FRANTIŠEK UHER

Literatura jako oblast textů se společenským významem, myslíme samozřejmě literaturu psanou, nikoli ústní slovesnost z dávných či dávnějších dob, kdy neexistovala znalost písma, případně se omezovala na úzkou skupinu představitelů dobové vzdělanosti, vyhranila se postupně v seskupení žánrů rozličného charakteru, poslání, dostupnosti a oblíbenosti. Ponechme stranou současný aspekt popularity, která pramálo koresponduje s hladinou kvality. Tady je tomu asi jako s problémy milostnými či s definicí pravdy – každý jen tu svou má za jedinou. Nošením dříví do lesa je konstatování, že mezi nejrozšířenější směry náleží literatura detektivní a kriminální. (Velice blízká je určitá část literatury faktu.)

Možná bychom související motivy našli již v oblasti ústní slovesnosti, rozhodně v literární studnici posledních století. Bohatě se objevují v literatuře historické, v kramářských písních, v kalendářích, které se těšily značné popularitě, v komorním i venkovském prostředí. Za všechny vzpomeňme Maryšu na divadelních scénách.

Když poněkud zjednodušíme pojmy, je paradoxní, že se detektivní a kriminální případy v literární i filmové podobě (zejména televizně-seriálové) těší mimořádné pozornosti, stále mají svoje věrné čtenáře.

Od laciných dobrodružných příběhů dospěly ve svých špičkách závažným, společensky orientovaným dílům, oprostily se od přehlížení tzv. okrajové literatury, plní nikoli přehlédnutelná poslání. Třebaže se zaobírají temnějšími činy, zůstávají čtením – zase zjednodušme pojmy – pro zábavu, pro chvilky oddechu.

O dnešních čtenářích ovšem rozhodně neplatí argumentace, že čtou krvavé příběhy, protože se rádi trošku bojí.

Ne vždy jsou naplněny základní parametry detektivky, kriminální romány mohou mít odlišné obrysy, nejednou úzce kontaktují oblast literatury faktu. U filmů se setkáváme s upozorněním, že dílo je založeno na skutečných událostech – a jsou diváci, kteří v okamžiku upozornění přepínají kanály, aby se vyhnuli někdy značně suchopárnému vyprávění. U knih je tomu vzácněji, čtenáři se však dovedou orientovat.

Buďme konkrétní, předním představitelem léto literární oblasti je Miroslav Skačáni. Už jeho specifická oblast medicínské profese dává tušit, jakým směrem se jeho tvorba ubírá. Jako autor rozsáhlých historických děl Prokletá knížata (2011) a Zítra už nespatříš červánky nad Abydem/Makedonská tragedie (2022) stanul mezi předními současnými tvůrci historických románů, které mají daleko k historickým povídáním o statečných mušketýrech. Natož v knihách o mušketýrech po dvaceti letech. Ke kriminálnímu žánru se přiblížil již předcházející tvorbou, z níž vzbudil pozornost zejména titul Vražda ze závisti (2009), ve filmové verzi známý jako Hodinu nevíš.

Skačáni pracuje se skutečnými událostmi, nikoli pouze s jejich motivy, proniká do pralesa zločinnosti podstatně hlouběji. Sérioví vrazi se rozhodně nestávající hrdiny, třebaže v jejich činech a v jejich psychice nacházíme i náznaky autorského pochopení. Nikoli snad laskavého, ale profesně objektivního, tak, jak musí ke svým „pacientům“ přistupovat psychiatr. Lhostejno, zda jako lékař, zda jako soudní znalec.

Právě v této tragické zátočině zakotvila Skačániho nejnovější kniha pod prostým a milovníky žánru přitažlivým názvem SEDMÁ VRAŽDA (PsychArt, 98 str., 2023). Je to opětovně příběh sériového vraha, jehož ovlivňují osobité aspekty bezprostředního životního prostoru. Aspekty relativně běžné, s nimiž se naprostá většina postižených vyrovnává spíš intuitivně. Rozhodně nelehce, ale bez překračování hranic nastavených společenskými normami mezi činem (nebo nečinností) a zločinem.

Profil jednání Skačániho protagonisty je náhledem do jeho psychiky, postavy kriminalistů setrvávají na okraji děje. Už proto, že postava pachatele není tajena, jedná se o zločiny sériového vraha, k nimž nedochází v prostorově omezené oblasti. Zahaleno mušelínovou rouškou tajemna zůstává rozšifrování motivů, je to především odborný pohled psychiatra, připouštějícího skutečnost, že v oblasti lidské psychiky zůstává vždycky náznak neznáma, neproniknutelnosti ke konkrétní definici. Tak, jak na starých mapách bylo neprobádané území označováno latinským nápisem hic sun leones. Zde jsou lvi.

V příběhu Sedmá vražda ovšem není středem pozornosti lev, výrazná progresivní osobnost, nejsou lvi ani nahodilé, většinou úsporně načrtnuté negativní postavy, což odpovídá charakteru díla. Středem pozornosti je spíš kojot, vyjící zcela nepozorovaně, ale urputně a nesmiřitelně, tvor zahnaný okolnostmi do pasivity, následně kompenzované zvrácenou agresivitou.

Skačániho Sedmá vražda určitě není čtením odpočinkovým, to ani náhodou, dokonce se nepokouší zasazovat děj do jednoznačně vyhraněných kulis společenských problémů. Vylučuje to samotná podstata příběhu, autorský náhled a nadhled, profesní zkušenost a záměrně věcná strohost zvolené formy. Kniha však rozhodně stojí za pozornost.