Hlavní obsah
Lidé a společnost

Bouřlivák S. K. Neumann, anarchista, komunista a Kniha lesů vod a strání

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: https://commons.wikimedia.org/w/index.php?search=s.k.neumann&title=Special:MediaSearch&go=Go&type=image

„Dnes je Bouřlivák vyhlášeným svatým, o němž se nesmí pravda psát,“ postěžovala si Božena Neumannová. Podle Zdeňka Nejedlého památka na něj musí zůstat čistá. „Nezbylo mi než se sarkasticky usmát.“

Článek

Přestože soudruzi kladli dělnický původ nade vše snad s výjimkou lásky k Sovětskému Svazu, mnoho z nich mělo původ zcela odlišný.

Otec anarchistického básníka a pozdějšího komunistického veršotepce byl advokát, poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu, který pocházel z německo-polské patricijské rodiny.

Budoucí básník gymnázium v Žitné ani Obchodní akademii v Resslově ulici nedokončil. Díky protekci otcových přátel ho vzali do deníku „Hlas národa. Jako mnoho mladých mužů z dobrých rodin i on se bouřil proti systému, kterému jeho rodina sloužila, aby se později sám stal pilířem systému zcela jiného.

Za členství v protirakousky zaměřené skupině Omladina strávil ve vyšetřovací vazbě čtyři měsíce. Za půl roku už dostal 14 měsíců nepodmíněně na Borech.

Po návratu z vězení uveřejnil v roce 1895 svou první sbírku Nemesis, bonorum custos… „Nemesis, ochránkyně dobrých…

V té době se seznámil s Kamilou Krémovou, dcerou pražského holiče. Vzali se začátkem roku 1899 a krátce poté se jim narodila dcera a syn. Bydleli v olšanské vile, která se stala střediskem anarchistické bohémy.

V roce 1904 se rozpadlo jeho první manželství a S. K. Neumann odešel se svou novou družkou Boženou Hodačovou do Vídně.

Následující období mnohem později popsala Božena ve své knize „Byla jsem ženou slavného muže“, kterou napsala v letech 1948-1951. Za jejího života samozřejmě nesměla být publikována a vyšla až v roce 1998.

List Národní politika z 15. listopadu 1904 o odjezdu básníka napsal: „Předák pražských anarchistů St. K. Neumann, stoupenec pařížských dekadentů v životě a práci, opustil tyto dny ženu a děti a odjel se svou milenkou B. Hodačovou do Vídně. K provádění podobných světáckých dobrodružství není třeba, aby byl člověk anarchistou.“

První známá, kterou Neumann ve Vídni vyhledal, byla podle Boženy Hodačové „malá krásná žena. Oblé tváře s barvou vyzrálé broskve, oči daleko od sebe, nezvykle šikmé, barvy šedomodrozelené a krásně krojená ústa se skvěle sřaděnými zuby“.

Tou krasavicí byla Marie Majerová. Múza a milenka mnoha literátů včetně samotného Neumanna.

Dalšího uvěznění se dočkal za opilecké zvolání proti císaři pánu. Na sokolské akademii v Řečkovicích po zpěvu písně Český vandrák končící slovy „jenž pro vlast dal by poslední vzdech“ zařval opilý Neumann: „Ale za císaře Franz Josefa né!“ Druhého dne ráno zatkli kocovinou zmoženého Neumanna dva četníci a odvedli ho do věznice trestního soudu u Cejlu. Jako i v jiných případech ho z maléru vytáhli vlivní přátelé. V tomto případě Adolf Stránský, zakladatel Lidových novin.

Boženka začala svého milého lépe poznávat: „Nemohla jsem ze sebe vyrazit ani slova, jen jsem stála a pořád jsem se dívala na svého boha, který mi s klidem opakoval: ‚No jo, mám kapavku. K tomu jsem si přivezl z Prahy taky filcky a hrozně mě žerou. Musíš koupit rtuťovou mast na ně.‘ Zbledla jsem na smrt. ‚Co to povídáš? Co jsou to filcky? Co je to kapavka? Nikdy jsem o tom neslyšela!‘ A rozčileně jsem začala běhat po pokoji, jako bych hledala díru, kterou v něm tesař zanechal, a mohla zmizet.

„Odpusť mi, chápu, že nic nevíš o obvyklých darech lásky. Ale nerozčiluj se, nebuď taková, filcky i kapavka, to nic není, a půjdeš-li k lékaři s výtokem a koupíš-li mým veškám mast, budeme oba na tom zas dobře.“

O sedm let starší a zkušenější Neumann nejenže nakazil naivní Boženku pohlavní nemocí, ale následující léta žil z peněz jejích rodičů.

Pokoušel se vydávat anarchistickou revue „Nový kult“, ale ještě víc flámoval, takže se Boženčiných dvě stě „zlatiček“ velice rychle rozplynulo. Po půl roce ve Vídni se milenci zcela bez peněz vrátili k Boženčiným rodičům do moravských Řečkovic. On jako nepokořený Bouřlivák, ona „s outěžkem“.

Na moravské vesnici měli z nově příchozího anarchisty jistě velkou radost. A navíc s těhotnou „konkubínou“. Četníci sledovali Bouřliváka na každém kroku což nebylo zase nic moc těžkého. Neumann se tam vyjímal jako pěst na oko: černý plášť a širák, černá vázanka, dlouhý nehet na pravém malíčku, módní výstřelek dandyů…

Toulal se po lesích a po polích, zamiloval si moravskou přírodu. Živit se nechal rodinou své družky a když něco vydělal psaním, uměl to pěkně roztočit.

Nově narozené dceři dali jméno Soňa. Porod byl těžký, ale dítě se narodilo zdravé. Ovšem ani poté se domácí pohoda nedostavila.

„Ležela jsem v malém těsném pokojíku a těžce jsem snášela špatný vzduch, plný různých výparů. Prosila jsem druha, aby mi otevřel okno, že je mi hrozně mdlo. ‚Tak pojdi, řekl,‘ vzpomínala na šestinedělí.

Pracoval jen nárazově a tak pět lidí žilo ze skromných peněz starých rodičů. Dokud neměl z čeho žít, vycházeli dobře. Sotva trochu vydělal, vrátil se do hospod a ke kumpánům z mokré čtvrti.

„Můj druh přicházel často opilý a povrhl mi celou podlahu,“ stěžuje si v pamětech Božena. Po jedné z hádek, kdy básník rozbil vybavení bytu, ho vyhodila. Odprosil ji na kolenou a ona ho vzala zpátky. A tak to šlo pořád dokola.

Neumann žil na vesnici u rodičů své milenky, psal o lásce, o sociální spravedlnosti a o svobodě. Jeho obdivovatelé a kumpáni se do Řečkovic stahovali jak švábi na pivo. Kompletní výkvět tehdejšího literárního světa. Českého i moravského.

Vesnice už zřejmě nezvládala nájezdy flamendrů a tak ho nakonec představitelé obce z Řečkovic vypověděli. Jak si zaveršoval jeho kamarád František Gellner: „Vypovězen bylť jest anarchista z obce, že list oddávací neměl u příklopce.“

Následovalo stěhování do Bílovic nad Svitavou.

Tady v údolí řeky Svitavy vznikla jeho nejznámější sbírka Kniha lesů, vod a strání. Začalo se dařit i finančně, psal do Moravského kraje a Lidových novin. Jenže peníze nedokázal dlouho udržet. „Geniální člověk musí pít,“ vysvětloval Boženě. Evidentně se považoval za génia.

Božena zastávala zřejmě jiný názor: „Jeho nahnilé kocoviny, které se po flámech dostavovaly, kdy zvracel, krkal, prděl a smrděl, mne neuváděly do nadsvětských výšin umění.“

Jednou si dovolili přijmout i služebnou. Když za ní Neumann začal chodit do komůrky, Božena od něj poprvé odešla. Zaměnila básníka za spisovatele Rudolfa Těsnohlídka. Neumann jí začal psát o sebevraždě, tak se k němu zase vrátila.

Situace se logicky opakovaly jako přes kopírák. Takže šla Božka za dalším. Tentokrát si vybrala Ivana Olbrachta. A opět se vrátila. Za básníka zaplatila půl roku dlužné činže i dluhy po hospodách. Když se k nim nakvartýroval další kamarád z mokré čtvrti lyrický poeta Bernášek, uměleckým jménem Karel Toman, vypadalo to na další z odchodů nešťastné Boženy.

Nakonec se přeci jen Neumann s Boženou oženil. Důvod byl prozaický. Peníze. Vypukla světová válka a za předpokladu, že by byl básník odveden, neměla by nárok na podporu. Svatba se konala 28. března 1915 v Brně a šest týdnů nato Neumann narukoval k 28. pluku do Szegedu.

V únoru 1916 odjel na frontu a jako řidič sanitky se dostal až do Albánie.

Po válce a vzniku Československa přesídlil do Prahy a zahájil novou vydavatelskou a organizační aktivitu vydáváním časopisu Červen, kolem kterého se sešli autoři předválečné moderny. V letech 1918–1920 se stal poslancem Revolučního národního shromáždění za Československou stranu socialistickou. A ve dvacátých letech spoluzakladatelem KSČ. Začal psát angažovanou proletářskou poezii.

V roce 1922 po osmnáctiletém vztahu Stanislav Kostka od manželky odešel.

O necelé tři roky později se jeho třetí životní partnerkou stala překladatelka Lída Špačková, která byla stejně stará jako Neumannova dcera Soňa.

Už jako kovaný komunista podepsal po V. sjezdu KSČ Manifest sedmi, za což byl z KSČ vyloučen. Členství v komunistické straně mu bylo obnoveno až v roce 1938.

Během druhé světové války pobýval v ústraní na venkově ve východních Čechách, po válce v Praze ve vile Hercovka v Libni. V listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 28. června 1947 v Praze.

Nabízí se hypotetická otázka. Kdyby básník necelý rok před únorovým převratem roku 1948 nezemřel na srdeční chorobu, jak by se dařilo starému anarchistovi a odpůrci Klementa Gottwalda v totalitním režimu?

A slova Boženy Neumannové na závěr: „Dnes je Bouřlivák vyhlášeným svatým, o němž se nesmí pravda psát,“ postěžovala si. Jak jí totiž vysvětlil tajemník ministra kultury Zdeňka Nejedlého památka na něj musí zůstat čistá. „Nezbylo mi než se sarkasticky usmát.“

Hodnocení S. K. Neumanna socialistickou literární kritikou

Neumann se stále poctivě vyrovnával se vším, co vyplývalo z vývoje společnosti a z třídních bojů, a proto se mu podařilo sladit své osobní problémy s otázkami společenskými. Od samého počátku dvacátých let stál na nesmlouvavě třídní pozici a bojoval za socialistický ráz naší kultury. Znova a znova zdůrazňoval společenskou funkci literatury a  odpovědnost spisovatele a z této pozice polemizoval s básníky, kteří ustupovali od třídních hledisek a usilovali o obrození „čisté“ poezie. Tak se utkal zejména s programem skupiny Devětsil, která se vyvíjela směrem k  poetismu. V krizovém roce 1929 se na čas odklonil od KSČ, ale brzo si uvědomil své zakolísání a čestně se s ním vyrovnal.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz