11 kopytníků, o kterých většina lidí nikdy neslyšela. Poznali byste hirolu od sitatungy nebo dikdika od muntžaka?

Na světě žijí zvláštní a úžasná zvířata. Lidé znají hodně druhů, jako jsou velké kočky, medvědi, žirafy nebo nosorožci. Ale poznali byste hirolu od sitatungy nebo dikdika od muntžaka? Čtěte dál a dozvíte se o fascinujícím životě kopytníků, o kterých jste možná nikdy předtím neslyšeli!

Hirola

Hirola, antilopa, která má protáhlou hlavu a čenich. Tyto kriticky ohrožené antilopy se vyskytují na suchých travnatých pláních a polopouštích podél jihovýchodního pobřeží Keni a Somálska a jsou přizpůsobeny k překonávání horka v podnebí, kde je častým problémem sucho. Velmi dobře si ukládají tuk, což jim pomáhá při nedostatku potravy. Mají také nízkou úroveň aktivity, aby šetřily energií. Dokonce ani samci, kteří brání své teritorium, nejsou příliš hluční: mají tendenci škrábat do hlíny a kývat hlavou, aby varovali soupeře. K tomu, aby se rozvášnili natolik, že se pustí do skutečného boje s rohy, je zapotřebí hodně a i v takovém případě si nejprve kleknou, aby se postavili čelem k sobě!

Tahr himalájský

Vzhledem k tomu, že žije v odlehlých lesích himálajských hor, se s tahrem himálajským setkalo jen málo lidí. Tito statní tuři jsou úžasně hbití, když skáčou mezi skalními útesy. Jsou plaší, ostražití a těžko se k nim přibližuje. Dokážou rychle utéct i přes složitý terén. K chycení těchto akrobatů je zapotřebí něco stejně hbitého, jako je sněžný levhart, jejich hlavní predátor. Tahr indický je také odolný druh, který má vlněnou srst a hustou podsadu, aby se ubránil mrazivému náporu zimy v Himálaji.

Voduška červená

Voduška žije v záplavových oblastech jižní Afriky, kde se pase na vodních rostlinách a přitom se brodí až po hřbet. Aby si udržela jistou nohu na kluzkém a bažinatém terénu, má dlouhá, úzká a pružná kopyta. Její srst je drsná a mastná, aby se lépe zbavovala vody, a kůže zůstala suchá. Stáda se pohybují spolu se sezónními záplavami, takže samci si nevytvářejí pravidelná teritoria. Místo toho se skupina samců shlukuje na jednom místě ve společné „aréně“, obklopená velkým stádem samic. Podobně jako římští gladiátoři se samci utkávají a soupeří mezi sebou. Vítězové vyhrají právo na páření se se samicemi.

Muntžak

Muntžak je překvapivé malé zvíře. Muntžakové především štěkají: hlasitým, ostrým poplašným voláním mohou varovat ostatní v okolí nebo upozornit predátora, že byl spatřen. Samci muntžaků mají špičáky podobné tesákům, které mohou dorůstat délky až 2,5 cm a jsou ostrými zbraněmi používanými při soubojích. Muntžakové se dokonce živí i masem, pokud najdou mršinu. Muntžak však není příbuzný psů – je to druh jelena. Žije v lesích jižní Číny a Tchaj-wanu. Kromě období rozmnožování je to samotářský druh a samci i samice hájí malá teritoria, kde střeží své zdroje a odhánějí konkurenty.

Koza šrouborohá

Kozu šrouborohou je těžké přehlédnout. Impozantní, pevně stočené rohy tohoto druhu divoké kozy připomínající vývrtku mohou u samic dorůstat délky až 25 cm a u samců až 163 cm. To už je pořádný kus hlavy! Hodí se v období rozmnožování, kdy samci bojují o právo na páření. Jejich soupeření spočívá v tom, že se na sebe vrhnou a zaklesnou do sebe rohy, načež se soupeři kroutí a strkají ve snaze, aby ten druhý ztratil rovnováhu. Vzhledem k tomu, že se tak děje na nejistých skalnatých útesech v západním Himálaji, může být jejich sledování nervy drásající. Jsou však neuvěřitelně hbití a jistí a po úbočí hor se prohánějí bez obav z možného stometrového pádu.

Dikdik

Dikdik patří mezi antilopy, které se před predátory, jako jsou lvi, levharti, hyeny a šakali, dokáží skvěle ukrývat v hustém porostu. Vyskytují se ve východní a jihozápadní Africe. Hájí teritorium a používají dobře vymezené stezky v porostu, které označují sekretem ze žlázy v blízkosti očí. Dikdikové se živí listy, pupeny, výhonky a plody a většinu vody získávají z potravy. Mají zvláštní vlastnost, která jim pomáhá při krmení a udržování chladu: ohebný a předsunutý nos. Při škubání a kroucení vypadá trochu hloupě, ale nos je dostatečně silný, aby uchopil a vytáhl listy a stonky z rostlin a když se zvíře nadechne, může nos také uvolňovat teplo.

Takin indický

Toto zavalité, chundelaté zvíře s velkým kulatým nosem a špičatými zahnutými rohy je těžké zařadit. Nevypadá jako antilopa ani jako kůň. Mohl by to být nějaký druh skotu? Často se o něm říká, že vypadá, jako by byl složen z různých částí jiných zvířat, a biolog George Schaller kdysi popsal jeho vzhled jako „losa s včelími žihadly“. Rozhodně se mu nic jiného nepodobá! Z taxonomického hlediska je takin indický považován za „kozí antilopu“, součást čeledi Bovidae, kam patří antilopy, divoký skot a divoké ovce a kozy, ale má svůj vlastní rod (Budorcas). Takin žije v Himálaji a v lesnatých horách západní Číny. Jejich krátké, silné nohy a široká kopyta vypovídají o jejich zdatnosti při šplhání, skákání a zdolávání skalnatých útesů v horském terénu. Velký nos pomáhá ohřívat studený vzduch dříve než se dostane k plicím a hustá srst odvádí vodu a udržuje teplo. Možná vypadají zvláštně, ale jsou dobře přizpůsobeni svému světu.

Chocholatka

Jméno této antilopy, která se vyskytuje v lesích západní a střední Afriky, pochází z afrikánštiny a znamená „potápět se“, což popisuje její zvyk potápět se do hustého porostu, když hrozí nebezpečí. Všechno na této antilopě je uzpůsobeno životu v houštinách. Od úzké hlavy a protáhlého torpédovitého tvaru těla až po hladké, štíhlé rohy, které jsou v jedné linii s čelem a jsou zahnuté dozadu a dolů. Zvíře se tak nezachytí o větve, když se prodírá vegetací. Protože se umí tak dobře vrhat a mizet, není o jejich sociálním chování mnoho známo. Není jasné, zda si teritorium hájí, ale značí si ho pomocí sekretu ze žlázy v blízkosti očí. Je o nich známo, že pomáhají osévat prostředí, na němž jsou závislé, kromě listů a stonků rostlin žerou i plody. Často je polykají celé a pak do nich ukládají semena s pěknou dávkou hnojiva.

Gaur indický

Pokud se náhodou budete toulat lesem v Indii, Indočíně nebo na Malajském poloostrově a narazíte na stádo gaurů, pomalu couvejte a jděte jinudy! Tento divoký skot budí respekt a nesnáší vetřelce. Žije ve stádech vedených dospělým samcem a na velikosti zjevně záleží. V období rozmnožování se samci mezi sebou příliš neperou, protože největší samec je dominantní. V období sucha se gaur indický shromažďuje v blízkosti vodních nádrží a s příchodem monzunových dešťů se rozptýlí do většího počtu. Přestože jsou gaurové obrovští, v případě ohrožení se dokážou rychle vrhnout do džungle a běda všemu, co se jim připlete do cesty.

Pudu jižní

Tito malí jeleni žijí v jižním Chile a Argentině samotářským způsobem života a živí se listy, větvičkami, kůrou, pupeny, plody a semeny. Protože jsou malého vzrůstu, často stojí vzpřímeně na zadních nohách nebo vyskakují na padlé kmeny, aby se dostali k chutné vegetaci. Jsou velmi ostražití a často nasávají vzduch, aby zjistili, zda se k nim neblíží nějaký predátor. Pokud je někdo překvapí, utíkají klikatě křovím, aby pronásledovatele zmátli. Drobné hroty na hlavě samců pudu sice vypadají jako rohy, ale ve skutečnosti jsou to parohy. Poznávací znamení, že se nejedná o antilopy, ale o jeleny.

Sitatunga

Sitatunga tráví většinu času mezi bažinatými porosty papyru v bažinách a močálech ve střední a západní Africe a je stvořena pro svůj polovodní život. Kopyta této antilopy jsou dlouhá a úzká, s ohebnými klouby prstů, které jim umožňují přilnavost a jistý krok v bahně a měkké půdě. Její huňatá srst je odolná vůči vodě a je to vynikající plavec, který v případě ohrožení záměrně volí útěk do hluboké vody. Sitatunga dokonce šnorchluje, aby přelstila predátory, ponoří se zcela pod vodu a pouze nozdry má nad hladinou. Žije většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách samic a živí se listy, pupeny, výhonky, plody, rákosem a travinami ve svém bažinatém domově.

Zdroj: https://stories.sandiegozoo.org/