Chtěl jsem Ivetu Bartošovou seznámit s novým chlapem, šokuje Michal Penk

Když se vrátím do poloviny osmdesátých let, mohl byste v té době dojít nerušeně na naši schůzku v centru Prahy?
Určitě mohl.

Takže fanynky vás tenkrát nezastavovaly o podpis?
Nezastavovaly. Ony do sebe třeba šťouchly, když mě viděly, ale jinak nic. Teď, když jsem šel od Muzea nahoru Vinohradskou, míjel jsem čtyři fešandy, které se nejspíš vracely odněkud z oběda, a probíhalo to stejně jako před lety. Drc, drc jedna do druhé a to bylo všechno.

Užil jste si vůbec ta léta slávy?
Kdo říká, že si neužil popularity, tak lže. Samozřejmě nejkrásnější je ten začátek. Sice jsem nevylítl jako raketa, ale šlo to celkem rychle. Takže jsem zažil období, kdy si vás někdo prohlíží, a vy vidíte, jak tápe, jestli jste to vy nebo ne. Pak byla ještě etapa, kdy jsem třeba zaparkoval před nějakou školou, vystoupil z auta a okna byla najednou plná holek, které na mě pokřikovaly. To bylo taky pěkné.

No a protože ty holky mě měly rády až moc, tak mě přestali mít rádi kluci. (smích) Asi jim to trochu vadilo. A já tomu částečně napomáhal svojí image. Ale nejhorší fáze přišla, když ve mně začali někteří vidět hloupého blonďáka. Protože ty fóry o blondýnách se přenášejí i na kluky. Tohle zjednodušování světa funguje už mnoho let na všech stranách.

Dalo se to zvládnout?
Já to neměl tak, že bych byl nějaký nafoukaný. S tím jsem zabojoval docela statečně. Protože, i když ti lidi, co jsem na ulici potkával, do sebe šťouchali, nemusel to být jednoznačně pozitivní signál. Mohlo to znamenat cokoliv. Mně vždycky připadali směšní lidé, kteří se procházeli s výrazem, všichni jsou ze mě podělaný. Vždyť oni si klidně mohli v duchu říkat, tohohle člověka já nemusím. A to jsem věděl, takže jsem byl nohama na zemi a nikdy jsem si nebyl ničím jistý.

Jedině, když jsem šel kolem hloučku přiopilých kluků a slyšel jsem „Mííííšo“, tak jsem věděl na čem jsem. A jinak jsem to bral tak, jak to bylo. Když se třeba stalo, že holky během mého koncertu úplně vyřízené začaly plakat, přepadal mě zvláštní pocit. V duchu jsem si říkal, to už je trošku moc, to je přece nějaké divné. Ale zároveň jsem si uvědomil, že jsem asi na vrcholu. To bylo v období, kdy se dělal koncert na podporu Arménie, kterou postihlo zemětřesení.

Byly některé z nich dotěrné?
Ne, to měli Lunetic nebo Beatles… Ale stalo se mi, že za mnou přišli policajti, to jsem bydlel ve Strašnicích, a ptali se mě na nějakou holku z Brna, která prý utekla z domova. Její nejlepší kamarádka říkala, že určitě jela do Prahy a že se mě bude snažit vyhledat. Pohřešovali ji už čtrnáct dní. A ta holka si mě za pár dní opravdu našla. Tak jsem jí uvařil kafe, vysvětlil, že je sice hezký, že mě má ráda, ale že musí domů. A odvezl jsem ji na služebnu do Kongresové ulice. Policajti mi poděkovali a bylo to vyřízený. To bylo přibližně začátkem devadesátých let.

Chodil jste pak s některou svojí fanynkou?
To ne. Ivana, matka mého syna Christophera, nebyla moje fanynka.

A Iveta Bartošová, se kterou jste nějakou dobu žil?
Nemyslím si, že by byla mojí fanynkou, ale to, co jsem dělal, jak jsem psal a skládal, se jí líbilo. To vím.

A vy jste ji obdivoval?
Já obdivoval, jak zpívá. Některé skladby jsem miloval. Například Léto, Víš, lásko… Seděly jí krásné, čisté, romantické pecky.

Byla stejná jako její hity?
Ano.

Naletěla spoustě lidí, kteří se jí údajně snažili pomoct. Byla taky naivní?
To nemůžu posoudit. Ale hloupá nebyla a celkem dobře rozlišovala, kdo je podvodník a kdo ne. Jenomže takoví ti echt gauneři se umějí dobře přetvařovat. Podle mě to Iveta neměla tak, že by jim úplně uvěřila, ona věděla, že zůstávají tím, kým jsou. Ale možná se příliš zhlédla ve filmech jako je Kmotr. Ano, hlavní postava byl sice vrah, ale měl někoho, koho opravdu miloval a ochraňoval. A takový byl i Štaidl. Nedal na Ivetu dopustit, ale když se pak na něj vykašlala...

Co se dělo, když jste vyrazili někam spolu, šlo to vůbec?
Jasně, každou chvilku jsme někde byli. Způsobilo to pozdvižení, ale bylo to hrozně milé. Ivetu měli všichni moc rádi. Vzpomínám si, že když jsem tenkrát vystupoval jako host na jejích koncertech, tak skoro všude kam přijela, dělali kvůli ní zabíjačku. To myslím vážně. Lidi ji prostě milovali.

To bylo vidět. Zejména muži na ni dodnes rádi vzpomínají jako na svůj idol.
Ale ona pro ně nebyla erotický symbol, nebo pro někoho možná ano, ale spíš ji vnímali jako hodnou hezkou holku, takovou jakou by si sami vedle sebe představovali. A ona hodná opravdu byla. Neměla ráda konflikty. Což jí někdy možná ubližovalo. Sice si hlídala hranice, ale ne dost, neuměla být ostrá. Ale to prostě byla ona. Na druhé straně měla kuráž a hrdou duši. Protože lehnout si na koleje a čekat na smrt, to chce opravdu velkou odvahu.

Tou dobou už neviděla žádné světýlko na konci tunelu a nejspíš se i před tím posilnila.
To je možné, ale stejně... I to načasování, že to udělala v den narozenin Josefa Rychtáře, aby světu dala jasnou zprávu. Vzpomínám si, že jsem jí zhruba rok před tím volal. Vymysleli jsem s kamarádem takový trik, že ji vylákáme na kafe do kavárny Oko pod Letnou, kam chodili zajímaví mladí tvůrci a tam ji s někým seznámíme. Chtěli jsme jí umožnit, aby se zamilovala do někoho úplně odjinud. Ono by jí to strašně zvedlo sebevědomí a taky by si možná našla někoho mladšího...

To byla ale konspirace!
Promyšlené jsme to měli dokonale. A i kdyby se nezamilovala, tak by se aspoň naučila chodit do úplně jiného prostředí. Takže jsem jí zavolal. Zvedl to Rychtář, já se představil, a on povídá: Neznám. Tak jsem si pomyslel, jestli je to její přítel a neví, s kým chodila, tak je to divné a taky to znamená, že se nezajímá o její repertoár. Jinak by věděl, že jsem s ní zpíval duety a řadu písní jí napsal- (Útoč láskou, Závod s mládím, Tichá píseň – pozn. red.) Pomyslel jsem si o něm svoje a poprosil ho, ať Ivetě vyřídí, aby mi zavolala, protože s ní potřebuji mluvit.

Jenomže nic se nedělo, tak jsem tam volal znovu a on mi tvrdil, že jí to vzkázal. A že je právě doma a spí. Pak ji vzbudil a já slyšel, jak otráveně říká: Volá Penk, chceš s ním mluvit? A ona: Ne. To jsem zaslechl úplně zřetelně, ale samozřejmě nevím, co tomu předcházelo, jestli spolu o mě předtím mluvili, nebo v jakém byla rozpoložení.

Měl jste už pro ni vytypovaného nějakého partnera?
To ne, ale věřil jsem, že by se tam našel nějaký bohém, romantická duše...

Možná jste jí měl spíš něco napsat, protože po novém repertoáru a restartu své kariéry toužila.
Určitě bych se jí nabídl a pokud by chtěla, něco bych jí napsal. Především jsem ji ale chtěl vytáhnout z prostředí, ve kterém se pohybovala.

Vy jste byl taky krůček od sebevraždy. V období, kdy jste holdoval návykovým látkám. Co vás zadrželo, že jste to neudělal?
Mně to nevyšlo. Nechci o tom moc mluvit, je to dávno, mám to za sebou. Ale pokus tu byl. Zkusil jsem to s autem. Rozjel ho na dvě stě a napálil do panelových desek. Myslel jsem, že to bude tutovka. Ale nebyla. Zranil jsem si vážně tři bederní obratle, na zádech mám dlouhou jizvu po operaci.

Asi jste měl příliš kvalitní auto.
Asi. (smích)

Proč jste se pak s Ivetou rozešli?
Neustále jsme byli pod tlakem. Nejprve jsme tajili, že spolu chodíme, a když to prasklo, její jinak výborný manažer Tomáš Gottlieb začal vyvádět: Ježíšmarjá, až se to Láďa dozví, ten se zblázní!

26 fotografií

Proč by měl? Bál se, že ji budete ovlivňovat?
Jo, sám to říkal. Iveta si ode mě vzala Tichou píseň a ptala se Ládi, jestli bychom to mohli natočit v jeho studiu. Dodnes se pamatuji, jak Štaidl řekl: Tak jo, je to celkem hezká balada, ale hit to teda nebude. Ale spletl se, byla celkem úspěšná. V té době jsem ještě pořád zpíval s kapelou Lucie a Iveta s námi někde vystoupila. Takže to ovlivňování tam přece jenom nějaké začalo.

Pak jsme s Robertem Kodymem a PBCH pro ni natočili ve zkušebně jednu zajímavou věc. Mysleli jsme si, že by mohla zpívat balady a pak ty modernější písně. Jí se to líbilo, ale když to slyšel Štaidl, řekl: Ty to děláš kvůli němu, nesmíš ho brát vážně! On to přežije, ale ty ne. Ty tohleto dělat nemůžeš. On je pankáč, ty ne.

A možná měl pravdu, co já vím. Každopádně k tomu ovlivňování přistupoval takhle. Jenomže v době toho mého vlivu, vzniklo její druhé album Blízko nás a podle mě je to její nekrásnější deska. Jsou tam nádherné písně s krásnými hlubokými texty Eduarda Pergnera. Štaidl o Ivetu zřejmě stál, tak chtěl, aby poslouchala jeho.

Viděl jste minisérii Iveta na Voyo v hlavní roli s Annou Fialovou?
Neviděl. Já se na to nemůžu dívat, pro mě je to hrozně osobní. Ani nemám televizi, zcela záměrně.

Před časem jste se vrátil po skoro třicetileté pauze ke koncertování a zvolil jste si pro svoji premiéru Košice. Proč?
Protože odtamtud přišla nabídka. A na tom koncertě jsem dospěl k finálnímu rozhodnutí. Předtím jsem si řekl, uvidíme, jaká bude reakce. Ta byla výborná, tak jsem si řekl, že do toho půjdu se vším všudy a naplánoval si jarní turné. Jenomže jsem nepodepsal smlouvu s agenturou. Oni po mně chtěli exkluzivitu na dva nebo tři roky, a to bych během té doby nemohl dělat vůbec nic. Ale vystupujeme s kapelou i tak a je to dobrý. Čekají nás koncerty v Čechách i na Slovensku.

Taky marně sháníte někoho, kdo by vám vydal desku. Nejste trochu problematický?
Nejsem. Oni by mi asi rádi vydali desku všichni, ale problém je v tom, že jak jsem byl „nepřítomný“, tak některé hudební společnosti vydávaly mé desky, aniž jsem jim k tomu dal souhlas. Tím pádem s nimi do žádných smluv jít nechci. Takže v tom je ten problém.

Hledáte dál někoho nebo ne?
Ne, nehledám. Pro distribuci mám uzavřenou smlouvu s anglickou firmou Ditto a ti dělají totéž, co by udělalo vydavatelství. Dají to na Spotify a další streamovací platformy. Desku si můžu natočit doma, protože mám vlastní studio. Akorát finální mix udělám jinde, ale to už nejsou takové náklady.

Teď je před vámi docela zajímavý počin. Měl byste vystoupit jako host na koncertě Bohemian Symphony Orchestra Prague v Obecním domě. Budete tam zpívat svůj největší hit O bláznech, který jste složil v patnácti letech. Jak se cítíte?
Je to pro mě čest, něco úplně jiného. A zároveň mám trošku strach. Na pódiu bude šedesát hudebníků, kteří mají za sebou spoustu úspěchů a několik evropských turné s rockovými legendami a kapelami jako jsou Deep Purple, Nazareth, Europe, Alice Cooper, Bonnie Tyler, Uriah Heep a dalšími. Zpíval s nimi i José Carreras nebo Michael Bublé, takže jsem jejich zájmem polichocen. Během večera zazní i písničky Britney Spears, skupiny ABBA nebo Madonny.

Uslyší vás i váš syn, kvůli kterému jste se údajně ke koncertování vrátil?
Christopher žije v Anglii a má tam náročnou práci. Dělá produkčního na reklamních kampaních, tak nevím, jestli právě 22. dubna bude moct být v Praze. Ale bylo by to krásné, protože zatím mě naživo neslyšel.

Neudělal vás už náhodou dědečkem?
Ne, ale pořád se ho ptám, kdy bude nějaké vnouče. Mně by se to líbilo.

Tak si ho udělejte sám. Můžete mít ještě vlastní dítě.
To by bylo strašně nezodpovědné. Jedině, pokud bych si byl jistý, že tady budu do sto desíti let. Mému nejlepšímu kamarádovi zemřel tatínek, když mu bylo třiadvacet a nikdy se z toho nevzpamatoval. Já přišel o maminku v jedenatřiceti a taky to bylo brzo. Takže vlastní dítě určitě ne.

Jste vůbec zadaný?
Já vlastně nevím. (smích)