Článek
Ještě donedávna jsem celkem pravidelně jezdila za synem a vnučkou do Anglie, kde jsem pak s nimi nějaký čas bydlela. Každé ráno jsme s fenkou Rossie chodily na dlouhé procházky, které ona až tak moc milovala, že samým štěstím skákala na každého, koho jsme jen potkaly. Téměř všichni se pak aspoň na chvilku zastavili, aby si s ní pohráli a popovídali - anglicky samozřejmě, jak jinak. Problém byl ale v tom, že jsem ani to jedno jediný anglický slovíčko neuměla. Postupem času jsem se jich sice pár naučila, ale víc jsem už, bohužel, nezvládla.
Zpočátku jsem měla trošku strach, že venku sama s pejskem si budu připadat jako ztroskotanec na pustém ostrově, ale nakonec to tak hrozné vůbec nebylo. Jen co jsem vyšla z domu ven, potkala jsem na ulici nějakého souseda, který už z dálky a s úsměvem zdravil: „Hello,“ na což jsem mu stejně odpověděla: „Hello.“ Časem mně ale začalo vrtat hlavou, proč někteří místo pozdravu „Hello“ říkají rovnou „Bye“, jako bych byla na odchodu a oni se už se mnou loučili. Zeptala jsem se na to syna a vnučky a ti se mohli smíchy potrhat. Vysvětlili mně ale, že jsem to jen špatně slyšela, protože určitě neříkali „Bye“, ale „Hai“. A to byl další důkaz toho, že talent na jazyky prostě nemám.
Od této události jsem kolemjdoucím přestala odpovídat anglicky „I speak no English“, „nemluvím anglicky“, ale rovnou česky, protože i když jsem jim tu krátkou větičku odříkala, oni to stejně ignorovali v domnění, že by snad ještě něco anglického mohlo ze mě vypadnout.
Byly jsme už na cestě zpět a pomalu se blížily k domovu, když v tom jsme potkaly mladého muže, se kterým se Rossie, jak už bylo jejím zvykem, okamžitě skamarádila a zatímco on si s ní v podřepu stále hrál a při tom mluvil a mluvil, tak já jsem jen přešlapovala z místa na místo a nerozuměla mu ani slovo. Když mě to přešlapování přestalo bavit, rázně jsem to utla slovy: „Tak to máš teda, hochu, smůlu! Vůbec ti nerozumím, protože anglicky neumím, tudíž ani nemůžu vědět, o čem mluvíš nebo na co se ptáš, takže odpovědi ode mě se žádné nedočkáš. Jestli to nechápeš, pak je to tvůj problém, ale my už toho máme dost a jdeme domů, nazdar!“ A doufala jsem, že teď už mu to snad dojde, jak moc jsem s angličtinou na štíru, ukončí svůj monolog, rozloučí se s Rossie a odejde.
Stalo se však něco, co by mě ani ve snu nenapadlo! Tento pohledný sympatický mladý muž, který byl stále ještě v podřepu a laškoval s Rossie, zvedl náhle hlavu, šibalsky se na mě podíval a s úsměvem od ucha k uchu povídá: „No vidíte a to já zase rozumím úplně všemu, protože jsem taky Čech.“ Překvapením jsem na něho zírala jako na zjevení a když jsem se po chvilce vzpamatovala z šoku, začala jsem něco blekotat na omluvu, ale on jen mávnul rukou, rozloučil se a odcházel pryč.
