Hlavní obsah

Panenka si dloubák rozmyslel a Itálie padla v historickém rozstřelu o bronz

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Němec Hans-Peter Briegel (vpravo) a hráč týmu ČSSR Zdeněk Nehoda v utkání na mistrovství Evropy v Římě. Vzadu vlevo Hansi Müller a Antonín Panenka. Německo porazilo ČSSR 1:0.

Reklama

Mistři penaltových rozstřelů. Tak směle by se mohli nazývat českoslovenští a čeští fotbalisté na evropských šampionátech. Třikrát stáli před touto zkouškou v boji o medaile, pokaždé uspěli. A dokonce ani jeden z nich nezaváhal.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V roce 1976 se dokonce stali díky přesným zásahům vládci evropského kontinentu. Panenkův vršovický dloubák, kterým úspěch dokonal, vstoupil do fotbalových kronik. Stal se doslova nesmrtelným a neustále nachází následovníky, kteří ho používají.

Šlo o vůbec první penaltový rozstřel na některém šampionátu, světovém či kontinentálním, od té doby se tímto způsobem určuje při nerozhodném výsledku i po prodloužení vítěz utkání.

Vydařená kvalifikace

Bělehradští mistři se pokoušeli o čtyři roky později v Itálii obhájit mistrovský titul. Kádr vycházel ze zlatého základu, na trenérské lavičce došlo k mírnému protočení, když se posunul asistent Jozef Vengloš a převzal hlavní odpovědnost.

Jako král starého kontinentu nemělo ovšem Československo účast na závěrečném turnaji zajištěnou automaticky, muselo o ni bojovat. Ve skupině 5 mělo těžké soupeře. Francii a Švédsko, účastníky mistrovství světa 1978 v Argentině, k tomu jako víceméně stafáž Lucembursko, které získalo jediný bod domácí remízou se Švédskem.

Skupinu zvládlo výborně, zaznamenalo jedinou porážku ve svém předposledním vystoupení 0:2 s Francií v Paříži v listopadu 1979, kdy už mělo postup víceméně jistý. Stačilo potom doma porazit neškodné Lucembursko.

Nejlepším střelcem kvalifikační skupiny se stal Marián Masný s pěti přesnými zásahy. Druhý v pořadí Ladislav Vízek, nová tvář mezi bělehradskými hrdiny, si připsal tři góly.

Fotbalové legendy na Seznam Zprávách

Opět dloubák

Rozhodující bylo předchozí vítězství nad Francií v dubnu 1979 v Bratislavě na Tehelnom poli v poměru 2:1, v němž si Antonín Panenka dovolil předvést na vrcholné úrovni znovu svůj čertovský kousek. Penaltu proměnil svým patentovaným vršovickým dloubákem.

Běžela už 65. minuta a mistr světadílu ne a ne zdolat urputného galského kohouta. V tom přišla ideální příležitost soupeřův vzdor zlomit – pokutový kop. Míč si postavil tradiční exekutor.

Když si ho pokládal na magický bod, objevil se u něj pokoutní našeptávač. „Povídám mu: Kopni ji zase doprostřed!“ přiznává záložník František Štambacher, že spoluhráče k netradičnímu řešení ponoukal.

Panenkovi se však do toho moc nechtělo. „Odpověděl mi: Ty vole, vždyť on to zná,“ vzpomíná Štambacher. „Já bych ji kopal normálně. Byli tři hráči určeni, ale nikdo na ni nechtěl, tak bych zvolil jistotu,“ přiznává legenda Bohemians Praha.

Jenže Štambacher, jenž o pět minut později přidal druhý gól parádní životní trefou, nepovolil. „Právě proto. V životě by ho nenapadlo, že to uděláš znovu,“ přesvědčoval kolegu v záložní řadě, aby se nebál. Tak se odvážil.

Dropsy na stranu neskočil, jen se pohnul a šel do podřepu. Otočil se okolo své osy a spolu s dalšími udivenými Francouzi včetně budoucího trojnásobného držitele Zlatého míče famózního Michela Platiniho zíral, jak míč padá do sítě.

Maestro zopakoval své dílo. Znovu napsal báseň nohou, kterou ovšem francouzští poetové už tolik neopěvovali…

O zlato jen vítěz

Kvalifikace dopadla úspěšně, obhájce titulu nechyběl. Poprvé se závěrečného turnaje účastnilo osm vyvolených, kteří byli rozděleni do dvou skupin. A Československo čekaly dvě náročné „jugoslávské“ odvety.

Nejprve přichází přímo finálová, Spolková republika Německo však v ní vítězí na olympijském stadionu v Římě brankou držitele Zlatého míče Karla-Heinze Rummeniggeho. Následně však výběr trenéra Jozefa Vengloše poráží nováčka závěrečných klání Řecko 3:1, když si Antonín Panenka odnáší odměnu za nejrychlejší gól turnaje (šestá minuta) – hodinky značky Seiko.

S Nizozemskem, tedy odveta za záhřebskou sprchu, se hraje o všechno, remízu vzhledem k lepšímu brankovému poměru vítají Čechoslováci. I když obsadí ve skupině druhou příčku, semifinále není v reglementu, do boje o zlato jde pouze vítěz – Spolková republika Německo. Zůstává jen souboj o bronz s domácí Itálií.

Vyzkoušená bělehradská pětice

V Neapoli se nádhernou bombou po rozehraném rohovém kopu trefuje Ladislav Jurkemik, italský útočník Francesco Graziani však hlavou vyrovnává. Zápas bez prodloužení hned přešel do penaltového rozstřelu. Trenéři Jozef Vengloš a Enzo Bearzot se objímají, už nemají výsledek ve své moci. Záleží na střelcích. A brankářích.

Italové začínají, československý výběr se může spolehnout na osvědčenou „bělehradskou pětici“, která opět nezaváhá ve vyzkoušeném pořadí: Marián Masný, Zdeněk Nehoda, Anton Ondruš, Ladislav Jurkemik, Antonín Panenka. Vršovický dloubák se ovšem nekoná. „Italský brankář Dino Zoff ho očekával, nepohnul se, tak jsem to napálil k tyči,“ dokládá český fotbalový básník, že protivníka opět přelstil.

Jenže neváhají ani domácí: Franco Causio, Alessandro Altobelli, Giuseppe Baresi, Antonio Cabrini, Romeo Benetti. „Kopali je výborně, s jistotou,“ obdivuje soupeře, z nichž se mnozí stanou o dva roky později mistry světa, Ladislav Vízek, který jako vystřídaný sedí na lavičce a nemůže do dramatického střetu nijak zasáhnout.

Bezchybnost pokračuje i nadále, byť přichází hráči, kteří nebyli mezi pěti vybranými, jimž se věřilo, že nezklamou. Francesco Graziani – Koloman Gögh. Gaetano Scirea – Miroslav Gajdůšek. Marco Tardelli – Ján Kozák.

Netolička nepochyboval

Rozhoduje devátá série. Italský stoper Fulvio Collovati míč neumisťuje příliš přesně, brankář Jaroslav Netolička ho zachytává, ovšem vyklouzne mu a šourá se do sítě. Sice nakonec končí po tygřím skoku v jeho rukavicích, ale fanoušci ani aktéři utkání netuší, zda rumunský rozhodčí Nicolae Rainea uznává pokus za úspěšný, či neplatný.

Netolička měl ovšem jasno. „Jarda dobře věděl, že míč zachytil včas a nebyl celým objemem za čarou,“ připomíná pravidlo manželka českého reprezentanta Taťána, rozená Kocembová, legendární medailová běžkyně na 400 metrů. „Občas se na to opět podíváme,“ odhaluje rodinnou pohodu.

Když Jozef Barmoš svůj kop posílá za Zoffova záda, propuká nadšení. Československo má znovu medaili. Je bronzové. Není to zlato, ale ani tento cenný kov není k zahození.

Neměl na výběr

Zásah československého brankáře přichází v pravý čas. Kdyby i Collovatiho pokus platil, došlo by v další sérii nejspíš na něj. „Jinak by musel jít Rosťa Vojáček, který by uspěl jen skluzem nebo hlavou, kopací techniku neměl,“ charakterizuje Vízek ostravského bijce. „Jarda tedy musel střelu chytit, protože by jinak šel on,“ poslal by do akce spoluhráče z Dukly Praha.

Věrná Netoličkova partnerka obavy o manželovy schopnosti však nesdílí. „Jarda se nebál, kopat uměl, on by to proměnil,“ praví přesvědčivě.

Nemuselo však na něj dojít. Uspěl na lajně.

Československo v další těžké zkoušce opět obstálo, když uspělo všech devět odvážných a rozvážných. A bronzový penaltový rozstřel svým rozsáhlým poměrem 9:8 vstoupil do historie.

Reklama

Doporučované