Autory, jejichž tvorba je spjata s určitým regionem, nalezneme nejen v kánonu české literatury 19. století (vazba Karla Klostermanna na Šumavu, Karolíny Světlé na Podještědí nebo Karla Václava Raise na Podkrkonoší představuje dodnes součást osnov), ale i v moderní době, kdy se v globalizovaném světě takové spojení může zdát snad až trochu anachronické. Příkladem takového svými kořeny do rodné oblasti pevně vrostlého literáta byl i Miloš Gerstner (1915–2006), vrchlabský rodák, v jehož tvorbě se zřetelně odráží reálie krkonošské minulosti. Za svého života publikoval především divadelní hry pro vrchlabské ochotníky a studie z regionálních dějin, na sklonku jeho života jej objevil nakladatel Daniel Podhradský a v nakladatelství Dauphin vydal v roce 1999 soubor krkonošských pohádek Vánoční snění. Po autorově smrti vyšly společnou péčí nakladatele a autorova syna ještě Krkonošská kuchařka a román Prokletí pastýřů z Rohu. Román Hory dávají chléb, v němž autor tzv. „do šuplíku“ již v šedesátých letech zachytil nesnadný život chudých horalů, vychází s určitým časovým odstupem od předchozích děl z prozaického důvodu – rukopis byl po dlouhá léta ztracený a autorovu synovi se ho podařilo ve správně romantickém duchu objevit mezi starým haraburdím na půdě až celkem nedávno, doslova na poslední chvíli před tím, než nový majitel domu všechny převzaté nepotřebné věci vyhodil.

V centru románu stojí tkadlec Jan Martin a jeho rodina, skládající se z ženy Anežky a čtyř synů, z nichž nejstarší Jan již pracuje v jedné z prvních továren, které v oblasti vznikly, mladší Josef chodí do učení k mlynáři a oba nejmladší jsou ještě školou povinné děti. Zpočátku není příliš jasné, kdy se vlastně děj románu odehrává, postupně ale autor před čtenářem odhaluje, že sleduje osudy postav v předvečer vypuknutí prusko-rakouské války roku 1866. 

Události velkých dějin ovšem plynou jen kdesi v pozadí, hlavním tématem knihy je všední život chudých horalů, odkázaných na tradiční tkalcovské řemeslo. Bojují nejen s chudobou, ale i s nepoctivými praktikami místního obchodníka, který se je snaží ošidit, jak jen může. K jejich životu neodmyslitelně patří nejrůznější tradice, zejména týkající se Vánoc, a rovněž víra v rozmanité bytosti, od skřítků a bludiček až po hejkala. Ačkoliv se jejich vlivu na vlastní život horalé obávají, ukazuje se, že mnohem horší vliv mají skutky skutečných lidí z masa a kostí, ať už jde o místní lupičskou bandu, nebo dobře organizované pašeráky, patřící ke koloritu hor stejně jako specifické nářečí, kterým autor nechává své postavy mluvit.

Na poměrně malém (jakkoliv samozřejmě v realitě díky vzdálenostem mezi jednotlivými horskými chalupami velkém) vymezeném prostoru autor zachycuje i sociální, národnostní a náboženské rozpory, byť s výjimkou prvně jmenovaných nemají na život horalů až tak zásadní vliv. V horách musí lidé především držet při sobě, chtějí-li přežít, a otázka rodného jazyka či způsobu vyznávání víry v jediného Boha je pro ně vedlejší, nanejvýš se stává občas záminkou k přátelskému pošťuchování. Sociální rozdíly lze překonat o poznání hůře a světské spravedlnosti se proti zlovůli obchodníků, četníků či soudních úředníků chudý tkadlec nedovolá, jak autor několikrát emotivně popisuje. Na rozdíl od mnoha jiných starších děl české literatury ale u Gerstnera čtenář necítí onu důvěrně známou agitaci ve prospěch budování sociálně spravedlivé společnosti. Gerstner rovněž na postavě továrníka ukazuje, že ne všichni boháči jsou automaticky záporní, jakkoliv nechává Jana Martina setrvávat vůči továrníkovi v určité nedůvěřivé ostražitosti.

Jako živitel rodiny, na kterého se během krátké doby snese více překážek, než kolik dle svého názoru může zvládnout, se Jan Martin pokusí prověřit možnosti obživy v jiné části habsburské monarchie. Není účelem recenze prozradit z děje příliš mnoho, ale patrně čtenáře nepřekvapí, že navzdory všem příslibům možného lepšího života v mnohem úrodnější rovině se Martin nakonec vrátí zpět do hor a uvědomí si, že zde je jeho domov, odkud vzešel jeho rod a kde bude žít i nadále. Byť autor vykresluje Martina jako člověka nábožensky velmi vlažného, v závěrečné scéně jej nechává v duchu přirovnat chléb napečený z trošky obilí, která v horách vyrostla, a čaj z tamních bylinek k přijímání těla a krve Páně. Stejně jako odpouští chybujícím a pochybujícím nebeský Bůh, odpouští i hory Martinovi jeho zakolísání a chvilkovou malověrnost.

Román zpočátku připomíná spíše jen jakési obrázky z horského života a děj se rozjíždí velmi pomalu, přičemž vlastně neobsahuje nečekané zvraty (pokud za ně nepovažujeme Jobovy zvěsti, kterým Martin musí čelit), posléze však kniha čtenáře vtáhne a nechá před jeho vnitřním zrakem odvíjet osudy Martinovy rodiny i dalších horalů, až se neubrání a závěrečný happy end, přeci jen snad až příliš harmonický, celé rodině i jejím přátelům ze srdce přeje. Ačkoliv je samotná dějová linka poměrně jednoduchá, nejedná se o snadné čtení, autorův barvitý a záměrně archaizující jazyk není ihned přístupný každému. 

Čtenáře kromě toho nejspíše zmate i skutečnost, že dvě postavy mají v knize stejné jméno, ačkoliv pro to není v ději žádné opodstatnění a jedná se tedy spíše o autorovo přehlédnutí. Stejně tak pozorného čtenáře nejspíše zaskočí, že po kapitole XIII následuje kapitola XV, a rušivá je i střídající se velikost písma v některých odstavcích, aniž by pro ni byla nějaká opora v samotném textu. I přes tyto výtky ale lze román doporučit nejen milovníkům hor.