Svatební tradice: Víte, co je věnčení a čepení? A kdy ženich mohl „sníst námluvy“?

Svatba je pro každého jedince velmi důležitým rozhodnutím a krokem do společné budoucnosti. Ne vždy byl tento krok doprovázen vzájemnou láskou. V minulých dobách dávaly rodiny přednost majetkovým a společenským zájmům, a to znamenalo, že sňatky bývaly dohodnuty rodiči – a děti se musely podrobit jejich rodinným zájmům.

Etnografka z Muzea Vysočiny v Třebíči, Mgr. Kateřina Křížová, přibližuje, jaké zvyklosti doprovázely sňatky v minulých staletích.

Co předcházelo veselce, svatebnímu veselí v 18. – 19. století?

I po zrušení nevolnictví*, kdy sňatky už nemusela schvalovat vrchnost, býval většinou sňatek dohodnutý předem ve strategii zájmů obou rodin. Hlavní roli hrálo výhodné sloučení hospodářství, či předání řemesla. V případech chudších rodin, kde nešlo o majetek, měla dívka čekat, kdo si ji vybere. Chudí měli to štěstí, že se mohli brát z lásky.

Námluvy se konaly ve slavnostním duchu, kdy se zájmem přihlížela celá vesnice. V domě nevěsty se před námluvami bílilo, uklízelo a chystalo pohoštění. Ženich přicházel v doprovodu smluvčího či družby (který sehrál roli obratného dohazovače, vytipoval nevěstu a smluvil sňatek), otce a staršího příbuzného. O ruku dívky žádal jménem svého syna jeho otec.

Pokud rodiče dcery svolili, přikročilo se k vyjednávání ohledně věna nevěsty a majetkovému podílu ženicha. Po dohodě si připili, snoubenci si podali ruce a vyměnili si dárky. Dívka dala mládenci rozmarýn, aby mu po celý život voněla, a vyšívaný šátek na důkaz své lásky. Mládenec jí daroval stříbrný peníz. Poté se tancovalo a hodovalo do noci. Od této chvíle se mohl mladý pár scházet veřejně. Někdy se stalo, že se na námluvách nedohodli, v tom případě musela strana ženicha zaplatit útraty za hostinu, tomu se říkalo, že ,ženich snědl námluvy´.

Po námluvách následovaly ohlášky v kostele. Konaly se po tři neděle za sebou při hlavní bohoslužbě. Po druhé či třetí ohlášce se začalo s přípravami na svatbu (připravovala se výbava nevěsty, bílilo se, uklízelo, shromažďovaly se zásoby potravin, pekly se koláče), věnovali se zvaní hostů a výběru družby, družiček a mládenců, domlouvali se muzikanti, atd. Snoubenci byli během ohlášek pod drobnohledem celé vsi, nesměli se ukázat na žádné muzice, vzájemně se museli navštěvovat a seznamovat se s rodinou protější strany a chodit si vzájemně vypomáhat, např. o žních.

Období od námluv až po svatební obřad provázelo pečení obřadního pečiva – hlavně koláčů – symbolu pozemského dostatku (mateřinský, kmotřenský…). Hlavní nevěstin koláč býval velký jako kolo od vozu – zdoben figurkami z těsta (děťátko, Adam a Eva, srdce, věneček…).

Jak probíhalo loučení nastávající nevěsty v předvečer svatby, a jak u ženicha?

Loučení se svobodou se v různých krajích liší. Říká se mu zpívání, svíce, zapíjení svobody, atd. V předvečer svatby se scházeli mládenci u ženicha a dívky u nevěsty. Většinou dívky připravovaly rozmarýnové větvičky a věnečky pro svatebčany a chlapci stavěli bránu. Loučení se doprovázelo zpěvem, tancem a někdy zahrála i kapela. Někdy v pozdějších hodinách se obě strany sešly a pokračovaly ve veselí.

Jakou roli hráli starosvat, družba, kdo měl určení se těchto postavení zhostit?

Již v pramenech ze 14. stol. byl jako oddávající uváděn ten, kdo vložil ruce ženicha do rukou nevěsty – svat, a jeho ženský protějšek svata odevzdával ruce nevěsty ženichovi, později nazývaní starosvatka/družka a starosvat/družba. Při církevním obřadu byli zváni jako stvrzovatelé sňatku a jejich úlohu v dnešní době v podstatě vykonávají svědkové. Zastupovali ženicha a nevěstu od sepsání svatební smlouvy a byli jejich oporou a prostředníky mezi oběma stranami. Někdy mohlo být i více takových obřadníků družiček a mládenců, hledali se mezi příbuzenstvem a každý měl svoji úlohu. Byli hierarchicky rozlišováni, většinou podle věku a důležitosti v rodině. V současnosti družičky a mládenci hrají hlavní roli hlavně během svatebního průvodu.

Úloha družby byla nejdůležitější. Zajišťovali hladký průběh svatby i jejích příprav, pronášeli proslovy, starali se o zábavu a dodržování svatebních rituálů. Postupně se z družbů stávali poloprofesionálové, tato funkce byla i dědičná a vyhlášení družbové bývali najímáni také ze vzdálenějších vesnic. Zúčastňovali se i námluv jako obratní vyjednavači.

Starosvatka vystupovala jako ochránkyně a důvěrnice nevěsty. Strojila ji a vykonávala přípravné rituály symbolizující přechod svobodné dívky ve vdanou ženu. Dohlížela na přípravu hostiny a pečení svatebního pečiva. Měla na starosti vizuální stránku celé slavnosti, ale na rozdíl od družby nepřijímala finanční odměnu. Většinou to byla nevěstina kmotra, nebo uznávaná žena z příbuzenstva, později sestra nevěsty či nejlepší kamarádka.

Ráno v den veselky se svatebčané postili nebo posilnili kořalečkou?

Bylo zvykem, že snoubenci přicházeli k oltáři nalačno, aby si zachovali rituální čistotu těla před přijmutím svaté hostie. Ale přípitky byly po celou dobu od námluv po odvezení nevěsty do ženichova domu důležitým stvrzovacím aktem. Připíjeli si jak svatebčané, tak přihlížející.

Obřad probíhal v kostele. Kde předtím proběhly tzv. ohlášky? Odehrávala se nějaká tradice před vstupem do kostela nebo po něm?

Během svatebního průvodu do kostela se konaly různé rituály, jako např. zahrazování cesty rozmanitými překážkami, které musel svatební pár překročit, stejně jako překážky, které jim později život udělí, musí zdolat společně; nebo zatahování, kdy mládenci odváděli ženicha z průvodu a vdané ženy zase na cestě z kostela. Ženicha museli pak vykoupit penězi.

Ve svatebních průvodech byly vezeny či nošeny předměty, které symbolizovaly nevěstinu čistotu, věrnost a plodnost. Tyto symboly byly zobrazovány také na svatebních praporcích společně s figurální výšivkou s motivy svatby a rodinného života. Na Telečsku a Jihlavsku obsahovaly praporce také příslušnost k obcím. Cestou do kostela hostila nevěsta s družičkami koláčky, cukrovím a sušeným ovocem, mládenci stříleli z pistolí, nebo jinak rámusili třískáním hrnců, či rozbíjením talířů. Při příchodu do kostela se knězi předala rozmarýnová kytice a dar.

Věnčení a čepení – dva svatební obřady nevěsty. Jak a ve kterém stádiu svatby probíhaly?

Nejstarší svatební částí oděvu je plachta zv. úvodnice, kterou si každá dívka vyšívala sama a byla součástí její výbavy. Bohatě zdobená výšivkami, velká tak, aby nevěstě zakrývala celou postavu i šaty a byla tak významově nadřazena tělesné kráse a zdobnosti, zároveň se věřilo, že zahalení nevěsty do úvodnice zajistí její brzké těhotenství. Plachta rovněž potvrzovala panenskou čistotu (v případě ztráty své nevinnosti, nemohla pokračovat v jejím vyšívání). Úvodnici si žena brala i do hrobu. Bílá barva byla až do poloviny 19. století považována ve střední a západní Evropě za smuteční barvu. Až městská móda inspirována bílými svatebními šaty královny Viktorie zpopularizovala bílou nevěstu a bílá barva se stala tradiční barvou svatebních šatů do dnešní doby.

Důležitou úlohu ve strojení nevěsty měla úprava hlavy. Svatební věnčení předcházelo rituálu čepení.

Věnčení představovalo složité opentlení nevěstina účesu. Základem věnčení byl zelený věnec z rozmarýnu, později z myrthy, doplněn pentlemi a někde i bohatě zdobenou korunkou nebo růžicí z mašlí. Měl mít magickou ochrannou a léčivou sílu. Neměnná zeleň myrty a rozmarýnu symbolizovala naději věčnosti, neměnnosti a věrnosti v manželství. Byl symbolem panenství a lásky. Ve 20. století jej nahradil bílý závoj.

Čepení znamenalo symbolickou přeměnu dívky v ženu. Odtud pochází i rčení „přijít pod čepec“. Probíhalo někdy už po rozkrojení svatebního koláče, nebo až před symbolickým uložením na manželské lože a někde až druhý den při převozu nevěstiny výbavy do ženichova domu. Nevěstu čepily jen vdané ženy se starosvatkou, která jí nasazovala čepec. Po začepení mohla nevěsta odložit úvodní plachtu.

Zelený věnec byl symbol čistoty a ctnosti nevěsty. Stávalo se někdy, že dívka se vdávala již těhotná. Mohla i tak nosit věnec?

Pokud se dívka vdávala již těhotná, neměla nárok na zelený věnec/vínek. Někdy přihlížející svatebčanům házeli pod nohy hrnce s popelem, aby zdůraznili znečištěním oděvů nečistotu nevěsty.

Takové ústrky vždy odnášely ženy, mužům jejich poklesky většinou prošly. V lidové písni se tento „nešťastný krok“ zmiňuje a zpívá se: