Krvavý román – magořina, která nemá v české literatuře obdoby

Před sto lety Josef Váchal napsal, vysázel a v sedmnácti exemplářích vlastnoručně vytiskl jednu z nejpodivnějších knih, které u nás kdy vyšly. Krvavý román nakonec Váchalovi zajistil věhlas a obdiv, jakých se tenhle podivín a celoživotní outsider nikdy nenadál, a přičinil se dokonce o vznik jednoho výjimečného nakladatelství. Před pár týdny v něm mimochodem vyšlo jubilejní vydání tohoto bláznivého a výkladu se vzpírajícího díla.

Krvavý román asi není tím nejlepším, co kdy dřevorytec, grafik, malíř a spisovatel Josef Váchal (1884–1969) vytvořil. I on sám si víc cenil například výpravných a výtvarně propracovaných publikací Šumava umírající a romantická nebo Receptář barevného dřevorytu. Dnešní čtenáři navíc mohou jen stěží chápat narážky na dobové reálie či konkrétní osoby a nejspíš ani nikdy nečetli nějaký z brakových krváků, z nichž autor vycházel. Přesto je ale svérázná, záměrně ne­umětelsky podaná poetika pelešivých hampejzů, sklepních brlohů, kde se udí mrtvoly do polévky pro chudé, starých šlechtických sídel i pochybných sanatorií dokáže okouzlit.

Literární studie, změť surreálných příběhů a tři alter ega

Parodické dílo se seriózně znějícím podtitulem „Studie kulturně a literárněhistorická“ sestává ze dvou částí a těžko říct, u které se jejich autor bavil víc. První část se tváří jako literárněkritické pojednání, jež má být obranou uzur­povaného žánru krvavého románu. Pro Váchala však daná forma představuje především skvělou příležitost, jak poťouchle vyzdvihovat a velebit stylistické i vypravěčské neumětelství brakových románů…