Jak jsem šla do pekla

Velikonoce… pro někoho nejdůležitější křesťanské svátky, pro někoho svátky jara. Troufám si říct, že pro všechny pak symbol naděje, a jestli ne pro všechny, tak pro mě určitě.

Letos jsem se rozhodla, že se o svátcích vrátím ke kořenům; že se vrátím do dětství. Stačí si jen sbalit batůžek, sednout na vlak, a ten mě tam vezme.

Sobota:

Rychlík mě dovezl do České Třebové. Z Třebové České do Třebové Moravské se dostanete malým motoráčkem. Cesta je to půvabná; vede mezi poli, lesy a remízky, a spojuje malinké vesničky s kouzelnými jmény: Třebovice, Anenská Studánka, Trpík, Mladějov, Kunčina…

Seděla jsem v motoráčku a vzpomínala, jak jsem stejnou cestou jako malá jezdila k babičce.

Moravská Třebová, moje rodné město, ve kterém už nikoho nemám, jen vzpomínky.

Hned na nádraží mi připomněla paní v pokladně, jak hodní a milí lidé tu žijí. Půjčila mi klíč od záchodu a povinnou platbu si ode mě nevzala, jen mávla rukou, usmála se a popřála mi hezký den.

 Před nádražím jsem chtěla přejít silnici. Zastavila jsem se, aby mě nepřejelo auto. Řidič místo aby jel, zastavil a couvl, abych mohla přejít. Usmáli jsme se na sebe a zamávali si.  

Šla jsem po stopách, které tu navždycky zůstaly. Náměstí, uličky, škola, rybník, náš dům….

Náš dům zvaný Barák stojí v areálu (bohužel bývalé) nemocnice. Když jsem se vracela od rybníku, vzala jsem to přes pole jako kdysi. Z dálky vypadal Barák jako dřív. Abych se k němu dostala, musela jsem obejít celou bývalou nemocnici, než se mi podařilo najít průlez dovnitř. Někdo naštěstí nedovřel bránu pro auta. Šla jsem kolem budov, které byly dřív funkční; chirurgie a porodnice, tátova neurologie, interna. Dnes sklady, snad rehabilitace a zbytek se zatlučenými okny. Ach jo… u márnice jsem se zastavila. Netuším, jestli je márnicí i dnes, ale tehdy to byl domeček, který se mi i přes svoji chmurnou funkci líbil. Jako jeden z mála nemocničních staveb se moc nezměnil, snad jen omítka je víc oloupaná.

Silnice, vedoucí k Baráku, je úzká a mírně z kopce. Trochu mě to překvapilo; v mých vzpomínkách to byl kopec děsně prudký a sjet z něj na kole, tak k tomu byla zapotřebí veliká odvaha. Obešla jsem můj rodný dům a slzy se mi koulely po tvářích. Neplakala jsem, to ne, jen ty slzy mi tekly a nešlo s tím vůbec nic dělat. Prošla jsem pootevřeným dveřmi. Schody, zábradlí, všechno jako kdysi, jen kupodivu víc omšelé. Bydleli jsme ve druhém patře. Za dveřmi byly slyšet hlasy… stála jsem, koukala na ty dveře a možná i doufala, že se otevřou a já vejdu dovnitř.

Naštěstí nikdo nevyšel. Schody, které jsem dřív skákala po pěti, jsem způsobně sešla. Už mi není deset…

Chodila jsem městem, viděla, jak se přece jen změnilo, a bylo mi nostalgicky smutno. Dala jsem si kafe v Laskavárně naproti muzeu, zamávala škole, kostelu, gymplu, obešla náměstí, zamířila na zámek a jeho krásné zahrady, a viděla se ve vzpomínkách, jak chodím tou samou cestou s tátou a maminkou…

Neděle:

Po snídani v penzionu Best jsem si zašla na kafe a dortík do cukrárny, která je pořád na stejném místě jako kdysi. Jako malá jsem milovala indiánky. Pořád je tam mají, dokonce i žlutá kuřátka, která se prodávala o Velikonocích za mého dětství. Tady se čas zastavil.

Vylezla jsem na Křížový vrch, zvaný Křižák, kultovní místo všech Třebováků. Hřbitov, kalvárie, křížová cesta; krása, která se nikdy neokouká. Z míst určených k rozjímání jsem si to namířila do pekla. Vlastně do Pekla. Cesta tam vede lesem; po ní šly celé generace obyvatel, i já kdysi se svými rodiči, se spolužáky i s prvními láskami. Peklo je totiž kouzelné místo v lese. Kdysi tam byly dřevěné domky s kamennou podezdívkou; dnes tam najdete domeček jen jeden, krásně zrestaurovaný a proměněný na pekelnou občerstvovnu. Pokud není občerstvení v Pekle otevřené, znavený poutník se může napít u studánky a posedět kolem ohniště. Když jsem do Pekla doputovala já, otevřeno ještě nebylo, protože se vevnitř pekly jidáše a chleba, a to není jen tak.

Hned jak se dopeklo, otevřela se okýnka a dveře, aby ten žár z kamen mohl ven. Koupila jsem si čaj a k němu ještě teplé jidáše, co provoněly celý domeček a kus lesa okolo.

Povídala jsem si s paní pekařkou a jejím manželem, co jim domeček patří. Dostala jsem ještě dva krajíce chleba a škvarky, a řeknu vám, že ač jsem byla v Pekle, bylo to nebe v hubě. Mňam!!!

No a pak jsem už spěchala na vlak.

Za dva dny jsem ušla pětadvacet kilometrů, snědla spoustu dobrot, potkala milé lidi, nechala tam slzy, vzpomínky a kus srdce. Se mnou na mé cestě byli, věřte nebo ne, maminka, táta a všichni, které jsem ztratila, a které jsem milovala. Je dobré vrátit se na začátek cesty…

Zvu vás na výlet:

 Rybník Boršák. Stačilo přejít za Barákem pole a byli jsme u něj.

 Náš Barák zezadu. 

Ulice pojmenovaná po mém tatínkovi je kousek za nemocnicí...

Škola, kam jsem chodila od první do páté třídy, je hned u nemocnice.

Márnice

Silnička, vedoucí k Baráku. Dřív kolem ní rostly švestky.

Bydleli jsme vlevo nahoře. Pak se rodiče přestěhovali do bytu vlevo dole, ale to jsem já už byla dávno v Praze. Dřív tu bydlelo šest rodin lékařů, dnes jsou byty v soukromém vlastnictví.

Evangelický kostel před nemocnicí. Tady jsem byla pokřtěná, a to bylo poprvé a naposledy, co jsem byla vevnitř. Pokaždé, když jsem se tam chtěla podívat, bylo zavřeno, i teď v sobotu.

Muzeum, krásná stavba uprostřed parku. Kdysi jsem tam byla na brigádě, tuším, že ve druhém ročníku na gymplu.

Naproti muzeu je příjemná kavárna Laskavárna.

Večerní liduprázdné náměstí

Na pěší zóně v ulici Cihlářová jsem pár lidí potkala.

Cukrárna na rohu pěší zóny, zvenku stejná jako kdysi.

Ranní kafe v cukrárně. Nevěděla jsem, co si mám dát, tak jsem si dala od každého něco, naštěstí v mini velikosti.

 Průchod mezi náměstím Kostelním a náměstím T.G.M.

Vlevo je budova základní školy a bývalého gymnázia. Tam jsem chodila od šesté do deváté třídy, a pak pokračovala na gymplu. Gymnázium je dnes u muzea.

 Rozkvetlé stromy kolem zámku v podvečer

a dopoledne.

 Křížový vrch.

 Plačící Anna. Smutný příběh jedné lásky...

 Cesta do Pekla.

 Studánka je od Pekla jen kousek.

 Občerstvení v Pekle.

A to je všechno. Z Pekla jsem šla na nádraží a už jsem nefotila. Na všech fotkách je vidět, že nás navštívil písek z daleké Sahary, a ačkoliv svítilo sluníčko, bylo schované za oparem...

... doma na mě čekal můj Finn