„Tu cenu jsem obdržel na základě mého výrazného zlepšení. Zezačátku jsem totiž byl úplně marný. V první jízdě jsem měl dokonce problém orientovat se na trati a dvakrát jsem zajel do Jokeru. Přesto jsem dojel druhý,“ usmívá se odchovanec minikárového sportu. „Čím více jezdím rallycross, tím méně dobrých výsledků mám v minikárách. Přesto si však uvědomuji, že právě minikáry mě vyškolily a těžím z nich i v rallycrossu. Hlavně na brzdách a v přesnosti jízdy, které minikáry vyžadují, protože tam jsou víceméně rovné podmínky.“

Můžeš vzpomenout na tvoje závodnické začátky?

„Táta mě jednou vzal na minikárový trénink. To mi bylo asi pět let. Nezajímaly mě ani tak ty minikáry, jakože tam byl pan Kejval – velké jméno minikárového sportu – a ten mi dal tatranku (smích). Já si jí snědl na vozíku tady u Dominika (Kubína), který minikáry jezdil a tehdy ještě závodila i jeho ségra Adriana, a bylo to. Zalíbily se mi i ty závody, od rodičů jsem dostal k svátku minikáru a začal jsem závodit. Do debaty se zapojuje vedle sedící minikárový závodník a funkcionář Dominik Kubín: „V první sezoně vypadal Vojta dost nadějně. Byl trdlo a nebál se nic (úsměv). Pak okolo šesti, sedmi let si začal uvědomovat případná rizika, navíc ho více bavilo hrát si s „klackama“, tak začal jezdit ve druhé polovině desítky své kategorie.“). Pak nějak ke konci působení v divizi M2 a před přestupem do M3 mě to zase začalo více zajímat, začal jsem se více snažit a díky kamarádům, jako tady Dominik a další, kteří mi pomohli hledat lepší stopu a tím zrychlovat, jsem zase začal zrychlovat a stoupat pořadím výše. Pomohlo mi také, že Mladá Boleslav je motoristickým městem a mohu čerpat od mnoha osobností motorsportu.“

Od koho například?

„Dost dobře se známe s autokrosařem Petrem Bartošem, který nás často zval na závody do Nové Paky a byli jsme za ním i ve Francii a italské Maggioře. Tam jsem viděl kluky z kategorie JuniorBuggy, kterým bylo věkově jako mně, a jezdili Evropu de facto s dospělými buginami, které dělaly randál, zatímco já jezdil „blbé“ minikáry. Třeba ten zvuk je jednou z věcí, které mi na minikárách chyběly. Pamatuji, že ve Francii jsem s sebou měl koloběžku s motorem a lidé si mohou nějaký čas před začátkem závodu trať procházet, aby se jí naučili. Já si jí projel, ta velká trať mě zaujala a cítil jsem určitou závist vůči těm lidem s buginami, že závodí s něčím hlučným. Právě tehdy v St. Georges de Montaigu začal sen.“

Jak se rodil?

„V mých sedmnácti letech mě oslovil Jarda Starý, další velké jméno motorsportu, že se v Sedlčanech koná rallycrossová Akademie a jestli bych to nechtěl zkusit. Tehdy to byla poslední Akademie před smrtí Jirky Kadlece, který to celé organizoval. Já do té doby jezdil kromě minikár jen počítačové simulátory na PlayStationu, jako jsou Dirt 2.0, Gran Tourismo Sport nebo F1 2018. Právě na Akademii jsem se nadchnul pro rallycrossové závodění a i když jsem věděl, že finančně není úplně nenáročné přát si k Vánocům sériovou Feldu, nakonec jsme jí pořídili. Pomáhal nám při tom bývalý rallyový spolujezdec Jarda Horák. Mimochodem má krásnou ségru Lucku, a když teď byly Velikonoce, tak ta během těchto svátků vždy dostávala co proto (smích). A hrozně mi pomohl samotný Petr Bartoš, který mi dal sedačku, další díly, vhodné pro závodění, a také mi dal tipy, které se mi budou hodit na trati.“

Co pro tebe Felicie znamená?

„Do Feldy jsem dal všechny svoje peníze. A také jsem se její stavbu rozhodl zdokumentovat. Tím chci mimo jiné ukázat návod potencionálním začínajícím závodníkům. První video na TikTok mělo přes 370 tisíc zhlédnutí. To mě motivovalo snažit se ještě více. S tátou, dědou a strejdou jsme do Feldy svařili rám u dědy Pavla v Kovovýrobě v Kněžmostě. Mimochodem děda Milan Volf kdysi jezdil závody do vrchu se Škodou 130 RS a nyní mi fandí, přestože původně byl proti tomu, abych začal závodit.“

Pomáhá ti někdo kromě rodiny?

„Velmi mi pomohl pan Kechner z Teplic. Poté, co jsem na Slovakiaringu motor třikrát uvařil, poskytl mi nový. To byla ta největší podpora, jakou jsem od něj mohl dostat. Jsem mu hrozně moc vděčný a děkuji jemu i Terce Kechnerové, že mě s ním seznámila. Už od závodů v rakouském Fuglau mi ohromně pomáhá Dominik Kubín. Nevím, co bych bez něj dělal. Stejně tak děkuji za velkou podporu od mých začátků mladoboleslavskému Pneuservisu Delta a všem dalším sponzorům, jejichž loga vezeme na autě.“

Jiné disciplíny motoristického sportu tě nelákají?

„Třeba rally by psychicky nezvládla máma. Je to učitelka a první dva závody se sice snažila natáčet, ale jak se bojí, tak jí telefon vždy spadne dolů a mám tak krásné záběry jejích nohou (smích). Ono ale stačí to audio, kde občas padnou i peprná slova. Když to pak pouštím ve škole, kde ona je zároveň třídní učitelkou, kamarádi se diví, jak dovede být emotivní (smích). Každopádně jí musím poděkovat za neskutečnou podporu. Vždyť v době mých rallycrossových začátků mi sháněla mezi studenty mechaniky a někteří z nich mi opravdu pomohli.“

Závěrem se nabízí otázka na tvé plány a ambice.

„Tak… (přemýšlí). Ideálně propojit moje závodění s mým vysněným povoláním. Miluji značku Porsche a být jednou testovacím pilotem této automobilky by byl splněný sen. Stejně tak jako svezení na Nürburgringu. To je moje oblíbená trať. Osobně jsem tam sice nikdy nejel, ale ve virtuálním prostředí jí mám najetou nejvíce ze všech tratí.“