Tank Objekt 640 přezdívaný Černý orel. Ruský tank se nikdy nedočkal své konečné výzbroje
T-14 Armata je v současnosti považován za nejmodernější ruský tank. Ještě před vývojem této konstrukce Rusové vyvinuli ještě jeden stroj, a to nástupce tanku T-80 přezdívaný Černý orel (Objekt 640). Co je o něm známo?
Tank T-14 Armata lze jen stěží považovat za úspěch ruského zbrojního průmyslu. Ačkoli byl formálně přijat do služby, lze jej považovat za čistě propagandistický počin. T-14 je příkladem Putinovy přehlídkové zbraně, a to dokud se nerozbije, vypadá na přehlídkách impozantně, ale jako zbraň je prozatím bezvýznamný.
V důsledku toho leží břemeno boje především na vozidlech rodiny T-72 a T-90. Jedná se o tanky navržené jako rozpočtové konstrukce, jejichž vývoj po rozpadu SSSR byl veden především nadějí na exportní potenciál, nikoliv na bojeschopnost.
Odlišný přístup konstruktérů představuje rodina tanků T-80. Vývoj revoluční konstrukce, kterou byl ve své době T-64. Jedná se o technicky vyspělé tanky, které měly působit jako obrněné taranidlo Rudé armády při útoku na NATO. Přestože tanky T-80 vypadají velmi podobně, byly umístěny výše než T-72 a jeho vývojová verze T-90.
Pro tyto sovětské tanky začali Rusové v 80. letech 20. století hledat nástupce, který by představoval novou generaci obrněných zbraní. Tím se měl stát Objekt 640, známý také jako Černý orel, vyvinutý v Omsku.
Černý orel – výkonný tank nové generace
Černý orel byl vyvinut na základě tanku T-80U. Používal podvozek prodloužený o jeden pár kol spolu s pohonným systémem s plynovou turbínou (toto řešení bylo použito i u tanku M1 Abrams). Větší podvozek byl nutný kvůli projektované výzbroji tanku.
Zásadním rozdílem oproti tankům předchozí generace byla nejen ráže kanonu, ale také jeho umístění v téměř bezosádkové věži. Téměř, protože stanoviště celé tříčlenné osádky byla umístěna nízko v korbě a hlavy velitele a střelce byly víceméně ve výšce horního pancíře korby. Nakonec měla být posádka umístěna v pancéřové citadele, podobně jako u tanku T-14 Armata, píše server BTVT.
Pro tank byl určen nabíjecí automat, který však byl od posádky oddělen. Mechanismus byl spolu se zásobníkem munice umístěn ve výklenku ve věži s klapkami proti výbuchu. Toto řešení odvádělo energii výbuchu při zásahu munice mimo tank, což chránilo životy posádky i samotné vozidlo před velkolepou explozí, která často vedla k oddělení věže od korby.
Tank měl být výjimečně dobře chráněn proti probití horního pancíře – korby i věže. Není jasné, jak chtěli konstruktéři tuto vlastnost skloubit s relativně nízkou hmotností vozidla 48-50 tun. Kromě pasivního pancéřování měl být tank chráněn reaktivním pancířem Kaktus a také aktivním obranným systémem.
Výsledky práce omského závodu byly představeny v roce 1997, ale pojízdné vozidlo nebylo finálním prototypem. Věž spolu s kanónem byly maketami. Práce na Černém orlu byly pravděpodobně přerušeny po druhé čečenské válce, během níž byly tanky T-80 s turbínovým pohonem silně kritizovány.
Nejlepší ruský tank, který neexistoval
Kolem Černého orla vzniklo v průběhu let mnoho mýtů a nedorozumění, které se týkaly jeho schopností, počtu vyrobených kusů nebo dokonce jeho případného bojového použití.
Černý orel se nikdy nedočkal své konečné výzbroje. Ačkoli byl prezentován s kanonem ráže 152 mm, jednalo se pouze o maketu a dokud nebyla vyvinuta cílová zbraň, předpokládalo se, že tank bude používat standardní kanon 2A46 ráže 125 mm.
Otázka osudu Černého orla se znovu vynořila během války na Ukrajině, kde byl zničen experimentální tank T-80UM2 vybavený systémem aktivní obrany Drozd, který byl v 90. letech testován v Omsku. Tento stroj byl některými médii považován za prototyp Černého orla vržený do boje, píše web Military Today.
Nyní, kdy možnosti ruského průmyslu předstihuje sériová výroba tanku T-14 Armata, stojí za to připomenout, že před lety Rusové pracovali na konstrukci mnohem pokročilejší a revolučnější než technika, kterou se chlubí na dnešních přehlídkách.
Zdroj: redakce – autorský text, btvt.org, militarytoday.com, Wikipedia