná velká věda. Hledal jsem v Česku nakladatelství, které cílí na temnou literaturu, a Golden Dog byl hned první nabídka. Napsal jsem tam mail, vynachválil svůj příběh a šéf nakladatelství Martin Štefko odepsal, že si to přečte. No a líbilo se mu to. Pomalu jsme na tom pracovali, aby to šlo vydat. Skvělé podněty mi k provedení dala Nelly Černohorská, které moc děkuji. Od konce roku 2022 už šla práce velice rychle. Arbe Miňovský navrhl knize naprosto skvělou obálku. A o letních prázdninách roku 2023 šlo vše ven.

Román je zasazený do roku 1908. Proč padla volba zrovna na tento rok? Souvisí to s tím, že máte rád éru 1. poloviny 20. století?

Ta doba je krásná a děsivá zároveň. Krásná svým uměním, vědou a technikou a děsivá světovými válkami a politickými a ekonomickými krizemi. Moc jsem si přál napsat příběh, který bych mohl do této doby zasadit. A pak jsem si vzpomněl na „tunguskou událost“ a nevyřešenou záhadu okolo ní. A tak pomalu začal klíčit příběh, který mohl mít díky této podivné záhadě prvky sci-fi, hororu, detektivky, romantiky a dobrodružství v zajímavé atmosféře počátku 20. století.     

Hlavním hrdinou románu je lékař experimentální medicíny Michail Gerasimov. Inspiroval jste se při psaní jeho postavy ve skutečných ruských osobnostech?

Nevím o tom. Duše některých postav mohou místy připomínat mé drahé přátele. Proto jsou ty postavy aspoň z mého pohledu tak krásné.

Jaké jsou Vaše literární plány do budoucna? Dočkáme se někdy pokračování Polibku Choroby nebo nějakého dalšího románu?

Už na něčem makám. Pokusím se hrůzně uchopit konec dolování stříbra v Kutné Hoře v první půli 16. století. Víte, kdysi jsem pracoval jako průvodce v dolech. Řeknu vám, že zůstat tam o samotě ve tmě je velmi intenzivní zážitek.  A ohledně pokračování Polibku Choroby… Ten příběh končí pohřbený pod vrstvou měsíčního prachu. Je sice tenká, ale já mám asi strach ho exhumovat a ještě se v něm hnípat.

Otázka závěrem – co byste vzkázal čtenářům a fanouškům Sardenu?

Kdyby vám někdo říkal, že těch knih už máte dost, tak kecá. Díky, že čtete!