Kdo umí, učí

Vím, že výrok z titulku zní obvykle jinak. Vím také, že ve své obvyklé podobě bývá nepříjemně často pravdivý. Často, ale zdaleka ne vždy. Snad ani ne většinou.

Ponechme stranou vysoké školy, na nichž mají pedagogické úvazky i největší esa svých oborů. Ignorujme také na chvíli skutečnost, že dobří učitelé působí i mimo vzdělávací systém a často ani nevědí, že někoho učí. Dělají výborně svou práci a s vášní o ní vyprávějí, takže se od nich jejich kolegové a přátelé učí jaksi mimoděk.

Na základní a střední škole jsem zažil učitelky a učitele naprosto příšerné, nudně průměrné, dobré i vynikající. Mezi těmi posledními má pro mne zcela mimořádný význam gymnaziální učitel biologie. K přírodě jsem sice měl blízko už na základní škole, jistě i vlivem staršího bratra, mimochodem také učitele, ale až na gymnáziu jsem se intenzivněji setkal s biologií jako s vědou, která má svou historii, pravidla, rychle se vyvíjející metody a těsné vazby na další přírodovědné obory. Láska k oboru získala pevnější základy a už mne nikdy neopustila.

Oním středoškolským učitelem biologie byl Pavel Čech, spoluautor článku o ledňáčcích na s. 238. Napsal ho spolu se svým synem Martinem, který na vlašimském gymnáziu chodil o ročník níže než já. Přesněji: článek napsal Martin, vědec z Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR, s využitím dat a pozorování, která sesbírali společně. Jeho otec se už bohužel nemohl na finální verzi textu podílet – před třemi lety podlehl covidu-19.

Pavel Čech, středoškolský pedagog, všestranný sportovec, dobrodruh, ochránce přírody, fotograf, chovatel a ornitolog, uměl a učil. Ledňáčci byli jeho celoživotní vášní, byl odborným garantem záchranného programu ČSOP. Při posledním zvonění jsme v roce 1994 na jeho počest pěli na melodii tehdy populární písně Janka Ledeckého Na ptáky jsme krátký:

Pája měl včera dobrej den

ledňáčka prej viděl, tak je spokojen

pozná se mu to snadno na hlase…

Díky němu je pro mne ledňáček běžný a dobře známý pták, se kterým se setkávám neustále, i u nás na Rokytce kousek za domem. Většina sousedů ho navzdory jeho pestrému zbarvení nikdy neviděla, protože o jeho přítomnosti netuší, jeho hlas neznají, bleskový průlet nezaznamenají a sedícího na větvi si nevšimnou. Když návštěvy na zářivě modrého ptáčka při procházce upozorním, reagují zpravidla podobně exaltovaně, jako kdyby se nad českou říčkou objevil ara arakanga.

Ilustrace Ivan Steiger

Výjimeční učitelé a výjimečné učitelky zanechávají ve svých žácích trvalou stopu a dosah jejich vlivu je těžko měřitelný. Za kolika Nobelovými cenami, za kolika převratnými teoriemi, objevy a vynálezy je neznámý pedagog, který kdysi dávno nasměroval talentovaného žáčka či studenta na dráhu vedoucí k úspěchu? V pamětech slavných vědců na takové osobnosti narážíme velmi často.

Takové pedagogy bychom rádi těsněji propojili s Vesmírem. Náš časopis už od svého vzniku v roce 1871 cílil mimo jiné právě na středoškolské učitele, jimž chtěl přibližovat dění v přírodních vědách a usnadňovat jim jejich práci. Díky podpoře nadačního fondu IOCB Tech nyní školám nabízíme multilicence pro pedagogy a studenty za velmi zvýhodněnou cenu.¹⁾

Oceníme také zpětnou vazbu od učitelů. Jak s Vesmírem pracujete? Používáte ho i přímo ve výuce? V rámci výběrových seminářů? Co vám v něm schází? Jaká témata, jaký formát článků? Co můžeme dělat jinak? Prosím, dejte nám vědět. Vážíme si každé reakce a věříme, že společně můžeme časopis stále vylepšovat.