RECENZE: Cormac McCarthy, Pasažér

Miluju klasická díla Cormaca McCarthyho, jako jsou Cesta, Tahle země není pro starý a Krvavý poledník. Proto jsem nadšeně sáhla po Pasažérovi ihned poté, co vyšel. A moje pocity jsou… značně rozporuplné.
Přiznám se, že tahle kniha mě uvrhla do čtecí krize. Ačkoliv jsem schopna i relativně velmi tlustou bichli přečíst za pár dní, s Pasažérem jsem se trápila dva měsíce. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si k němu našla cestu, a teď vím, že tahle země není pro mě. Proč?
Mám ráda příběhy. Proto čtu. Abych se nechala unášet představivostí autora a zažívala emoce, které na mě skrz své postavy přenáší. A v tom je kámen úrazu.

McCormacův Pasažér je text, který opouští všechny zaběhnuté spisovatelské stereotypy a postupy, nelze jej zaškatulkovat do žádného určitého žánru ani formy. Je prostě svůj a autor v něm kumuluje veškeré atributy ze svých předchozích děl, zvláště pak těch z rané tvorby. Nenajdeme zde celistvý příběh. Ten je čtenáři nastíněn pouze v počátku, kdy se setkáváme s hlavním hrdinou, Bobbym Westernem, který pracuje jako potápěč a jednoho kalného probouzejícího se rána je nucen potopit se k vraku letadla. Jeho prací je ohledat stopy, najít černou skříňku. Jenže tu něco chybí. Jeden pasažér. A kola pochybností se roztáčejí.

Tohle všechno je jen začátek. Slibně rozjeté vypravování s nádechem tajemna na sebe nabalí spoustu vedlejších postav, o jejichž životě se dozvídáme z rozsáhlých dialogů, které však nejsou odlišeny pomocí klasické přímé řeči. Velmi znepokojivým prvkem tu jsou halucinace mrtvé sestry hlavního hrdiny. Osobně jsem nepochopila, čím jsou ve vyprávění důležité kapitoly věnované halucinující Alici, geniální matematičky trpící schizofrenií, s níž má hlavní hrdina přiznaný incestní vztah. Ano, zneklidňovaly mě a z počátku jsem netušila, zda se jedná o sen, pokřivenou realitu, či zda jsem spolu s Alicí nevkročila za zrcadlo. Ale možná to tak mělo být, protože v podobném duchu se táhne celý Pasažér. V duchu náznaků, aluzí na místa, na nichž autor pobýval, pablesků předchozích knih smísených s filozofováním nad složitými matematickými a fyzikálními problémy, úvahami nad smyslem bytí a všepohlcující paranoie s občasnými střípky původního románu.
Je to čtení velice náročné na pozornost. Klasický děj sevřený časem a místem tu prakticky není přítomen. Spíše se jedná o pavučinu různých příběhů, které tu a tam končí bez většího vysvětlení. Po relativně svižném začátku se rozkošatí, aby pak ponechal čtenáře v pustině bez dovysvětlení, s neuzavřenými liniemi jednotlivých mikropříběhů, bez ukončení.

Legendární postapokalyptická Cesta a western Tahle země není pro starý fungují jako protipól Pasažéra. U nich je hlavní děj, a ten je v poslední McCarthyho knize zcela upozaděn. Ovšem co se autorovi nedá upřít, je dokonalá prokreslenost postav, ať už těch hlavních, mezi něž patří Bobby Western. Co se týče charakteru, není snadno zařaditelný, nejedná se o hrdinu ani o antihrdinu. Je lidský, má své četné chyby, ale i vlastnosti, díky nimž si ho čtenář oblíbí. Já byla nadšená z popisů, ty jsou jako obvykle autorovou silnou stránkou, a McCarthy pomocí nich umí znázornit i psychické rozpoložení hlavního hrdiny, zvlášť jeho pomalu se rozvíjející stihomam.

Lehl si na lůžko, pažemi překryl oči. Nezhynu pro tebe, ach, ženo s tělem labutě. Já byl vychován chytrým mužem, och, tenká dlani, bílá hrudi. Nezhynu pro tebe. Usnul čelem k chladné ocelové stěně, tváře stále v dlaních. Sap, znovu se probudil a poslouchal. Hučení ve stěnách. Říkal si, že asi slyší bouři. Vstal, šel do strojovny a vyhlédl z okna. Přes můstek a dolní část plošiny se valila divoká slaná vodní tříšť. Ze sodíkových světel se kouřilo. Otočil ocelovým kolem, přiložil rameno ke dveřím a zatlačil. Bouřlivou nocí se ozýval nepřestávající jekot, déšť oslepoval. Zase dveře zabouchl a zavřel kolovým uzávěrem. Dobrý Bože, povzdechl si. (str. 218)

Čtenářsky je však Pasažér obtížně hodnotitelný, protože je potřeba se na něj naladit a hlavně mít od autora načteno mnohem víc než díla, která jej proslavila. Pasažéra bych rozhodně nedoporučila těm, kteří s Cormacem McCarthym  teprve začínají, nedocení (stejně jako já) jeho hloubku a vyznění, které tam určitě někde je, skryté pod filozofujícím nánosem bezbřehého tlachání s vyprázdněným významem.

Pasažér je tak vhodný zejména pro skalní fanoušky autora, pro literární vědce, kteří si budou lámat hlavu nad sebemenšími náznaky a spisovatelskými postupy, pro milovníky kvantových teorií a matematiky, pro hloubavé přemýšlivce a filozofy.

Bezvětří.  Ticho. Malé zmije v barvě koberce stočené kdesi ve tmě. Propast minulosti, do níž padá svět. Vše mizí, jako kdyby nikdy nebylo. Asi stěží bychom si přáli znovu sebe samé poznat takové, jací jsme byli kdysi, ale přesto po těch dnech smutníme. (str. 327)

Je to román melancholický, čiší z něj smutek, odevzdání se osudu. Samota. Hlavně poslední zmíněné slovo na mě paradoxně dýchá z několikastránkových vyprázdněných dialogů. Vyznění Pasažéra by se dalo krásně shrnout do jedné věty:
Přesto kdesi v srdci vím, že ve smutku je víc moudrosti než v radosti. (str. 259)

Pokud jste opravdovými znalci McCarthyho díla či je vám blízké dlouhé hloubání nad matematickými fenomény a kvantovou fyzikou, budete nadšeni. Pokud však s McCarthym teprve začínáte, doporučuji ke čtení raději jeho starší a známější texty.

Pasažér
Autor: Cormac McCarthy
Vydáno: 2023
Nakladatelství: Argo
Překlad: Ladislav Nagy
Počet stran: 416
Jazyk vydání: český
Vazba knihy: flexovazba
Formát: kniha
ISBN: 978-80-257-4209-9