10. 3. 2024, tedy přímo uprostřed Městskými divadly pražskými již podruhé pořádaného Měsíce Ukrajiny, se v 3KINO ART pasáži premiérově představila inscenace Zapomenutou cestou Praha-Lvov. Novinka Oresta Pastukha má připomínat, že tato dvě evropská města toho mají společného více, než by se mohlo zdát, a že se zejména v pohnutém dvacátém století jejich cesty mnohdy propojovaly.

Text Simony Petrů nabízí v podstatě cestu časem těmito dvěma městy a mezi nimi, přičemž inscenace diváky hned na začátku přivádí právě do Lvova. Je počátek dvacátého století a ve Lvově, který tou dobou s Prahou spojuje zejména, byť nejen, „mateřská“ náruč společné monarchie, se v jedné třídě scházejí tři spolužáci tří národností, jejichž životy nadále osudově zasáhne 1. světová válka. Jejich školní pošťuchování začíná ještě dřív, než se všichni diváci v klidu usadí. Po regulérním začátku představení se k nim přidává i ona babička všech, symbolizující rakousko-uherskou monarchii, v okouzlujícím podání Evy Salzmannové. A právě tento úvod dodává inscenaci potřebnou lehkost, s níž následně vypuknuvší světová válka efektně kontrastuje. Zatímco jsou nejprve tito tři jen víceméně anonymními spolužáky, zástupci jednotlivých národů, které ve Lvově žijí, posléze se převtělují do konkrétních postav. Ti první tři (Roth, Gellner, Trakl) se sice v jedné třídě potkat nemohli a nejspíš se reálně nesetkali ani kdekoli jinde, ale jejich osudy jsou s první světovou válkou všechny úzce spjaté, takže ani v těchto rolích spolu jejich protagonisté nepřestávají komunikovat. Přátelsky, nepřátelsky – jako staří dobří známí právě ze školy, což dál pomáhá udržovat na začátku nastolenou poetiku.

Jak tyto tři muže, tak i mnoho dalších postav, jež prostupují celým následujícím stoletím, hrají Radek Melša, Tomáš Dalecký a Jiří Chadraba. A jsou to zejména herecké výkony – jak těchto tří, tak Evy Salzmannové, Kristýny Jedličkové a Veroniky Pozniak, převtělujících se zase do dalších postav – které představují největší devizu celé inscenace. Jsou nesmírně působivé, energické, plné emocí i chladného odstupu, je-li vyžadován ten, a vedle hereckého umu navíc všichni předvádějí i talent muzikální.

Radek Melša a Tomáš Dalecký v inscenaci Zapomenutou cestou Praha-Lvov

Inscenace drží výborné tempo a efektně, s minimálním množstvím scénografických prostředků (promítané obrazy, několik kusů nábytku, lampičky, rámečky na obrázky atp.) a živou hudbou, již si zajišťují sami herci, přináší průlet první světovou válkou, která vedle takového množství životů, rozbila i dosavadní státy a způsoby života, obdobím poválečným, i léty třicátými a čtyřicátými, a tedy druhou světovou válkou, která se opět Lvovem prohnala obzvlášť zběsile. Národnostní problémy před ní i po ní, válečné útrapy, to vše zobrazuje kreativně a velmi působivě. Osvěžující a nápadité je využití postavy Nikoly Šuhaje Loupežníka (a jeho rodiny), jak jej v literatuře zachytil Ivan Olbracht, ovšem nikoli způsobem známým od Olbrachta, ale v širších a delších dějinách Ukrajiny.

Potíže nastávají v druhé polovině. Tam se úhel pohledu náhle odvrací od samotného Lvova a Ukrajiny, míří na Prahu a Československo, poválečné, let padesátých i pozdějších. Když v letech 1968-1969 nachází spojnice mezi oběma zeměmi, a nejen jimi, díky pohledu na tzv. „živé pochodně“, tedy Vasyla Omeljanovyče Makucha, Ryszarda Siwiece a Jana Palacha či Jana Zajíce, a jejich boj, dává s ohledem na název inscenace, takové ohlédnutí ještě smysl. Problém vzniká u postav Milady Horákové, Václava Havla či Milana Kundery, kteří se na scéně objevují rovněž, stávají se v konkrétních časových úsecích hlavními postavami inscenace, aniž by však bylo zřejmé, z jakého důvodu jsou vměstnáni právě do ní, a jaká myšlenka vedla k jejich zahrnutí. Krom toho, že obě města a země byly tou dobou pod sovětskou nadvládou. (To ovšem nespojuje jen právě tahle dvě města.)

Nadto druhá část, tedy události po roce 1945 v ní inscenované, i značným způsobem ztrácí na úvodní lehkosti. Místo toho v nich dochází ke zvyšování důrazu a zvážnění, až by se dalo říci k přílišnému tlačení na pilu. Ať už jde o výraznější protisovětský a protikomunistický apel či o ještě intenzivnější ztvárnění všech emocí, zejména pak těch negativních. Více se křičí, intenzivněji prožívá, divákům není dopřán prostor k oddechu. Přitom se nedá říct, že by první část, zaznamenávající obě války a neutěšenou situaci během nich a mezi nimi tam kdesi u Lvova, zpracovávala nějaké lehčí téma nebo méně zásadní a traumatické období v dějinách, kvůli čemuž by se nabízelo, že i sama bude lehčí.   

Je velká škoda, že se tvůrci nezaměřili více na téma spojení Prahy a Lvova – o jejich propojení lehce hovoří pouze první část, když se zaměřuje ve Lvově na podobná témata, jaká se týkala a týkají i Prahy. Či že se tvůrci neobrátili přímo na Lvov, namísto zběsilého přeskakovaní od jedné důležité historické postavy k druhé bez ohledu na propojení. A že si inscenace neudržela až kabaretní hravost a lehkost první části, v níž drobné a v podstatě zábavné a laskavé národnostní půtky v úplném počátku dokázala podat se stejnou grácií jako následné opakující se válečné hrůzy či zásadní národnostní rozpory a třenice. Takhle zůstává zajímavou procházkou dějinami, kterou vyzdvihují skvělé výkony celého obsazení, působivé scénografické řešení i hudební stránka, ale u které nezbývá než konstatovat, že mohla dát i víc. Měla k tomu v počátku velmi slušně nakročeno. A působivě něco podobného dokázala další z inscenací uvedených v rámci Měsíce Ukrajiny. 

Café 1933 

Na jeho konci se v 3KINO ART pasáži znovu (a podle poskytnutých informací naposledy) představila inscenace Café 1933. Premiéru měla v listopadu minulého roku a obrací se rovněž k ukrajinským dějinám, tentokrát přímo ke konkrétnímu období, k hladomoru z let 1932-1933. Holodomor vyvolaný sovětským vedením v urputné snaze kolektivizovat, zavést nový systém, zničit ukrajinský nacionalismus a snahy transformovat se ve svébytný národ měl podle odhadů minimálně čtyři miliony obětí. Jejich skutečný počet však není možné přesně určit. Někdejší Sovětský svaz a současné Rusko se dodnes snaží od tohoto zločinu distancovat.  Evropská unie, Spojené státy americké i další země nicméně hladomor z let 1932-1933 uznaly jako akt genocidy a Holodomor se stal nedílnou součástí rodinných příběhů na Ukrajině a ústně předávaným historickým povědomím. 

Z tohoto povědomí a z těchto příběhů jednotlivých rodin dokumentární inscenace Cafe 1933 vychází. 

Napříč nevelkým prostorem 3KINO ART pasáže staví scénáristka a režisérka inscenace Anna Turlo dlouhý jídelní stůl, kolem nějž usazuje část diváků, zatímco zbytek přihlíží z boků a mezi nimi všemi se pak pohybuje herecký soubor. Danylo Rypalenko diváky vítá v Café 1933 a slibuje několikachodové menu, které vzápětí servíruje se svými kolegyněmi. Hned v první části další dění uvozují scénky představující zmiňovanou kolektivizaci. Příznačně nadšenou agitaci s pěveckým vystoupením přímo na stole mezi diváky přerušuje až snaha další z postav ukázat, jaké důsledky tato urputná a vynucovaná kolektivizace přinesla na Ukrajinu: právě hladomor. Mezi agitujícími a novinářkou s důkazy o hladomoru tak hned vzniká konflikt a obě strany do něj vtahují i diváky. První rozdává rudé vlaječky a vymáhá si potlesk, ideálně přímo skandování, druhá jako výmluvné důkazy předává divákům fotky. 

Po jejich hádce stran desinformací a skutečnosti pak už nastupují zmiňované konkrétní příběhy o hladomoru. Jsou rovněž prokládané hudebními vstupy, pětici hereček a jednoho herce při nich živě doprovázejí tři hudebnice, z nichž Veronika Pozniak (je rovněž podepsaná pod hudbou k představení) se opět představuje i v hereckých partech. Současně jednotlivé příběhy oddělují scénky připomínající dnes tak oblíbené kulinářské show. Od nich je primárně odlišuje typ receptů. Tady se vyrábí chléb. Vždy. Nebo něco na ten způsob. Z otrub, slámy, slupek z ovoce, z kůry stromů a trávy. Z toho, co bylo k dispozici. V počátku to ještě může působit mírně úsměvně, ale s narůstajícím množstvím příběhů, které tyto vstupy protínají, a s tím, jak dochází i ty nejzoufalejší ingredience, čím dál víc mrazí i z nich, byť v celkovém kontextu poskytují divákům krátké okamžiky pro vydechnutí. Protínají totiž příběhy o hladu, o zoufalství, o šílenství, které hladovějící hnalo daleko za hranice lidskosti. O rodičích, kteří zabili své děti, aby sami mohli jíst místo nich, o dětech, které se otrávily lesními bobulemi, když nebylo, co jiného jíst. O matkách, které snědly vlastní děti. 

Café 1933

Právě tím inscenace boduje v první řadě. Nepotřebuje velká jevištní kouzla, opulentní výpravu – v tomto směru je skromná, samotný dlouhý prázdný jídelní stůl ostatně působí dostatečně výmluvně – ani netlačí na pilu přepálenými hereckými výkony. Ty jsou velmi civilní. Ostatně disponuje množstvím silných příběhů, a to je víc než dost. Tak silných a děsivých, až se nechce věřit, že mohou být založené na skutečnosti. Jak moc se ovšem zapsaly do historického povědomí, ukazují poslední myšlenky inscenace, v nichž účinkující vystupují ze všech rolí a připomínají divákům všechna rodinná moudra, která si sami nesou životem. Třeba to, že chleba se nikdy nekupuje jen jeden. Druhý je potřeba mít v mrazáku – kdyby byl potřeba. Drobky se nevyhazují se smetím – když už tak na dvůr ptáčkům. Celou řadou podobných myšlenek jednoznačně poznamenaných historickou zkušeností končí inscenace neokázalá, ale o to intenzivnější a působivější, která by rozhodně na repertoáru Městských divadel pražských měla ještě aspoň nějaký čas vydržet.