Nepohádková Rusalka v Brně: Plavba nad psychologickou hlubinou

Antonín Dvořák komponoval Rusalku, svůj opus sto čtrnáctý „pln nadšení a radosti“, šťasten z překrásného libreta Jaroslava Kvapila, šťasten, že opět píše pohádku. Operu napsal za pouhých sedm měsíců, 27. listopadu 1900 Rusalku dokončil a hned v březnu 1901 zažil její velmi úspěšnou premiéru v Národním divadle v Praze.
Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno 2024 (zdroj Národní divadlo Brno)
Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno 2024 (zdroj Národní divadlo Brno)

V Brně se hraje Rusalka nepřetržitě plných sto dvacet let. Prvé uvedení roku 1904 bylo už bez autorovy přítomnosti, krátce předtím zemřel a žel nemáme originální reflexe Leoše Janáčka, který tvorbu milovaného mistra sledoval a komentoval v tisku – byl tehdy naplno angažován svou Její pastorkyní.

V pátek 5. dubna 2024 uvedlo Národní divadlo Brno premiéru své dvacáté inscenace Rusalky. Jsme v čase, kdy inscenační tým má právo umělecké transkripce originálu díla, volně, podle své zamýšlené výpovědi. Pánové David Radok a Marko Ivanović se rozhodli zajet na hlubinu, předvést Rusalku coby psychologické drama. Uvedli dílo jednolité, silné výpovědi. Pro osvětlení své interpretace vetkli do programu citát z díla Carl Gustava Junga, zakladatele analytické psychologie: “Mýtus, svými obrazy v nás oživuje síly, které byly lidské duši vlastní a které skrývají vědomosti druhu, moudrost, jež pomáhala člověku kráčet staletími. A proto mýty nebyly a nikdy nebudou nahrazeny poznatky vědy, které se týkají více světa vnějšího nežli hlubin, do nichž sestupujeme ve spánku.“

David Radok vytvořil nejen režii, ale též scénu. Je elegantní, prvé a třetí jednání, které ve Dvořákově předpisu je Palouk na pokraji lesa, umístil do šedavé, jednoduché místnosti s vysokými okny a třemi vchody, s lávkami lemovanými rákosím. Druhé jednání, Sad na zámku, odehrává se vskutku se zámkem v pozadí. Ta základní šedá scéna umožňuje dotvářet detaily děje a nabízí jemnou variabilitu světla i vstupující tmy, stínů i projekce obrazců (kultivovaně vedený světelný design Přemysla Jandy). Je to obydlí pro Vodníka, Rusalku i žínky. Do této rodinné party patří i Ježibaba, která místností projde hned v úplném začátku děje, hned poté, co žínky laškovaly s Vodníkem, a tak vás napadne, zda to není jeho žena, která Hastrmánka tatíčka za hubičky žínek „za uši vytahá“… Pro Rusalku je Ježibaba velká pomocnice, Rusalka ji dokonce s vděkem obejme. Jejich prvý dialog končí Ježibabiným ortelem zahubit miláčka, pokud se Rusalka vrátí do vodní říše. Árie je zkrácena, není mourek, není čury mury, lektvar se nevaří. Při proměně Rusalky v němou bytost jí Ježibaba odejme její nádherné předlouhé vlasy. Jejich poslední rozhovor ve třetím jednání se odehrává v prázdné místnosti s kalužemi vody, Ježibaba myje podlahu, na rukou má gumové rukavice. Rusalce dává nůž, aby miláčkovou krví svůj osud vykoupila, a zároveň dává jasně najevo i své opovržení Rusalkou „prázdné té vodní bublinečky, měsíční zahalečky“. Vše svědčí o režisérově propracování každého slova, detailní představě každého kroku, půlkroku, gesta. Silně působivé je třeba vyjádření Rusalčina pokoření ve scéně na zámku, kdy se Princ odejde milkovat s Cizí kněžnou. To Rusalka v plném vědomí své porážky padne na stůl, stáhne na sebe ubrus, do něj se zamotá, skryje se jak do klubka nebytí.

Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno 2024 (zdroj Národní divadlo Brno)
Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno 2024 (zdroj Národní divadlo Brno)

Režisér otvírá naši obrazotvornost, akcentuje děj, prvně se Princ do místnosti prodere rákosím, zuje boty, vyhrne nohavice a sestoupí k Rusalce, finální polibek smrtící odehrává se v místnosti zcela prázdné, Princ odchází do nebytí sám, neozve se Vodníkovo sdělení „Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti, ubohá rusalko bledá“. Rusalka a její alter ego zavře všechny vstupy, všechna okna, nastane samota. O to víc vyznívá její mravní charakteristika: „Za všechno, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj!“

David Radok vytvořil citlivé, smysluplné a účinné psychodrama, zasadil je do spektra lidských povah a lidského jednání, zvýraznil rozporuplný konflikt mezi láskou a erotickou touhou, stále decimovaná Rusalka zůstává neúprosně ušlechtilá, Princ za své selhání zaplatí životem. Představení vede diváka ke konfrontaci, kým jsme a jak bychom se každý z nás chovali. Je to působivá Rusalka Radokova. Dvořákova Rusalka má další děje, další postavy, další významové fasety.

Plná angažovanost pěvců, porozumění a respekt k režijnímu pojetí díla vynesla skvělé výsledky všech aktérů. Nejlépe dokázala „kreírovat“ sólistka NdB Jana Šrejma Kačírková. Kreírovat je dobový výraz Růženy Maturové, prvé Rusalky v poděkování skladateli za to, že ji mohla zpívat. Rusalka Jany Šrejmy Kačírkové byla zcela dokonalá. Plnohodnotnými partnery byl jí nejenom Peter Berger, pro nějž Princ je repertoárová role zásadní, přesvědčivě zaujal též Vodník Jan Šťáva, byť jeho hlasový témbr je víc barytonový než basový. Krásně zněl za scénou kratičký, sonorní výstup Lovce (Tadeáš Hoza). Eliška Gattringerová svým výrazným sopránem i hrou snadno strhla Prince do víru erotiky, pro Václavu Krejčí Houskovou je role Ježibaby milá samozřejmost, tentokrát ochuzená o několik působivých míst. Žínky – Doubravka Součková, Ivana Pavlů a Monika Jägerová byly v triu i v sólových slokách zcela výborné, neméně i v přesvědčivě živé hře.

Antonín Dvořák: Rusalka – Peter Berger, Národní divadlo Brno 2024 (zdroj Národní divadlo Brno)
Antonín Dvořák: Rusalka – Peter Berger, Národní divadlo Brno 2024 (zdroj Národní divadlo Brno)

Zacílená jednostrannost výkladu díla, okleštění děje přineslo i jisté vymezení hudební. Dirigent Marko Ivanovič, oddán zvolenému výkladu díla vedl orchestr od prvých jemných, vstupních taktů předehry citlivě, místy až v zvolněném tempu, na jaké nejsme uvyklí. Symfonická bohatost partitury, evokující přírodní krásy, nevynikla. Sbor Janáčkovy opery (sbormistr Pavel Koňárek) předvedl důvěrnou znalost díla zpěvem i tancem, kostýmy Zuzany Ježkové nesou poučeně čas vzniku opery, dokonce natolik, že Rusalčin háv je pravou replikou jejího premiérového šatu. 

Antonín Dvořák se sám považoval za skladatele dramatického. V operním světě začínal jako violista v orchestru Prozatímního divadla pod taktovkou Bedřicha Smetany. Jen málo si uvědomujeme, že napsal deset oper, opery psal náruživě a rád od úplného začátku kompoziční kariéry. Prvou operu Alfred napsal už v roce 1870, poslední dílo skladatele je rovněž opera, Armida. Dvořákova devátá opera, dávno vřazená do nejhranějšího světového repertoáru je v nové brněnské inscenaci profesně velmi kvalitně zpracovaným a zajímavým výsekem díla. Kéž by důmyslný, detailně kreativní režisér David Radok našel jednou chuť a odvahu ztvárnit Dvořákovu Rusalku, náš milovaný klenot, též v originálním skladatelově zadání – pohádkově a naplno.

Antonín Dvořák: Rusalka
premiéra 5. dubna 2024, 19:00
Janáčkovo divadlo Brno

Hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanovič
Režie: David Radok
Scéna: David Radok
Kostýmy: Zuzana Ježková
Choreografie: Andrea Miltnerová
Světelný design: Přemysl Janda
Dramaturgie: Patricie Částková

Účinkující:
Jana Šrejma Kačírková – Rusalka
Peter Berger – Princ
Jan Šťáva – Vodník
Eliška Gattringerová – Cizí kněžna
Václava Krejčí Housková – Ježibaba
Doubravka Součková – 1. žínka
Ivana Pavlů – 2. žínka
Monika Jägerová – 3. žínka
Tadeáš Hoza – Lovec

Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
komparz
Sbormistr Pavel Koňárek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3.8 6 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments