Dne 18. března 2024 obletěla svět smutná zpráva o odchodu další legendy kosmonautiky. Astronaut Thomas Patten Stafford se vydal na svůj poslední let po dlouhé nemoci v úctyhodném věku 93 let. Celý život Thomase Stafforda byl spojen s letectvím a kosmonautikou a dnes se pokusíme připomenout vše důležité v jeho neuvěřitelném životě. Za svoji kariéru prošel postupně programy Gemini, Apollo a následně i společným projektem USA a SSSR, Apollo-Sojuz, který přinesl do Tomova života i celoživotní přátelství s neméně legendárním a vždy usměvavým kosmonautem Alexejem Leonovem. I po ukončení své kariéry u NASA pokračoval dále ve velitelské funkci USAF a není bez zajímavosti, že mezi jeho velitelské působiště patřila i tajemná „Oblast 51“.

Od námořnictva k Měsíci 

Mladý podporučík Thomas Stafford
Zdroj: staffordmuseum.org

Tom Stafford se narodil 17. září 1930 v malém městě Weatherford ve státě Oklahoma do rodiny zubaře Thomase Saberta Stafforda a učitelky Mary Ellen Staffordové (rozená Pattenová). Než stačil Thomas dospět, jeho otec Thomas onemocněl v roce 1944 rakovinou kůže, se kterou bojoval až do 22. června 1948, kdy zemřel. I po této ztrátě se rozhodla Mary Staffordová zůstat ve Weatherford, kde mladý Thomas vyrůstal v místní komunitě.  O letectví se začal zajímat již jako malé dítě,  a to i díky vlivu nedaleké výcvikové základny armádního letectva u města El Reno. Následně začal stavět malé modely letadel a poté jeho cesta vedla do Piper Clubu, kde ve svých čtrnácti letech uskutečnil svůj první let. Svá studia ve svém rodišti zakončil na Weatherford High School v roce 1948. Právě před ukončením studia na střední škole byl vybrán jako hráč fotbalu při University of Oklahoma, kde také získal stipendium Navy ROTC Scholarship. Následně na to se přihlásil na americkou námořní akademii v Annapolisu, kam byl v roce 1952 přijat. I zde Thomas plánoval dále hrát fotbal, ale osud tomu chtěl jinak. V předsezónním tréninku si zranil koleno, což znamenalo konec s jeho fotbalovou kariérou.

Během prvního ročníku akademie bylo zavedeným zvykem, že se studenti účastní školních plaveb na některém z bojových plavidel. To neminulo ani Thomase a ten tak nastoupil na palubu USS Missouri, která vyplouvala na tradiční školní plavbu v uskupení Task Force 61. Na palubě USS Missouri byl jmenován do funkce tzv. pointera, tedy muže, který měl na starosti náměr dělové věže. V této funkci se tak setkal i s jistým Johnem Youngem, který byl jmenován do funkce trainera, tedy muže, jenž měl na starost odměr dělové věže. Podle dostupných informací měli tito dva budoucí astronauté sdílet i společnou ubikaci. Aniž to jeden z nich tušil, v budoucnu se opět setkají, a to nejen na Zemi.

USS Missouri
Zdroj: upload.wikimedia.org

Po ukončení druhého ročníku následoval nástup do NAS Pensacola (Naval Air Station Pensacola), kde začal svůj pilotní výcvik. Během cestování mezi Pensacolou a svým rodištěm se seznámil s mladou Fay Shoemakerovou, svou budoucí manželkou. Pokračující studium přivedlo Thomase ve třetím ročníku opět na palubu lodě, tentokrát však torpédoborce USS Burdo. V roce 1951 se ještě před promocí stačil zasnoubit s Fay. Po promoci pak přišla zajímavá nabídka od USAF. Zajímavá byla hlavně tím, že Stafford se toužil stát stíhacím pilotem a USAF mu to mohla umožnit. Důvodem této nabídky byla potřeba naplnit důstojnický stav letectva. Díky tomu dostali vynikající absolventi jak armádní, tak námořní akademie možnost zůstat u svého původního sboru nebo přejít do USAF. Rozhodnutí Toma bylo jasné.

Během následujících let pak prošel několika základnami v rámci svého pilotního výcviku. Pro zajímavost uvedu, že během výcviku na San Marcos AFB byl zapojen do leteckého incidentu, kdy došlo ke srážce s jiným letounem. Zatímco Staffordovi a jeho instruktorovi se podařilo bezpečně přistát, druhý letoun havaroval a posádka nepřežila.

Thomas Stafford drží cenu AB Honts spolu se svou první manželkou Faye.
Zdroj: omegaforums.net

Po absolvování leteckého výcviku a získání svých „pilotních křidélek“ následovalo převelení na leteckou základnu Tyndall AFB, kde se dočkal vytouženého výcviku na stíhací letoun, konkrétně F-86 Sabre. S tímto letounem pak strávil několik příštích let, kdy létal například hlídky v severní části Ameriky, přesněji u Arktidy. V rámci své služby se podíval na nějaký čas i do Německa. Během této doby sloužil jako asistent důstojníka pro údržbu letecké techniky, což se mu do budoucna velmi hodilo. Už v této době byl rozpoznán Staffordův veliký talent pro létání. V roce 1958 tak přišla zajímavá nabídka nastoupit do Air Force Test Pilot School na Edwardsově letecké základně, tedy do slavné školy zkušebních pilotů. Nutno dodat, že touto školou prošlo mnoho astronautů. Ve svém kurzu 58-C promoval s nejlepšími výsledky, za které získal i cenu AB Honts. Během kurzu se navíc setkal s dalšími budoucími astronauty. Příkladem může být Frank Borman, Mike Collins či James Irwin. Po ukončení kurzu zůstal na Edwards a pokračoval v roli leteckého instruktora pro zkušební piloty. Nutno dodat, že funkce instruktora mu byla přidělena po rozdělení skupiny. V rámci nové funkce se tak stal spoluautorem knihy „Pilot ‚s Handbook for Performance Flight Testing a Aerodynamics Handbook for Performance Flight Testing“, jejíž části se stále používají.

North American F-86F Sabre
Zdroj: wikipedia.org

Dne 18. dubna NASA oznámila, v rámci vzniku druhé skupiny astronautů, že přijímá přihlášky do nového oddílu astronautů, později známého jako „New Nine“. Tuto příležitost si nenechal ujít ani Tom a zaslal svou přihlášku do přijímacího řízení. Jako stíhací a zkušební pilot měl velmi slušné šance na úspěch. Po absolvování všech nutných rozhovorů a prohlídek, v létě 1962, byl navíc přijat i na Harvard Business School. Přesně v den svých 31. narozenin zazvonil telefon, na jehož konci byl Deke Slayton, aby oznámil Thomasovi, že byl vybrán do druhé skupiny astronautů. Pro zajímavost uvedu, že se to dozvěděl tři dny po přestěhování do Bostonu, kvůli nástupu na Harvard. Následovalo tak další stěhování a nástup k NASA. Stafford po nástupu absolvoval klasický základní výcvik astronauta.

První příležitost přišla pro Stafforda v roce 1964, kdy byl jmenován do hlavní posádky mise Gemini GT-3 společně s Alanem Shepardem. Bohužel pro Toma se u Alana Sheparda plně projevil Méniérův syndrom, což znamenalo pro Sheparda stopku a vyřazení z letového stavu. Kvůli této události byla hlavní posádka mise nahrazena záložní, ale ani ta nezůstala beze změn. Samotný Tom se přesunul do role člena záložní posádky, kde se k němu přidal Wally Shirrra. Rozhodně se tak nemusel bát, že by se nepodíval za hranice zemské atmosféry. Další šance přišla při jmenování do hlavní posádky mise Gemini 6. Tato mise se stala velice zajímavou, protože prošla několika změnami, aby se nakonec změnila v misi Gemini 6A. Sám Stafford na události před změnou mise, spojené i s Agenou, vzpomínal takto:

„Slyšeli jsme, jak to zahřmělo a Agena se vznesla ze startovní rampy. Než Agena odstartovala, provedli inženýři nějaké změny, aby změnili přívod paliva okysličovadla, a udělali to špatně. Agena se zvedla a vybuchla nad Atlantickým oceánem.“

Astronauté mise Gemini 6A. Vlevo Tom Stafford a vpravo veterán programu Mercury, Wally Shirra
Zdroj: nasa.gov

Z původní mise se tak stala alternativní, kdy se na oběžné dráze setkají dvě kosmické lodě a provedou vzájemné přiblížení, jako nácvik na budoucí lunární mise. Pro úplnost doplním, že druhým tělesem, se kterým se měla Gemini 6A setkat, byla mise Gemini 7 s posádkou Frank Borman a Jim Lovell. Start měl proběhnout osm dní po startu Gemini 7, dne 12. prosince 1965. Start se však nepovedl na první dobrou a potenciálně mohl vést ke katastrofě. Během startu totiž došlo k náhlému vypnutí motorů, zhruba sekundu a půl poté, co sekvencér vydal povel k zážehu. V této chvíli seděli oba astronauté v kabině Gemini s rukama na madlech katapultážního systému a vnímali, co se děje. Pravidla mise uváděla, že se astronauti měli katapultovat, ale Schirra necítil žádný pohyb, a proto se rozhodl vyčkat. Bylo to správné rozhodnutí a zabránilo možné katastrofě.

„Ukazuje se, že… kdybychom se vystřelili, zhasli by dvě římské svíčky, protože jsme byli v kabině naplněné čistým kyslíkem o tlaku 15 nebo 16 psi, a to hodinu a půl. Katapultáží bychom pravděpodobně uhořeli.“

Takto shrnul zpětně své pocity Tom Stafford po neúspěšném startu rakety Titan. Start mise nakonec proběhl 15. prosince 1965 a následně se mise setkala s Gemini 7 na oběžné dráze Země. Samotný průběh mise proběhl na výbornou a Gemini 6A „šplouchla“ do vln Atlantiku po letu trvajícím 25 hodin,  51 minut a 24 sekund od startu.

Pohled na aerodynamický kryt adaptéru ATDA při misi Gemini 9A
Zdroj: en.wikipedia.org

Šedesátá léta byla velmi hektickým a vzrušujícím obdobím v kosmonautice a dalo se předpokládat, že Stafforda potká další nominace pro let. Dne 9. listopadu 1965 byla oznámena nominace pro posádku mise Gemini IX. Hlavní posádku tvořilo duo Elliot See a Charlie Bassett. Do záložní posádky byl jmenován Tom Stafford a Gene Cernan. Ani tato mise však nezůstala v původní podobě. Dne 28. února 1966 vzlétly dva letouny T-38 Talon s oběma posádkami k cestě do St. Louis, kde v továrně McDonnell měly trénovat na simulátoru rendez vous. Počasí toho dne nebylo nejlepší. Po příletu se pokusily letouny o přiblížení, které se nepovedlo a musely opakovat okruh. Zatímco Stafford se Cernanem zvedli svůj letoun do mraků, See s Bassettem pokračovali v letu s vizuálním přiblížením na přistání. Během letu si See vůbec neuvědomil, že má velikou rychlost v klesání, až se před ním náhle objevila hala č. 101 McDonnellu. Let skončil katastrofou, kdy letoun narazil do haly a havaroval. Oba členové posádky na místě zahynuli. Stafford se Cernanem se tak nečekaně stali hlavní posádkou mise Gemini IX.

Hlavním bodem mise bylo spojení s cílovým tělesem Agena a následovat měla další EVA (Extravehicular Activity), kterou měl vykonat Cernan. Během startu Ageny však došlo k závadě a Agena opět havarovala. Náhradním řešením se tak stalo zařízení ATDA (Augmented Target Docking Adapter), které dostalo aerodynamický kryt. Řešení bylo na světě a mise Gemini IX se tak mohla vydat na „cestu“. Dne 3. června tak odstartovala druhá mise Toma Stafforda. První bod programu mise se nepodařilo uskutečnit, protože po přiblížení k ATDA se zjistilo, že aerodynamický kryt je stále na svém místě, a navíc jen částečně otevřený. Tom Stafford to popsal takto:

„Máme tady dost divně vypadající létající stroj. Obě poloviny krytu jsou stále připojeny, ale jsou doširoka otevřené. Vypadá to jako rozzuřený aligátor.“

Nezbývalo tak nic jiného, než se přesunout k dalšímu bodu mise, a to EVA, kterou měl vykonat Gene Cernan. I samotná EVA měla své potíže, kdy se Gene Cernan během své „vycházky“ dostal do značných problémů a s vypětím všech sil se vrátil zpět do kabiny. Samotná mise skončila 6. června šplouchnutím do Atlantiku. Celkově byla mise hodnocena rozporuplně, kvůli technickým problémům, které ji potkaly.

Pro Stafforda to byl let poslední v rámci programu Gemini, nyní mohl hledět čelem k Apollu. První „vlaštovkou“ v programu Apollo se stalo jmenování do záložní posádky mise Apollo 7. Záložní posádkou této mise byli jmenováni Tom Stafford, Gene Cernan a John Young. Po úspěšném dokončení mise Apolla 7 následovalo jmenování do hlavní posádky mise Apollo 10, tedy generální zkouška lunárního modulu (LM) přímo u Měsíce! Velitelem mise se stal přímo Stafford, pilotem CSM byl jmenován John Young a Gene Cernan zastal funkci pilota LM. Jak bylo mnohokrát poznamenáno, pro posádku lunárního modulu Apolla 10 to byla hořkosladká mise, protože se měli přiblížit k povrchu Měsíce na 15 km, ale přistání jim nebylo umožněno. Mise měla především ověřit postupy pro G misi, tedy přistání na povrchu Měsíce. Start rakety Saturn 5 s Apollem 10 na špici proběhl 18. května 1969. Stafford se při jedné ze vzpomínek vyjádřil i ke spekulacím okolo možného přistání na povrchu Měsíce.

Posádka mise Apollo 10. Vlevo Gene Cernan, uprostřed Tom Stafford a vpravo John Young
Zdroj: wikimedia.org

„Nejprve jsme se podívali na hmotnost. Zaprvé jsme měli těžký lunární modul a zadruhé také nebyl vyřešený software pro ten sestup. Takže nebylo možné, abychom to provedli.“

Po úspěšném ukončení mise vzpomínal na ohromné výhledy, které se jim naskytly v průběhu letu nad povrchem Měsíce.

„Vždycky mě udivovala velikost těch balvanů. Byly úžasné, obrovské. No musely být velké jako dvou nebo třípatrová budova. Je to těžké posoudit na tu vzdálenost. Ukázalo se, že jsou větší než Astrodome. Byly to úžasné kusy hmoty.“

Ani samotný let nad povrchem neproběhl zcela hladce. Právě ve výšce 15 km nad povrchem začal lunární modul v jedné chvíli nekontrolovaně rotovat. Tuto situaci se naštěstí podařilo vyřešit. Na vině byl jeden špatně přepnutý spínač, který způsobil „hádání“ počítačů, které se snažily řídit modul „jeden přes druhého“. Po úspěšném zážehu a navedení na návratovou trajektorii došlo k přistání velitelského modulu do vln Atlantiku 26. května 1969. Touto misí byla de facto umetena cesta pro následující, a to Apollo 11. K závěru mise je nutné dodat, že návratový modul se během vstupu do atmosféry pohyboval rychlostí 24 791 mph (39 897 km/h), čímž posádka vytvořila rychlostní rekord.

Lunární modul Snoopy před spojením s velitelským modulem Apolla 10
Zdroj: en.wikipedia.org

Po návratu z mise Apollo 10 byla Staffordovi nabídnuta dočasně pozice „šéfa“ astronautů. Důvodem této nabídky byl návrat Alana Sheparda do letového stavu a zahájení výcviku na příští misi Apollo 14. Během této doby tak spolupracoval s Dekem Slaytonem na dalších misích Apollo a Skylab. Na obzoru se ale objevil nový projekt, který měl významný vliv na život Toma Stafforda. Tím projektem byl společný mezinárodní projekt Apollo-Sojuz. Tedy společné setkaní kosmických lodí Apollo a Sojuz na oběžné dráze. Nutno dodat, že během této doby byl Stafford, jako první z astronautů, povýšen do hodnosti brigádního generála.

V roce 1972 byl jmenován do pozice velitele mise ASTP (Apollo-Soyuz Test Project), tedy mise při které dojde ke spojení kosmické lodě Apollo a sovětského Sojuzu na oběžné dráze. Dalšími členy posádky Apolla se stal Vance Brand, jako pilot velitelského modulu a Deke Slayton, který zastával funkci pilota dokovacího modulu. Pro doplnění uvedu, že pro Deka Slaytona to byla první vesmírná mise po jeho „uzemnění“ v programu Mercury. Za sovětskou stranu pak byly do programu jmenováni kosmonauti Alexej Leonov, jako velitel mise a Valerij Kubasov.

Apollo-Sojuz v uměleckém zobrazení vlevo. Vpravo posádka mise ASTP. Zprava Valerij Kubasov, Alexej Leonov, Vance Brand, Tom Stafford a Deke Slayton.
Zdroj: cdn.administrace.tv, wikipedia.org

Pro obě posádky to znamenalo obrovskou výzvu. Bylo nutné se v první řadě naučit mateřský jazyk druhé posádky, tzn. ruská posádka se učila anglicky a americká zase rusky. Další výzvou byla zcela odlišná technologie, kterou obě země využívaly. Obě posádky si od prvního setkání, které proběhlo v květnu 1973 na půdě pařížského aerosalonu, okamžitě „sedly“ do noty. Při vzájemných návštěvách došlo k upevnění vzájemných vztahů, které trvaly i po ukončení mise. Patrně největší přátelské pouto vzniklo právě mezi Leonovem a Staffordem. V roce 1975 odstartovala mise ASTP, kdy jako první odstartoval Sojuz a následně Apollo. Spojení pak proběhlo po dvoudenním letu dne 17. července. Obě kosmické lodě zůstaly spojeny po dobu 44 hodin. K oddělení kosmických lodí došlo 19. července, kdy každá z lodí následně pokračovala v samostatném letu. Americká loď Apollo zůstala na oběžné dráze až do 24. července, kdy došlo k návratu zpět na Zemi. Samotný návrat zpět neproběhl zcela hladce a posádka mohla mluvit o štěstí, že to nedopadlo mnohem hůř.

Historické podání rukou v rámci mezinárodní mise Apollo-Sojuz. Na snímku velitelé Alexej Leonov a Thomas Stafford
Zdroj: americaspace.com

Už před samotným letem ATSP dostal Tom Stafford nabídku velet zkušebnímu středisku letectva na základně Edwards. Po nezbytném propagačním kolečku, které čekalo na astronauty, přijal Stafford tuto nabídku a odešel ze služeb NASA zpět k USAF. Pro zajímavost uvedu, že po letu ASTP byl Tom Stafford nominován na Nobelovu cenu za mír. Své nové role se ujal 15. listopadu 1975. Rozhodně tím nekončila jeho velmi zajímavá kariéra. Jeho odkaz můžeme najít v mnoha zajímavých projektech. Příkladem za všechny může být dnes dobře známý stealth letoun F-117 Nighthawk, či zběhnutí Viktora Bělenka i s letounem MiG-25, kde se podílel na rozhovorech s tímto pilotem. Výčet projektů, na kterých se Stafford podílel, není malý a dalším příkladem jeho činnosti může být i bombardér B-2. Jak jsem zmínil v úvodu, Stafford se stal i velitelem přísně utajovaného střediska, tzv. AREA 51 (Oblast 51), která dodnes vyvolává u lidí různé představy o tom, co se tam děje. Stafford velmi rychle rozpoznal možnosti stealth technologie a výrazně podpořil další vývoj, což vedlo ke vzniku již zmíněného letounu F-117 a B-2. Po právu je tak Tom Stafford označován jako „Otec Stealth“ technologie. Před svým odchodem z letectva stačil ještě zahájit program Advanced Tactical Fighter, jehož výsledkem byl letoun F-22 Raptor. Řady letectva opustil v roce 1979.

Po odchodu do „civilu“ se Stafford věnoval vlastním aktivitám, ale rozhodně se neobrátil zády k vesmírnému a leteckému průmyslu. Po svém odchodu spoluzaložil velmi úspěšnou konzultační společnost v oblasti letectví Stafford, Burke and Hecker. Tato společnost pracovala i na mnoha projektech pro Ministerstvo obrany a NASA. Tom Stafford byl i nadále zván do poradních výborů, jako cenný odborník. Příkladem může být předsedání výboru, který měl nezávisle radit NASA, jak uskutečnit iniciativu prezidenta Bushe pro průzkum vesmíru. Jeho tým tak vytvořil komplexní studii, která stále slouží jako vodítko pro návrat lidí na Měsíc a pro budoucí cestu k Marsu.

Dalším výborem, kterému předsedal, byl výbor hledající možnosti nápravy problému, který potkal Hubbleův vesmírný teleskop. Aby těch výborů nebylo málo, můžeme najít Staffordovu stopu i v počátcích Mezinárodní vesmírné stanice ISS a projektu MIR/Space shuttle. Jako předseda poradního sboru NASA se zasloužil o zapojení Rusů do návrhu, výstavby a provozu Mezinárodní vesmírné stanice. Po katastrofě raketoplánu Columbia spolupředsedal dozorčí komisi, která zajistila provedení všech nezbytných bezpečnostních změn.

Jak je vidět, kariéra Toma Stafforda byla neuvěřitelná a sám Stafford měl značný vliv na formování vojenského letectva, tak i americké kosmonautiky. Co však stojí za připomenutí, je přátelství s Alexejem Leonovem. Oba muži se v průběhu let stále navštěvovali. Sám Alexej Leonov se stal kmotrem mladších dětí Toma Stafforda. Když pak v roce 2019 zemřel Alexej Leonov, smuteční řeč pronášel Tom Stafford, celou v ruštině.

Ve vesmíru strávil téměř 508 hodin, včetně dvou a půl dne na oběžné dráze Měsíce. Jeho kariéra mu umožnila létat s téměř 130 typy vojenských letadel a kosmickými loděmi Gemini, Apollo a lunárním modulem. Své zážitky shrnul a vydal ve své knize „We Have Capture: Tom Stafford and the Space Race“.

Na svou poslední cestu se Thomas Stafford vydal 18. března 2024. Odešla tak další legenda kosmonautiky, která ovlivnila i vojenské letectvo na další dekády.

Čest jeho památce.

Thomas Stafford a Alexej Leonov při jednom ze setkání
Zdroj: watchonista.com

Závěrem vzpomínky na Toma Stafforda si dovolím přidat povedený sestřih jeho astronautické kariéry.

Zdroje informací:
Biographical Data Lyndon B. Johnson Space Center, THOMAS P. STAFFORD, Autor NASA, Rok vydání 2014
www.af.mil
collectspace.com
staffordmuseum.org
www.usna.edu
en.wikipedia.org
apollospace.com
en.wikipedia.org

Zdroje obrázků:
static.wixstatic.com/
collectspace.com/
upload.wikimedia.org/
upload.wikimedia.org/
nasa.gov/
upload.wikimedia.org/
upload.wikimedia.org/
upload.wikimedia.org/
upload.wikimedia.org/
cdn.administrace.tv/
americaspace.com/
watchonista.com/
omegaforums.net/