Nikdy jsem nechtěl být „pastorem undergroundu“

Ladislav Heryán
Autor: Wikipedia.org / David Sedlecký / Creative Commons

Rozhovor s katolickým knězem a salesiánem Ladislavem Heryánem, který je znám jako „pastor undergroundu",  i když se jím nikdy nechtěl stát. Heryán je i kaplanem ve věznici, učitelem, hudebníkem a autorem řady knih. Poslední, s názvem „Exotův zápisník“, mu vychází v těchto dnech. Vypráví i o tom, jak vyrůstal na Ostravsku, o své emigraci a jak našel cestu k víře a do řádu.

Jste známý svým blízkým vztahem k českému undergroundu. Jak se v tom prostředí cítíte jako katolický kněz? Jste taky trochu „mánička“?

Já jsem se s tímto prostředím seznámil krátce po svém příchodu do Prahy v roce 2002 přes jednu svoji blízkou kamarádku. Cítil jsem se tam od počátku velmi dobře, protože mne toto prostředí přitahovalo duchovní hloubkou, která byla dána jeho étosem a některými osobnostmi a která mne velice obohacovala. S jejich odchodem, především odchodem Ivana Martina Jirouse, se onen duch podle mého názoru postupně začal vytrácet. Já jsem nikdy nechtěl být „pastorem undergroundu“, jak se to o mně říká, chtěl jsem jenom sdílet undergroundovou kulturu, ale nakonec lidé sami ode mne postupně začali vyžadovat i službu kněze. Již skoro ale nechodím na žádné undergroundové akce ani nejezdím na festivaly, což je i tím, že nemám tolik času. Okruh lidí z undergroundu, s nimiž se stýkám, i akcí, které navštěvuji, se mi prakticky zúžil jen na undergroundové hnízdo U Božího Mlýna v Salmovské ulici v Praze. Občas také jezdím za „rytířem undergroundu“ (jak jej nazval Sváťa Karásek) Miroslavem „Skalákem“ Skalickým a jeho ženou Šárkou a jejich přáteli na dnes hlavní undergroundové místo Skalákův mlýn v Meziříčku u Želetavy. Lidé z undergroundové subkultury se ovšem prolínají i s členy dalších sociálních bublin, do kterých trochu patřím a které se zpravidla zformovaly kolem postav disidentů již za totality a vydržely díky hlubokým přátelstvím dodnes. Jsou to třeba ti kolem Petra Placáka a jeho Revue Babylon, kolem rodiny Dany Němcové, kolem různých kapel, ale třeba i aktivisté jako John Bok, a mnoho dalších postav. Do této široké a bohaté škály svým jedinečným způsobem zapadal i zesnulý pan kníže Karel Schwarzenberg, kterému bude mimo jiné věnován i letošní „český Woodstock“ Trutnov Open Air Festival, do jehož sociální bubliny taky patřím.

Jaké máte nebo jste měl v undergroundu přátele? Sloužil jste zádušní liturgii za hudebníka Filipa Topola, i za básníka Ivana Martina Jirouse... Čím vám ovlivnili život, jak na ně vzpomínáte?

Já myslím, že slovo „přítel“ má hodně hluboký obsah, a tak bych se ho bál použít na svůj vztah k dnes již zesnulým Ivanu Martinu Jirousovi, Sváťovi Karáskovi a podobně. Jako jsem měl krásné vztahy k nim, mám krásné vztahy k mnohým živým i dnes. Já to, že jsem mohl oba ty, které jmenujete, pohřbít, považuji za velkou čest. Martin mne ovlivnil opravdu hluboce. Strávil jsem v jeho blízkosti osm intenzivních let, prožil spoustu příhod a přečetl všechno, co napsal. Je to člověk, který ztělesňoval underground. Jeho „Zpráva o třetím českém hudebním obrození“ z roku 1975 definovala underground jako myšlenku, s níž se mohli tehdejší mladí lidé ztotožnit, přesně vyjadřovala jejich identitu a ve všeobecně přítomném totalitním marasmu dávala zakotvení a pocit sounáležitosti. Já jsem underground vnímal především jako duchovní hnutí, které Martin ztělesňoval svou osobností a životním příběhem. Je toho mnoho, čím mne Martin ovlivnil, především snad ale svou velkorysostí a hlubokou vírou. Jsou lidé, kteří v něm vidí či viděli jen opilce, násilníka a exhibicionistu, ale ti jej nikdy nepochopili. Chce-li někdo zjistit, jaký Martin skutečně byl, ať čte jeho poezii, tam nalezne všechno.

Pravidelně sloužíte bohoslužby na Trutnoff Open Air Festivalu. Jak to na vás působí, mají o ní rockoví fanoušci zájem? Musíte mít pro ně asi dost pochopení…

Já mívám mše i na jiných festivalech, nejen na tom trutnovském. Rockoví fanoušci přece nejsou žádní hlupáci nebo výtržníci, pro které je třeba mít pochopení. Jsou to úplně normální lidé jako já nebo vy. Já jsem sice na podiu nad nimi, abych byl vidět, ale mentálně jsem mezi nimi, jako jeden z nich. Je vždy dost lidí, kteří o bohoslužby zájem mají, a rockový koncert je vlastně svým způsobem liturgie. Já k těm lidem rád mluvím, protože vnímám, že velice pozorně naslouchají, jsou to převážně lidé velmi citliví. Sdílím s nimi svůj život, svoje hledání a zápasy a vím, že je to zajímá, protože oni si při mé řeči zase mohou řešit ty svoje zápasy a hledání. Jak říkám, jako lidé jsme všichni stejní: tak, jako nás ve fyzickém světě všechny stejně bolí zuby, tak v duchovním světě hledáme všichni stejné věci.

Co čtete nebo píšete, jestli na to máte čas? Chystáte nějakou novou knížku? Rád taky zpíváte a hrajete, co vás nyní nejvíc inspiruje?

Mám velmi málo času na čtení knih, což mne moc mrzí. Můj přítel, profesor Pavel Hošek z Evangelické teologické fakulty, říká: „Já už knihy nečtu, já už je jenom píšu.“ Já to mám skoro stejně. Již dost dlouho mám rozečtenou například „Surrender“ od Bona z U2 a spoustu dalších. Pokud jde o nové knihy, začátkem března mi vyšel v Portálu „Exotův zápisník“, což je další soubor fejetonů, původně psaných pro Katolický týdeník. S Petrem Vaďurou připravujeme knihu o evangeliu podle Lukáše, i ta by měla vyjít v prvním pololetí tohoto roku, a pro nakladatelství Biblion Saši Fleka jsem slíbil napsat komentář k Matoušovu evangeliu. Pokud jde o hudbu, přiznám se, že doma během dne neposlouchám téměř nic, nemám na to čas, leda večer před spaním. Hudbu poslouchám jen v autě, ale tam je to všechno možné, podle nálady, Radio Beat, ČRo Vltava nebo Spotify. Doma si před spaním na YouTube pouštím různé akustické kytaristy, mými favority jsou zejména Julian Lage a Tommy Emmanuel, bluegrassový Billy String, ale rád si pustím i ty náročnější, jako jsou třeba Ralph Turner nebo Bill Frisel. Z kytaristů elektrických mám rád Paula Davidse především pro jeho různé klipy s dalšími kytaristy, brazilskou Lari Basilio a mnoho jiných, jako jsou klasikové Dave Gilmour, Mark Knopfler a The Edge. Moc mne baví s kýmkoli z nich poslouchat rozhovory, kterých je nepřeberně, výborně je třeba dělá Rick Beato, ale rád trávím virtuální čas třeba s takovým Bonem. Mou oblíbenou hudební platformou jsou např. Tiny Desk Concerts od NPR Music, tuším z Washingtonu.

Ladislav Heryán na přebalu knihy Sami na této zemi?
Autor: Nakladatelství Portál

Jste i kaplanem v pražské věznici Ruzyně. S jakými příběhy se tam setkáváte, jak na vás to zařízení působí? Jsou k vám vězni nejen díky neortodoxnímu vzhledu a působení přístupnější?

Já se ve vězení především setkávám s lidskou bídou a bolestí, neboť snad neexistuje člověk více na dně než člověk ve vězení. Je pro mne velice zdravé se setkávat s lidskou bídou, protože se nás zde dotýká podstata života, a jsme-li proto otevřeni, odcházíme velice obdarováni. Je zde spousta lidí statečných i zoufalých, lidí nevinně odsouzených i těch, kteří spáchali těžké zločiny a musí se s tím vyrovnávat. Já často příběhy lidí, které navštěvuji, neznám, vždyť to, co udělali, není v tom kontaktu až tak důležité, a spíš se to dovím po kouskách v případě, že mi o tom chtějí vyprávět. Chodím do vězení naslouchat lidské bolesti a přinášet naději, kterou zosobňuje moje identita kaplana. Jako kaplan reprezentuji hlavně to, že jsme milováni Bohem. Já vím, čtenáři tohoto rozhovoru to může připadat banální, ale v tom případě bych jej odkázal na dobu, až sám ve vězení případně skončí, tehdy leccos ze života pochopí jinak.
Je-li člověk na svobodě, má kde spát, co jíst a má aspoň trochu slušnou existenci, vlastně Boha nijak existenciálně nutně nepotřebuje, jeho přítomnost je pro mnohé stejnou banální součástí života jako chození do práce a chození do kostela. Chudí jsou největším bohatstvím církve, protože především jim patří evangelium a jim je zvěstováno, a my bohatí od nich můžeme odezírat jeho podstatu.

Jinak, pokud jde o můj vzhled, ten je úplně vedlejší.

Při lednovém Tříkrálovém pochodu za monarchii se pravidelně modlíte za vyhnání zlých sil z Pražského hradu. Jak to bylo tento rok? Jste se současným prezidentem spokojený?

Jednou jsem se Petra Placáka, hlavního organizátora pochodu, ptal, je-li ten pochod za monarchii myšlen vážně, nebo zda je to jenom recese. On odpověděl něco v tom smyslu, že sám neví, ale že asi obojí je pravda. Pochod za monarchii spíš prožívám jako veselou oslavu demokracie s partou přátel, protože právě díky demokracii můžeme takové pochody dělat.

Já se před hradem modlím latinský Otčenáš, z čehož někteří lidé udělali modlitbu za vyhnání zlých sil, ale já to tak v sobě nemám, nic a nikoho vyhánět nechci, a ani nevím, zda tam nějaké takové síly jsou. Jsem s Petrem Pavlem spokojen, moc si ho vážím a jsem rád, že je konečně Zeman s jeho klikou pryč.

Pocházíte od Ostravy. Jak to ovlivnilo váš duchovní život a víru? K čemu vám pomohlo zázemí v rodině, bylo katolické?

Moji rodiče byli pokřtění, ale nepraktikující katolíci, jako ostatně skoro všichni jejich vrstevníci v naší vesnici. I mně dali pokřtít a přihlásili mne na náboženství, ale sami do kostela nechodili, doma jsme se nemodlili a o Bohu nemluvili. K víře mne přivedli kamarádi, kněží u nás na vesnici a moje vlastní hledání.

Jsem rád, že jsem z nekřesťanského či nekatolického rodinného prostředí, protože mám pocit, že mi to pomáhá lépe chápat společnost, ve které žiji a která je taky taková. I jako kněz se asi vždy budu dívat na věci trochu jinak než kolega vychovaný v typické katolické rodině. Pokud jde o Ostravsko, je to „region razovity“ a jsem pyšný, že jsem se narodil právě tam. Jsou tam lidé přímí, ale hodní, a náš ostravský přízvuk mi zní jako krásná hudba. Žiji už čtvrt století v Praze, ale kdykoli jedu do Ostravy třeba vlakem a slyším z reproduktoru strojvůdce vítat cestující, řeknu si, že jsem fakt doma.

Při setkání s Dalajlámou (říjen 2016)
Autor: facebookový profil Romana Bortela / Roman Bortel

Věnoval jste se v ČSSR potají teologickému studiu, v roce 1987 jste přes Rakousko emigroval do Itálie. Proč jste se chtěl věnovat misiím v Africe? Šlo hlavně o dobrodružství? Nemrzí vás to dnes, že jste se tam nakonec nevydal?

Já jsem se stal roku 1981 tajným řeholníkem, salesiánem Dona Boska. Řeholní řády byly od roku 1950 komunisty zrušeny, jejich činnost zakázaná, a proto všechny podobné projevy pronásledovali a trestali, některé mé spolubratry utýrali. Náš zakladatel, svatý Jan Bosco, prohlásil, že Bůh za každého misionáře pošle jeho zemi deset nových povolání k salesiánskému životu. Já jsem si někdy v roce 1985 řekl, že nikdy pro svou zemi neudělám tolik jako deset nových salesiánů, a tak jsem v roce 1987 emigroval s tím, že půjdu pracovat pro chudé děti do Afriky. Díky tomu, že přišla v roce 1989 revoluce, se můj cíl nenaplnil, představení měli pro mne jiné zadání, ale mne to nemrzí. Myslím, že pokud jde o misie, vyžaduje to určité mentální nastavení, se kterým mohu být užitečný i v České republice.

Co to v současnosti znamená u nás stát se a působit jako kněz? Jak vás uznává okolí? Čeho si lidé váží, nebo vám i někdo něco vyčítá?

Jako kněz člověk může mít různé role. Je-li tím, kdo pečuje o lidi v nějaké farnosti, je farářem. Já jsem učitelem na vyšší odborné škole a na univerzitě a vězeňským kaplanem, nejsem farářem, i když mi tak někteří lidé říkají. Já bych řekl, že jsem v různých prostředích znamením světa, který tento viditelný hmotný svět přesahuje. Je to zřejmé třeba z toho, že lidé, kteří nemají s křesťanstvím vůbec nic společného, mne zvou, abych je sezdal nebo pohřbil jejich blízké. Já myslím, že vůbec nejde o to, aby mne nějaké moje okolí uznávalo, spíš je to o tom, jaký je každý z nás člověk. Jestli budu přijatelný jako člověk, budu přijatelný i jako kněz, a třeba si mne i někdo bude vážit. Čeští lidé jsou často vůči kněžím a křesťanství vůbec plni předsudků, a aniž si to uvědomují a považují se třeba za rozumné intelektuály, mají v sobě takovou tu komunisty nebo kým naučenou antikřesťanskou mentalitu, a tak si občas přede mnou někdo odplivne nebo utrousí nějakou debilní poznámku. Já jsem na to zvyklý a vlastně to chápu, i na základě toho, jak se církev ve společnosti mnohdy jeví dnes, ale mně se zdá, že mne lidé spíše berou se sympatií.

Vystudoval jste na Papežském biblickém institutu Biblicum. Co vám to přineslo do vašeho kněžského působení? Jaký je hlavní rozdíl mezi Itálií, Českem, a jejich církvemi?

Biblicum je vědecká instituce a hluboké proniknutí do jakéhokoli oboru člověka učí pokoře a úctě ke všem ostatním oborům, protože pokud se v humanitních oborech zabýváme člověkem opravdu do hloubky, od určité hladiny všechny obory začnou splývat, začnou se potkávat v jakémsi společně sdíleném tajemství. Jako kněze mne studium Bible paradoxně od Bible osvobozuje a pomáhá mi v ní vidět to, co považuji podstatné a v čem spočívá její pravdivost. Je to kniha, nebo lépe knihovna, stará tisíce let, napsaná v kulturách a jazycích od našich značně odlišných a nám velmi vzdálených, a navíc je zanesena staletími interpretačního balastu a různých ideologií. Je-li dnes někdo kupříkladu pokřtěn, těžko může očekávat, že díky svému křtu jednotlivé knihy této rozsáhlé knihovny pochopí jen prostou četbou. Jistě, existují různé přístupy, a četbu Bible nelze nikomu zapovídat, ale měli bychom si přitom být vědomi toho, oč v daném případě a situaci, kdy Bibli držíme v rukou, jde.

Jaký je hlavní rozdíl mezi Itálií, Českem a jejich církvemi? To je tak široká otázka, že se snad ani nedá zodpovědět. Já bych řekl, že Italové jsou jižním národem, ve kterém neplatí severské přísloví „zima se zeptá, cos dělal v létě“, a čím více na jih, tím to platí víc. Od toho se odvíjí dva naprosto rozdílné přístupy k životu. Zde si každý může doplnit sám, co tím myslím, a dám mu k tomu malou nápovědu: například i naši Romové jsou principiálně jižním národem. Od toho se odvíjí i jiná podoba prožívání křesťanství, nehledě na to, že Italové jsou skoro všichni pokřtění katolíci.

Co to v současnosti znamená být salesiánem? S čím a s kým při tom pracujete? Často jde o aktivní společenství s dětmi a mládeží...

Jsme řeholním společenstvím, které má ve stanovách od našeho zakladatele svatého Jana Boska stanoveno čtvero poslání: službu mládeži, službu obyčejným lidem („lidovým vrstvám“), práci v médiích a misii. Jako čeští salesiáni naplňujeme všechny tyto rozměry: Máme spoustu středisek pro mládež, internát, školu, farnosti, máme nakladatelství Portál, stojíme za TV Noe, pracujeme v romském ghettu ve Staré Zagoře v Bulharsku.

Já učím na naší salesiánské Vyšší odborné škole sociálně-pedagogické a teologické Jabok v Praze, věnuji se tedy studentům, kteří se připravují na práci mezi nejchudšími, externě učím na CMTF UP v Olomouci, a pracuji jako vězeňský kaplan. Jako za knězem za mnou samozřejmě chodí spousta lidí, ale jsem aktivní součástí i mnoha dalších aktivit, jako jsou salesiánské Staré Páky, Manželská setkání a další.