Karla Erbová
Býval to mužský jako sosna
Dneska už o holi – jeden šrám
Však ještě včera
z jeho řádků
míza se řinula jak z roztržené
hrudi stromu
žes v ní chtěl prsty namočit
a líznout si
A možná – občas – zlíbat
Obrazy klímaly v něm jako dynamit
uprostřed alabastru
Ale teď – neuklizeno
V znaveném mozku vlákna vzpomínek
Tak vlály záclony v Karolince
v strženém domku při povodni
Teď sedá u okna aby byl blíže světu
Na stole hodinky po dědovi
které směl nosit jenom o vakacích
aby si zbytečně neobnosil čas