Kritikou neprávem přehlédnuté Češtinářky

Tuhle knihu jsem ulovila v knihovně, není nová (vyšla 2022), ale slavnostně ji pokřtil autorčin pan Básník, Jaromír Nohavica, jehož verše se v románu objevují vedle veršů Karla Havlíčka Borovského, až v lednu 2024.

Veronika Valíková (*1965), středoškolská profesorka vystudovala češtinu a dějepis na FF UK, je blogerkou na iDnes.cz, publikuje v různých médiích včetně MF Dnes, tak si tady zaslouží aspoň opožděnou recenzi.

Češtinářka Tereza Trhlíková, autorčino alter ego, přirovnává souboj s českým školstvím a stále formálnější maturity k boji Dona Quijota. "Kdyby se Don Quijote pokusil svést souboj s českým školstvím, pokorně by se za pár hodin vrátil k větrným mlýnům." Tereze dělá ze života peklo byrokracie, která válcuje kreativitu učitelů i studentů, i despotický ředitel. Protiváhou jsou některé podobně smýšlející kolegyně a studenti z jejího semináře.

V nejlepší tradici románů Josefa Škvoreckého

Románem Češtinářky z prostředí elitního gymnázia autorka navazuje na skvělou českou tradici započatou Jaroslavem Žákem a jeho románem Študáci a kantoři, stavbou, poselstvím, tím, že reaguje na aktuální společenskou situaci, i vyzněním však spíše na Josefa Škvoreckého, pro mě osobně nejlepšího českého spisovatele druhé poloviny 20. století. Takže přirovnání autorky k Josefu Škvoreckému je hodnocení románu samo o sobě.

Moderní, čtivý román ze současnosti se odehrává v prostředí elitního gymnázia v několika dějových liniích: Základem jsou vztahy ve škole, mezi kantory a vedením, které autorka dobře zná ze své praxe. Zasvěcení, rodiče, učitelé i studenti ocení kritiku byrokratických zásahů, které čím dál více poškozují úroveň vzdělávání. Druhá linie je čistě studentská, autorka má dobře odposlouchaný jazyk mladé generace a vtipné glosy z prostředí autorčiny třídy jsou protiváhou k závažným společenským tématům. Román by nebyl úplný, kdyby jím neprocházela i třetí linie, příběh vypravěčky Terezy a její rodiny. Protiváhou školního prostředí jsou Tereziny rozhovory s Čarodějem, zprvu záhadnou postavou, bez níž by Tereza ztratila půdu pod nohama.

I formu si Valíková vypůjčila od Škvoreckého, respektive z jeho Příběhu inženýra lidských duší. Názvy kapitoly odkazují k autorům, jejichž příběhy Tereza probírá ve škole se studenty a zčásti prožívá ve vlastním životě.

Jeden významný český nakladatel nedávno řekl, že 99 % současné beletrie je spotřební produkt na jedno použití do vlaku, a přirovnal současné romány k jídlu z fast foodu. Kniha Veroniky Valíkové je tou jednoprocentní výjimkou a neměla by na trhu zapadnout, i když se jí nedostalo výrazné publicity. Nadhled, ironie a nekorektní humor nejsou in. A tak se můžeme ptát, jestli Češtinářky odborná kritika, navrhující současné české autory na různá ocenění, přehlédla omylem, nebo záměrně.

Posuďte sami z úryvku:

"Ano, stále křižují a likvidují proroky a vzbouřence proti tyranům. Téměř každý, kdo něco dělá jinak, kdo zachrání kus světa nebo změní lidem myšlení, si nějakou formou odsouzení projde, včetně Havlíčkova Peruna. Třeba se Kristus obětoval, aby těm statečným vyšlapal cestu!... I v té nejlepší společnosti se vždycky najde někdo, koho mocní předhodí davu a poručí zlynčovat. Záleží potom na nás, jak se zachováme. Někdo zradí. Někdo si včas umyje ruce. Někdo se postaví za obětovaného. Někdo ho zapře. Někdo projeví soucit. A někdo drží v ruce šutr a řve a řve, až mu pěna od huby stříká. V tom starém příběhu hrajeme mnoho rolí."

Za nejlepší hodnocení pro knihu považuji to, když si knihu půjčím v knihovně a po přečtení si řeknu, že ji chci mít doma a musím si ji koupit. Češtinářky Veroniky Valíkové do této kategorie patří.

Citace jsou z knihy: VALÍKOVÁ, Veronika. Češtinářky. Praha: Motto, 2022. ISBN 978-80-267-2327-1.