Ukázka:

Kapitola I.

Tak jo, ženo moje milá, tak možná jsem osina někde, ale poté co jsem ti přeříkal, čím vším jsem si musel projít, abych se prosadil v Americe od roku 1935 víceméně dodneška, do roku 1967, a přestože taky vím, že každý má na tom světě svoje trápení, musí ti být jasné, že to mé konkrétní utrpení pochází z toho, že jsem si příliš pouštěl k tělu všechny ty tupouny, se kterými jsem musel vycházet, aby se ze mě vůbec mohla stát středoškolská fotbalová hvězda, vysokoškolák, co rozlévá kafe a drhne nádobí a hraje americký fotbal až do setmění a načítá Homérovu Iliadu ve třech dnech, to všechno současně, a k tomu ještě, pánbůh mě netrestej, SPISOVATEL, jehož „úspěch“ byl, namísto tradičního triumfu, jen známkou samotného zatracení. (A jelikož se moje pomlčky stejně nikomu nelíbí, budu používat pravidelnou interpunkci pro novou negramotnou generaci.) Navíc podívej, moje utrpení, jak to nazývám, pochází z toho, že se lidé tak změnili, nejen v posledních pěti letech proboha, nebo v posledních deseti, jak tvrdí McLuhan, ale v posledních třiceti, do té míry, že už to pro mě nejsou lidi a já sám se ve skutečnosti nevnímám jako příslušník toho, čemu se říká lidské pokolení.

Pamatuju se na rok 1935, kdy dospělí chlapi chodívali po ulicích s rukama hluboko v kapsách u bundy, pohvizdovali si a nikdo si jich nevšímal a oni si taky nikoho nevšímali. A chodívali navíc zatraceně rychle, do práce nebo do obchodu anebo za přítelkyní. A teď mi řekni, co to je, jak se dnes lidi plouží? Je to tím, že už se chodí leda tak přes parkoviště? Můžou za to snad automobily, že si lidi, naplnění marnivostí, vykračují jak banda pobudů bez cíle? Před válkou jsi v Massachusetts za podzimního večera vždycky zahlédla chlapíka, jak míří domů na večeři, s rukama sevřenýma do pěsti zaraženýma hluboko v postranních kapsách u bundy, pohvizduje si do kroku, zabraný do vlastních myšlenek, a nikomu na chodníku nevěnuje jediný pohled, a po večeři bys toho samého chlapíka viděla, jak spěchá opačným směrem, do bufetu na rohu nebo za Joem anebo do kina či na kulečník, případně na noční do fabriky anebo za holkou.

To už se v Americe nevidí, nejen proto, že všichni jezdí autem a s hlavou pitomě vztyčenou provádějí tu idiotskou mašinu mezi nástrahami a pokutami silničního provozu, ale protože dneska si nikdo nevykračuje jen tak, s hlavou skloněnou, a nehvízdá si; všichni se provinile rozhlížejí po ostatních chodcích, anebo ještě hůř, zvědavě anebo s falešnou péčí, někteří jsou, jak je teď v módě, ve střehu, „Mně nic neujde“, zatímco tenkrát se dokonce dávaly filmy, kde se Wallace Beery překulil v posteli a prohlásil: „Uááá, ještě si pospím, vždyť mi stejně nic neuteče.“ A nikdy mu taky nic neuteklo.

Dneska posloucháme řeči o „tvořivém příspěvku ke společenskému úsilí“ a nikdo si nedovolí prospat deštivý den anebo jen pomyslet na to, že by si mohl něco nechat ujít. Tímhletím bezstarostným krokem s pohvizdováním, co ti tu o něm vyprávím, si dospělí chlapi o sobotách a nedělích vykračovali na hřiště Dracutských tygrů ve městě Lowell v Massachusetts jen proto, aby viděli dětský zápas v americkém fotbalu. Stojí tam ve studeném listopadovém fičáku u postranních čar, chlapi i kluci; nějaký cvok dokonce podomácku vyrobil řetěz se dvěma kolíky na měření downů čili postupu. V americkém fotbale to funguje tak, že když tvůj tým získá 10 yardů, dostane čtyři další šance, aby získal dalších 10. Někdo to musí hlídat — vběhnout do pole, když už se to blíží, a přeměřit, kolik přesně ještě zbývá. A na to jsou tam dva chlapíci, co drží řetěz za kolíky na obou koncích, a ti musejí na základě nějakého paralelního instinktu vědět, kdy vyběhnout.

Pochybuju, že v dnešním světě poskládaném do mřížky mozaikové mandaly ještě někdo ví, co to znamená paralelní, kromě geniálních pošuků, co studují matiku na univerzitě, zeměměřičů, tesařů apod. Takže se tu schází dav pohodových chlapů i kluků, dokonce taky děvčata a nejedna matka, a pochodují míli přes louku, na které je hřiště Dracutských tygrů, jen aby viděli své třináctileté nebo sedmnáctileté kluky hrát americký fotbal na hrbolatém hřišti bez branek, vymezeném přibližně na 100 yardů z jednoho konce borovicí a ze druhého kolíkem. Ale na mém prvním amatérském zápase v pětatřicátém, někdy v říjnu, žádný dav nebyl: sobota brzy ráno, a naše parta vyzvala nějaké mužstvo z Rosemontu, no ano, vlastně to byli Dracutští tygři proti Rosemontským tygrům, všude samý Tygr, vyzvali jsme je prostřednictvím lowellského deníku Sun, kde otiskli článeček našemu kapitánovi Skotákovi Boldieumu, který jsem já redigoval: Dracutští tygři (13–15 let) vyzývají kterýkoli tým amerického fotbalu (13–15 let) k zápasu na hřišti Dracutských tygrů anebo jinde v sobotu ráno. Nebyl to žádný oficiální přebor nebo tak něco, byli jsme jen děcka, a přesto ti starší kluci dorazili, aby oficiálně měřili yardy řetězem s kolíky. V tomhle zápase, i když jsem byl na hřišti nejspíš nejmladší, jsem byl ale taky jediný pořádně udělaný, jak je na americký fotbal třeba, čili se silnýma nohama a podsaditým tělem. Zaznamenal jsem devět touchdownů a po odebrání 3 bodů jsme vyhráli 60:0.

Od toho dne jsem se domníval, že budu takhle dávat touchdowny celý život a nikdo se mě ani nedotkne, ani mě nebude tacklovat, ale hned další týden už mělo dojít na pořádný fotbal, když se starší kluci, co se poflakovali na kulečníku a v kuželně v pawtucketvillském Společenském klubu, kde táta dělal, rozhodli, že nám ukážou, jak se rozbíjejí lebky. Jeden důvod byl, aspoň pro některé z nich, že je táta pořád vyhazoval, protože nikdy neměli ani pěťák na colu nebo na kulečník, ani deseťák na partii kuželek, jen se tam potloukali, kouřili s nohama nataženýma do uličky a překáželi opravdovým stálým zákazníkům, kteří si přišli zahrát. Tenkrát jsem netušil, co mě čeká, to dopoledne, kdy jsem dal devět touchdownů a utíkal do svého pokoje a úhledným tiskacím písmem napsal palcový novinový titulek s následným popisem, jak Duluoz zaznamenal 9 touchdownů a Dracut rozdrtil Rosemont 60:0!

Tyhle noviny, jediný výtisk, jsem prodal za tři centy Nicku Rigolopoulosovi, svému jedinému zákazníkovi. Nick byl nemocný člověk, asi pětatřicetiletý, a moje noviny si vždycky rád přečetl, jelikož neměl nic jiného na práci a brzy ho čekal invalidní vozík. A tak nastal ten velký den, kdy, jak říkám, přišli po louce rozesmátí pohvizdující chlapi s rukama v kapsách, s manželkami a dcerami, a další skupinky chlapů i kluků, a všichni se seřadili na postranních čárách, aby se podívali, jak si to senzační Dracutští tygři rozdají se silnějším týmem. Fakt je, že těm borcům z kulečníku bylo v průměru tak šestnáct až osmnáct. Ale já měl v sestavě pár tvrdých kluků. Třeba Iddyboye Bisonnettea na centru, který byl větší a starší než já, ale nerad běhal v backfieldu, radši se strkal v lajně a otvíral díry pro runnery. Byl pevný jako skála a později by se býval stal jedním z nejslavnějších linemanů v historii lowellské střední, nebýt toho, že se jeho známky pohybovaly v průměru mezi éčkem a dé minus. Za qarterbacka jsem měl mazaného a silného mrňouse Skotáka Boldieuho, který skvěle přihrával (a později z něj byl fantastický baseballový nadhazovač). Pak tam byl ještě jeden silný, houževnatý kluk, nějaký Billy Artaud, který namouduši uměl složit runnera, a když se mu to povedlo, ještě týden se vytahoval. Potom tam byli další, už ne tak užiteční, jako třeba Dicky Hampshire, který jednou dopoledne, nelžu ti, hrál ve svátečním obleku (pravého enda), protože měl namířeno na svatbu a bál se, aby se nezašpinil, takže na sebe nenechal ani sáhnout a sám se taky nikoho ani nedotkl. A taky tam byl G. J. Rigolopoulos, který když se naštval, tak mu to docela šlo.

A na ten velký zápas se mi povedlo naverbovat Bonga Baudoina z Rosemontských tygrů, kteří se mezitím rozpadli, a ten to uměl. Ale všem nám bylo třináct nebo čtrnáct. Po výkopu jsem chytil míč, rozběhl se a ti velcí kluci se na mě okamžitě sesypali. Ocitl jsem se na vespod, s míčem v pevném sevření, když vtom mě sedmnáctiletý Halmalo, kterého vyhodili z kulečníku, začal v zákrytu hromady těl mlátit pěstí do obličeje a kámošům to komentoval „My si toho Ježíška Duluoze podáme.“ Táta stál na postranní čáře a viděl to. Rázoval sem a tam, bafal z doutníku a ve tváři byl rudý vzteky. (Budu psát takhle, abych to zjednodušil.) Po třech neúspěšných downech nám nezbývá než puntovat, tak to uděláme, poslední obránce těch starších kluků se o pár yardů vrátí, a mají první down. Řeknu Iddyboyovi Bisonnetteovi, jak jsem ve skrumáži dostal pěstí. Zahrají první akci a někdo z lajny těch velkých se sbírá se zakrváceným nosem. Všichni šílejí. Při další akci dostane Halmalo od centra míč a začne se proplétat po levém křídle — je hubený, s dlouhýma nohama a pomáhá mu dobrá interference — myslí si, že se přes ty haranty dostane až na druhou stranu. Skrčeně se přiblížím, tak skrčeně, že si jeho interference v tom vypětí myslí, že jsem na kolenou, a když se od sebe trochu vzdálí, aby zbourali ostatní a otevřeli Halmalovi cestu, vrhnu se do té mezery a narazím do něj, hlavou přímo do kolen, až odjede po zadku nějakých deset yardů zpátky, míč se mu odkutálí za postranní čáru a on sám zhasne jak žárovka. Z hřiště ho odnesou v bezvědomí. Táta křičí: „Ha, ha, ha, tohle tě naučí, mlátit třináctiletýho kluka, mon maudit crève faim!“ (Ta poslední část je v kanadské francouzštině a znamená něco jako „ty zatracené duševní nedochůdče“.)

...............

překlad Hana Zahradníková