Harmonie. Vnitřní rovnováha. Všichni po ní toužíme, všichni ji chceme mít. Intuitivně totiž cítíme, že právě tohle je ten hlavní zdroj, ze kterého se dá v životě čerpat. Což je i důvod, proč hltáme kvanta duchovní literatury, jezdíme na seberozvojové semináře, kde čelíme svým strachům a omezujícím přesvědčením, běháme hodiny po lese a pouštíme si do uší motivační podcasty, před spaním si zapisujeme, co všechno se nám toho dne podařilo, případně se snažíme meditovat, i když často jen svádíme nerovný boj s dotěrnými myšlenkami. Děláme zkrátka všechno, co je v našich silách. Stojí to čas, energii, někdy i nemálo peněz, a hlavně – ztracené iluze.
Když po všech těch marných hokusech pokusech nakonec zjistíme, že nejsme ani o píď blíž oné vysněné blaženosti, zachvátí nás bezmoc, vztek a beznaděj (u citlivějších jedinců se možná dostaví i přímo ukázková „depka“). Řekněte sami: Není absurdní chtít se dobrat vnitřního klidu způsobem, který člověka frustruje a vyčerpává?
Vždyť to jde i jinak, navíc mnohem snadněji a bez zbytečného stresu. Nepotřebujete k tomu psychologa, chytré knížky, semináře ani deník vděčnosti. Pro začátek postačí třeba jenom dřez s horkou vodou a trochou saponátu. A k tomu pár špinavých talířů.
Metoda není pro slabší nátury. Princip spočívá v tom, že ve svých představách pochováte lidi, kteří ještě žijí.
