Rusky mluvící nerovná se proruský. Kreml to nechápal, jeho agrese pomohla ukrajinštině

Vyjádření ruskojazyčného ukrajinského patriota z Oděsy ilustruje několik důležitých věcí. Jednak že před začátkem ruské války se na Ukrajině moc neřešilo, kterým jazykem kdo mluví, a tudíž, že tvrzení Moskvy o útisku rusky mluvících obyvatel je pouhým výmyslem kremelské propagandy. Rusky mluvící občané Ukrajiny také automaticky nezastávají proruské postoje, jak si v Kremlu zřejmě mysleli.

Kromě toho facebookový příspěvek Oděsana naznačuje, jak velký vliv měla na jazykovou otázku ruská agrese. Až Kremlem rozpoutaná válka udělala z jazyka na Ukrajině otázku identity, která do té doby na jazyk nutně vázaná nebyla.

Po několika letech posilování pozice ukrajinštiny a legislativním zakotvení její ochrany – k čemuž velkou měrou přispěla právě ruské agrese – přechází stále více Ukrajinců k ukrajinštině. Ruštinu v zemi ale ani nyní nikdo nezakazuje.

Mluvíme rusky a je nám to jedno

Naprostá většina občanů Ukrajiny se už v době posledních let existence Sovětského svazu považovala za Ukrajince (72,7 %) a ukrajinštinu uváděla jako svůj rodný jazyk (64,7 % podle sčítání lidu z roku 1989). Tento trend po zisku nezávislosti dál posiloval: podle sčítání lidu z roku 2001 se za Ukrajince označilo 77,8 % lidí a ukrajinštinu uvedlo jako rodný jazyk 67,5 % obyvatel.

Už z těchto čísel je ale zřejmý nesoulad mezi deklarovanou národností a rodným jazykem, což napovídá, že část lidí, která se označila za Ukrajince, vnímala jako svůj rodný jazyk ruštinu. Kolonka „rodný jazyk“ navíc vyjadřovala spíše příslušnost k etnické skupině než odraz vlastní jazykové praxe, a tudíž i ti, kteří jako rodný jazyk zaškrtli ukrajinštinu, mohli v každodenním životě komunikovat primárně rusky, píše politolog Volodymyr Kulyk. Většina Ukrajinců je totiž bilingvní a jak dodává Kulyk, ruština byla v zemi obecně rozšířena prakticky ve všech sociálních oblastech a přinejmenším ve velkých městech ve veřejném prostoru dominovala. 

Šlo o důsledek několika staletí nadvlády Moskvy a s ní spojené rusifikace, která vedla k vytlačení ukrajinštiny a ukrajinské kultury z veřejného prostoru. Zatímco ukrajinština byla v době ruské říše i Sovětského svazu marginalizována a prezentována jako méněcenná, ruština byla jakožto hlavní dorozumívací jazyk vnímána jako prestižní, otevírala dveře do společnosti a byla prostředkem k získání postavení.

„Po roce 1991 fungovala jistá setrvačnost tohoto procesu. Celkem velké množství lidí se této záležitosti nijak nevěnovalo, nevnímali to jako problém. Nezajímalo je, proč to tak bylo – prostě se mluvilo rusky, tak mluvíme rusky dál. Nebyla tady snaha to nějak vyřešit,“ popisuje historik a kulturolog Radomyr Mokryk.

„V průběhu prvních asi dvaceti let nezávislé Ukrajiny nebyl ani takový tlak společnosti, což poukazuje na to, že jazyk nebyl urgentním problémem, že by si společnost musela vynutit nějaké konkrétní zákony. Více se to řešilo na politické úrovni než ve společnosti,“ dodává expert z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Případy diskriminace ukrajinskojazyčných obyvatel se ale objevovaly, a proto se občas ozývaly hlasy, že by se s tím mělo něco dělat.

Zákony, kterými se nikdo neřídí

První pokusy proběhly hned zkraje nezávislosti. Ukrajina jednak už před ní, v roce 1989, přijala zákon, který prohlásil ukrajinštinu jediným státním jazykem, a během devadesátých let pak následovaly další, předpokládající posílení ukrajinštiny v médiích či ve filmu. Také ústava z roku 1996 zakotvovala ukrajinštinu jako jediný státní jazyk, i když zároveň zajišťovala ochranu jazyků menšin včetně ruštiny.

V praxi se však v souladu se zákony moc nepostupovalo. Určitý úspěch v prosazování ukrajinštiny bylo možné zaznamenat v administrativě či vzdělávání, ale v dalších oblastech, jako byla ekonomika, věda, média, kultura či internet, se to nedařilo, uvádí Juliane Bestersová-Dilgerová z univerzity ve Freiburku.

V průzkumu z roku 2006 sice 71 procent dotázaných zcela nebo spíše souhlasilo s tím, že ukrajinština je symbolem ukrajinské státnosti, přičemž i mezi rusky mluvícími obyvateli dosahovala podpora tohoto tvrzení 58 procent. Znatelně méně lidí ale chtělo, aby se ukrajinština více než dosud používala v komunikační praxi – jen 42 procent lidí. Mezi ruskojazyčnými se tak vyjádřilo osmnáct procent lidí.

Podle Kulyka se tak podíl lidí, kteří v každodenních situacích používali primárně ruštinu, oproti první dekádě nezávislosti v podstatě nezměnil a byl zhruba stejný jako procento těch, kteří preferovali ukrajinštinu. Menší skupinu pak tvořili lidé, kteří podle situace používali oba jazyky. Zároveň se ale zvyšoval počet obyvatel definujících sami sebe jako Ukrajince.

Jazyk hračkou politiků

Jazykovou otázkou se dlouho spíše než společnost zabývali politici, kteří ji zneužívali pro získávání politických bodů. Během kampaně před prezidentskými volbami v roce 2004 například tým Viktora Janukovyče, jenž se profiloval jako odpůrce ukrajinizace a zastánce rusky mluvících obyvatel, zveřejnil billboardy s mapou, která záměrně napodobovala vizuální styl kampaně Janukovyčova protikandidáta Viktora Juščenka. Mapa rozdělovala Ukrajinu do tří oblastí a „tří sort obyvatel,“ přičemž jako „třetí sorta“ byly označeny silně ruskojazyčné oblasti na východě a jihu země.

„Snažil se tím naznačit, že ti, kdo mluví ukrajinsky, považují ty, kdo mluví rusky, za něco podřadného,“ vysvětluje Mokryk a dodává, že kolem jazykové otázky se na politické scéně spekulovalo i v průběhu dalších let. „Víc to rozdmýchávali politici, než že by to bylo tak napjaté, jak se snažili poukázat,“ podotkl však s tím, že ve společnosti otázka jazyka napětí nevyvolávala.

Zatímco Juščenko byl rozhodným podporovatelem ukrajinštiny a důsledného dodržování existujících zákonů, za jeho nástupce Janukovyče byl parlamentem v roce 2012 protlačen nový jazykový zákon, který pozici ukrajinštiny zhoršoval. Stalo se tak za cenu porušení parlamentních procedur, opozice naznačovala i falšování hlasů.

Předpis mimo jiné dával územním jednotkám, v nichž mluvilo nejméně deset procent obyvatel rusky či jiným menšinovým jazykem, právo prohlásit tento jazyk za regionální a používat ho na stejné úrovní s ukrajinštinou či prioritně, tedy jako oficiální a vyučovací jazyk místo ukrajinštiny. Sedm regionů a osm měst k tomu tehdy sáhlo. Zákon také rušil dosavadní minima pro podíl ukrajinštiny ve vysílání.

Po Euromajdanu a Revoluci důstojnosti z roku 2014 rozhodl parlament o anulování této normy, ale prozatímní prezident Oleksandr Turčynov a po něm i řádně zvolený prezident Petro Porošenko odmítli její zrušení v obavě z reakce ruskojazyčných obyvatel podepsat. Předpis tak zůstal v platnosti až do roku 2018, kdy ho zrušil ústavní soud – nehodnotil však obsah, nýbrž tak rozhodl s ohledem na porušení pravidel při schvalování předlohy v parlamentu.

Kyjev nezakazuje ruštinu

I bez ohledu na zákon z roku 2012 bylo používání ruštiny nadále výslovně chráněno ústavou a také předpisy navazujícími na Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků, ke které Ukrajina přistoupila. Přesto spustila ruská propaganda kvůli rušení zákona povyk, že „Kyjev zakazuje používání ruštiny“. Na tehdejší Ukrajině by ale něco takového nejspíš neprošlo, ani kdyby se o to někdo skutečně pokusil.

Jak totiž ukazují průzkumy, v zemi žádný nepřátelský postoj k ruštině nepanoval, spíše naopak. V roce 2012 se 65,3 procenta Ukrajinců zcela nebo spíše ztotožňovalo s tím, že by ukrajinština sice měla zůstat jediným státním jazykem, ale zároveň byla tato část lidí toho názoru, že by ruština či další menšinové jazyky měly být druhým oficiálním jazykem v těch oblastech, kde si to přeje víc než polovina obyvatel.

Současně naprostá většina obyvatel uznávala význam ukrajinštiny, a to i mezi ruskojazyčnými obyvateli. V jiném šetření z téhož roku totiž 73,5 procenta dotázaných obyvatel uvedlo, že považují ukrajinštinu za důležitou, neboť jde o státní jazyk, přičemž s tím souhlasilo i 60,5 procenta Rusů a 62,9 procenta rusky mluvících. Podle politologa Kulyka tehdy zároveň stále platilo, že Ukrajinci si svého státního jazyka považovali více, než ho používali, protože jazyková politika navzdory nářkům o násilné ukrajinizaci nevyžadovala, aby lidé mluvili ukrajinsky i ve veřejném sektoru.

Na samém vrcholu propagace ukrajinštiny v době do začátku ruské agrese, za Juščenkova prezidentství v roce 2006, uvedlo 57 procent rusky mluvících obyvatel, že se nikdy nesetkali s jazykovou diskriminací, a třináct procent tvrdilo, že se s ní setkali opakovaně. Kyluk v této souvislosti dodává, že žádná systémová diskriminace neexistovala, většina ruskojazyčných obyvatel stále mohla používat ruštinu v práci či na úřadech, a i většina rodičů, kteří chtěli své dítě vzdělávat v ruštině, neměla problém najít vhodnou školu nebo třídu.

Skutečnost, že se někteří rusky mluvící přesto cítili diskriminováni, souvisí podle něj s tím, že tato skupina lidí byla dosud zvyklá, že mohla svůj jazyk používat takřka neomezeně, což bylo ukrajinskojazyčným občanům naopak odepřeno. Mnozí rusky mluvící lidé tak vnímali jako projev diskriminace jakoukoliv potřebu používat ukrajinštinu, třeba i při vyplňování úředního formuláře nebo pro zaměstnání ve státních podnicích.

První roky války: Ukrajinců přibylo

Rusko nicméně dál tvrdilo, že Kyjev rusky mluvící obyvatele a Rusy diskriminuje, a pod touto záminkou zahájilo vůči Ukrajině v roce 2014 agresi, která trvá dodnes. Nejprve zabralo Krym a rozpoutalo válku na Donbase a po osmi letech spustilo plnohodnotnou pozemní invazi.

Právě ruská agrese sebevnímání Ukrajinců proměnila a teprve ona učinila z jazyka otázku identity. Přestože do očí bijící posuny se projevily až po brutální ruské eskalaci z února 2022, výrazné změny lze pozorovat už během prvních let agrese, ukazuje Kulykovo srovnání průzkumů z let 2012, 2014 a 2017 (porovnávaná data ze všech tří let nezahrnují Krym a části Donbasu tehdy pod kontrolou Ruskem koordinovaných sil).

Během sledovaných let se postupně zvyšoval podíl lidí, kteří se označili za Ukrajince, zatímco podíl deklarovaných Rusů za tu dobu klesl o polovinu. Ještě výrazněji se tento trend projevil i na silně ruskojazyčném jihu a východě země.

Výraznou deklaraci proukrajinského cítění potvrzuje i doplňující otázka týkající se případných dalších identit – řada obyvatel totiž preferuje smíšenou ukrajinsko-ruskou či rusko-ukrajinskou identitu. Jak v rámci celé Ukrajiny, tak v jižních a východních oblastech stoupl podíl obyvatel, kteří se označili výhradně za Ukrajince.

Je třeba zdůraznit, že ukrajinské pojetí národa je politické, nikoliv etnické. Také v roce 2014 zvolila zdaleka největší část dotázaných (43,3 procent) možnost, že k ukrajinskému národu patří všichni ukrajinští občané bez ohledu na etnický původ, preferovaný jazyk či kulturní tradici, přičemž toto pojetí bylo zhruba stejně populární u Ukrajinců, ukrajinskojazyčných, Rusů i ruskojazyčných.

Symbolický přechod k ukrajinštině

Ruku v ruce s posunem v otázce identity šel i posun v otázce jazykové. Začátek ruské agrese se v ní projevil spíše symbolicky, než že by měla válka vliv na jazykovou praxi – do ní se zásadně promítla až plnohodnotná ruská pozemní invaze z února 2022. I první roky války se ale podle Kulyka odrazily v rostoucím podílu lidí, kteří za svůj rodný jazyk považují jen ukrajinštinu.

Platí to jak v rámci celé země, tak na silně ruskojazyčném jihu a východu země, kde se lidé deklarující ukrajinštinu stali v roce 2017 poprvé relativní většinou. Zároveň v prvních válečných letech přibylo lidí, kteří jako rodné vnímají oba dva jazyky.

V každodenní komunikaci se odklon od ruštiny poprvé projevil až v roce 2017. Zároveň ale ještě nepřibylo lidí používajících čistě ukrajinštinu, spíše se rozšířila skupina obyvatel, která uvedla, že používá oba jazyky srovnatelně (v celé zemi z 15,5 procenta v roce 2014 na 23,7 procenta v roce 2017), což platí pro všechny oblasti. Rovněž mezi lidmi, kteří mají ukrajinštinu za rodný jazyk, klesl podíl jejích výhradních uživatelů a stoupl počet bilingvních.

Podle Kulyka to naznačuje, že přechod z ruštiny k ukrajinštině není přímý, ale vede skrz dvojjazyčnost. A že derusifikace začíná (sebe)identifikací a teprve pak se projevuje v praxi. 

Převaha ruštiny není problém. Nebo ano?

I politici se k vyřešení jazykové otázky stavěli navzdory jejímu zneužívání Kremlem a ruskému útoku nějakou dobu spíše váhavě. Prezident Porošenko ještě v prvních letech války tvrdil, že ruština zemi nerozděluje, že státním jazykem by sice měla být ukrajinština, ale že to neznamená útlak jiných jazyků. Argumentoval mimo jiné tím, že většina vojáků bránících Ukrajinu v bojích na Donbasu spolu komunikuje rusky a že mezi oběma jazykovými skupinami neexistuje konflikt.

Každý, kdo mluví rusky, je však v chápání Moskvy součástí „ruského světa,“ což v souladu s imperiálním vnímáním Kremlu nezahrnuje jen jazykovou, ale také kulturní a historickou spřízněnost. Experti proto upozorňovali, že dvojjazyčnost je vzhledem k ruské agresi pro Ukrajinu nebezpečná. Přitom podle nich přibývalo státních úředníků, kteří nekomunikovali ukrajinsky, v masmédiích klesal podíl státního jazyka a úřady ukrajinštinu a ukrajinskou kulturu dostatečně nepodporovaly.

„Značná přítomnost mediálních produktů vyrobených v Rusku (nebo vyrobených na Ukrajině pro ukrajinský i ruský trh) znamenala nejen dominanci ruského jazyka, ale také dominanci ideologie, která v nejlepším případě předpokládá neodmyslitelnou spjatost obou národů, v horším případě popírá existenci samostatného ukrajinského národa,“ podotkl Kulyk.

Mezi lety 2015 a 2017 následovalo několik zákonů, jejichž cílem bylo zlepšit pozici ukrajinštiny v rádiích, v televizi, ve státní službě a ve školách. Především na vzdělávací zákon se snesla vlna kritiky, neboť po několikaletém přechodném období předpokládal od druhého stupně základních škol výuku pouze v ukrajinštině – s několika výjimkami, do kterých se nevešla ruština. Opravdu zásadní zlom ale přinesla až legislativa o ochraně státního jazyka, na kterou si museli Ukrajinci počkat do roku 2019 a která poprvé v celých ukrajinských dějinách zajišťovala ukrajinštině legislativní záštitu.

Porošenkův jazykový coming out

Zákon „O ochraně fungování ukrajinského jazyka jako státního jazyka“ vešel v platnost v posledních dnech Porošenkova mandátu a těsně před nástupem nového prezidenta Volodymyra Zelenského. To je v určitém smyslu symbolické, neboť oba pocházejí z ruskojazyčného prostředí.

Oba jsou ale také příkladem toho, jak ukrajinská politika reaguje na tlak společnosti. „Je tady jistý konsenzus na ukrajinském politickém projektu, který zahrnuje i podporu ukrajinského jazyka,“ shrnuje postoj společnosti historik a kulturolog Mokryk, který zároveň zdůrazňuje, že ukrajinské pojetí národa není etnické, ale právě politické či občanské.

Zatímco tak ještě na začátku svého mandátu Porošenko tvrdil, že dvojjazyčnost není problém, v prezidentských volbách v roce 2019 už patřila mezi hlavní témata jeho kampaně podpora ukrajinštiny, a právě zákon o ochraně státního jazyka.

„Chci říct, aby si nikdo nedělal žádné iluze: do roku 1997 jsem nemluvil ukrajinsky. Narodil jsem se v Oděské oblasti, na vesnici u mé babičky se používal suržyk (směs ukrajinštiny a ruštiny), celou dobu jsem se učil v ruštině. Jsem jasnou ukázkou toho, že v případě potřeby můžeš klidně komunikovat ukrajinsky,“ řekl Porošenko ukrajinsky na debatě se studenty ve městě Dnipro v prosinci 2018. Některá ukrajinská média označila jeho vyjádření za „jazykový coming out“.

Porošenko také řekl, že nesouhlasí s některými zástupci menšin, kteří požadovali, aby se jejich děti učily pouze v mateřském jazyce. Místo toho dal najevo, že je třeba, aby znaly i ukrajinštinu.

Zelenskyj se učí ukrajinsky

Ještě více byl s ruskojazyčným prostředím a ruskou kulturou spjatý Porošenkův nástupce Zelenskyj. „Byl nejen rusky mluvící člověk, ale pocházel z kulturního prostředí, které bylo výrazně napojeno na Rusko, na ruskou populární kulturu. Účastnil se všech možných humoristických show, natáčení filmů na styku ukrajinské a ruské kultury, přičemž peníze šly často především z Ruska,“ přiblížil Mokryk.

Herec a komik Zelenskyj začal brát lekce ukrajinštiny až v roce 2017, kdy byla zaregistrována jeho politická strana Služebník lidu. Pokud chtěl být prezidentem, ukrajinsky mluvit musel, protože v politice by se bez znalosti státního jazyka neobešel.

„Od prvního dne ve funkci prezidenta bylo vidět, že na tom pracuje velice výrazně. Nevím, jak dlouho mu to trvalo, ale jeho ukrajinština je dnes perfektní. Občas se už i stávalo, že mu při odpovídání na dotazy ruskojazyčných novinářů vypadávala ruská slova a muselo se mu tlumočit,“ popsal Mokryk.

Zelenskyj vedl dvojjazyčnou kampaň a vůči jazykovému zákonu podepsanému na poslední chvíli jeho předchůdcem se zprvu vymezoval. Ještě po svém zvolení dával najevo, že po vstupu do úřadu jeho tým přezkoumá, jestli předpis respektuje práva všech občanů. Nakonec ho ale nechal být.

Kyjev zase nezakazuje ruštinu

Zákon o ochraně státního jazyka učinil ukrajinštinu povinnou téměř ve všech sociálních oblastech, neomezuje ale užívání jakéhokoli jazyka v soukromí a při církevních obřadech. Ruská propaganda začala opět tvrdit, že „Kyjev zakazuje ruštinu“, avšak ani na úřadech či jinde není zakázáno mluvit rusky. V legislativě je totiž zakotven takzvaný princip prvního kontaktu, což znamená, že člověk by se měl všude nejprve obrátit v ukrajinštině, ale další komunikace je na vzájemné domluvě, vysvětlil Mokryk.

„Že bude zákon fungovat podle principu prvního kontaktu bylo rozhodnuto z toho důvodu, aby se ukrajinsky mluvící člověk necítil špatně, že přijde na úřad, kde budou mluvit rusky, a on se bude stydět odpovídat ukrajinsky. Proto tam ze zákona máme, že první věta musí zaznít v ukrajinštině. A pak se prostě mezi sebou lidé rozhodnou,“ přiblížil historik a kulturolog.

Ukrajinština tudíž není tak agresivně protlačována, jak by se mohlo zdát. „Vznikl tady prostor pro člověka, který mluví ukrajinsky, aby se mohl kdekoli na Ukrajině dohodnout v ukrajinštině. To je všechno. Ale pokud jedete do Charkova, do Oděsy, na východ, tak značná část lidí tam bude mluvit rusky na úřadech, v restauracích, v obchodech – a vůbec nikdo to nebude řešit,“ dodal expert.

Nová legislativa potvrdila ukrajinštinu i jako povinný vyučovací jazyk ve státním vzdělávání od druhého stupně základních škol. Učit lze i v jazycích zemí EU, ale nikoliv v ruštině. „Cílem bylo zastavit plíživou rusifikaci ve školách. Ještě pár let zpátky se například v Charkově stávalo, že vyučující odmítali přednášet v ukrajinštině. Pro některé studenty, kteří přijeli třeba z menších měst a vyrůstali v ukrajinském prostředí, to byl problém,“ popsal Mokryk.

Zároveň ale připustil, že je otázkou, do jaké míry se tato pravidla dodržují třeba právě na univerzitách v silně ruskojazyčných oblastech. „Nevěřím, že by se tam vyučovalo v ukrajinštině, dokud si někdo ze studentů nezačne stěžovat. Některá prostředí zejména na jihu Ukrajiny dodnes navzdory všemu mluví rusky a třeba na vysokých školách tam také vyučují tak, aby to bylo pro všechny pohodlné, což asi nebude v ukrajinštině.“

Podraz

Zákon o ochraně státního jazyka, který zakotvil i bezplatné kurzy ukrajinštiny pro dospělé, bezpochyby přispěl k přechodu společnosti k ukrajinštině. Tomuto posunu však z velké části pomohla ještě jedna událost – plnohodnotná ruská pozemní invaze z února 2022.

„Únor 2022 byl pro mnoho lidí naprosto nečekaný. Byl tam vliv propagandy, historická klišé, vize bratrství národů, společného kulturního prostoru – proto mnozí vůbec nečekali, že se něco takového může stát. Prošli jsme si skutečně drsnou školou a je charakteristické – a určitě to není jazykem, ale geografií – že Rusové útočí především na ruskojazyčná města,“ připomíná Mokryk.

„To, co se odehrává skoro každý den v Charkově nebo v Oděse – kterou samotný Putin často označuje za město ruské slávy, která je často ve vizích ruských elit nezbytnou součástí ruského světa, a oni ji ničí naprosto brutálně – to samozřejmě v lidech, kteří si tím procházejí a prožívají to, zanechá stopu,“ naráží na proměnu společnosti zejména v silně ruskojazyčných regionech, jež často s Ruskem určitým způsobem sympatizovaly.

Ruský útok tak podle něj vytvořil trauma pro celé generace. „Rusko tady po stovky let kultivovalo představu o bratrství národů, to, že jsme něco společného, něco jednotného. A spousta lidí to asi bude vnímat jako nějaký podraz.“

Sjednocený národ a drastický posun k ukrajinštině

Jeho slova potvrzují i průzkumy. Podle nich měla ruská eskalace z února 2022 aktivizující efekt jak na ukrajinskou občanskou identitu, tak na komunikaci v ukrajinštině (porovnávaná data zahrnují území kontrolovaná Ukrajinou před začátkem plnohodnotné války v únoru 2022 a kvůli nedostatku dat z území okupovaných poté byla vážena tak, aby odpovídala struktuře obyvatelstva na začátku plnohodnotné války).

Podíl obyvatel, kteří sami sebe definují v první řadě jako občany Ukrajiny – a nikoliv jako obyvatele regionu, příslušníka etnicky pojatého národa či jinak – vykazuje rostoucí trend dlouhodobě. Takový skok jako během první poloviny roku 2022 – o dvacet procentních bodů – ale tento ukazatel dosud nezaznamenal. Později sice o něco klesl, ale stále dosahuje téměř osmdesáti procent.

Opět přibylo Ukrajinců, kteří deklarují ukrajinštinu jako svůj rodný jazyk, a to na 87,8 procenta v prosinci 2022 (oproti 77,4 procenta v prosinci 2021).

Právě ruská eskalace z února 2022 se ale na rozdíl od začátku války v roce 2014 odrazila výrazně i v jazykové praxi – politolog Kulyk to označuje doslova jako „drastický posun“. Ještě markantnější je tento vývoj na dosud silně ruskojazyčném jihu a východě země, kde podíl obyvatel komunikujících v každodenních situacích jen v ukrajinštině v roce 2022 poprvé předstihl ruštinu, která naopak zaznamenala strmý pád. Největší skupinu představovali v roce 2022 na jihu a východě lidé deklarující, že používají oba jazyky.

Kulyk připouští, že v podobných průzkumech mohou někteří respondenti odpovídat ne podle skutečnosti, ale podle toho, co považují za žádoucí vzhledem k situaci. Výrazný posun k ukrajinštině ale podle něj potvrzuje i pohled na to, jaký jazyk oslovení lidé zvolili při rozhovoru s bilingvním výzkumníkem, tedy za okolností, kdy je třeba zvolenou řeč minimálně do určité míry ovládat. Zatímco v roce 2014 se v ukrajinštině rozhodlo odpovídat 54,3 procenta respondentů, v roce 2022 už to bylo 86,5 procenta. Pokud bereme v potaz jen účastníky z jižních a východních oblastí, pak je rozdíl do očí bijící – v roce 2014 zvolilo ukrajinštinu jen 12,4 procenta z nich, ale v roce 2022 už 73,6 procenta.

Jazyk okupantů i cizí řeč

Je tento přechod definitivní? Nevrátí se část občanů země zase k ruštině? Podle Mokryka vypadají společenské trendy nadějně. „Je tady jasný konsenzus, což dříve až tak výrazné nebylo, že jediným státním jazykem má být ukrajinština.“ Podpora tohoto názoru se už podle něj blíží devadesáti procentům. „Tedy i část rusky mluvících obyvatel si nevymáhá, aby na úřadě mohli mluvit rusky.“

Kulyk už v prvních letech ruské války upozornil na efekt ruštiny jako jazyka okupantů, který přiměl řadu obyvatel tuto řeč zavrhnout, i když šlo často o jejich rodný jazyk. Mokryk potvrzuje, že přechod na ukrajinštinu je vnímán jako svého druhu obrana přes ruskou agresí, i když ruština ustupuje i z přirozených příčin.

„Pro řadu lidí je ruština cizí jazyk,“ upozorňuje na to, že mnozí mladší lidé už ji nikde nestudovali, zatímco ukrajinská kultura se naopak vyvíjí velice aktivně. V nejmladší generaci podle něj vnímá ruštinu jako přirozenou část svého kulturního prostoru už jen zhruba šest procent Ukrajinců.

Co Rusové nepochopili

Část obyvatel ale nepochybně u ruštiny zůstane. Ať už z toho důvodu, že pro ně bude pořád součástí jejich identity a rodinné tradice, nebo že prostě nebudou mít na to, aby se naučili ukrajinsky, což může být komplikované zejména pro starší lidi. Podle Mokryka ale jazyková otázka Ukrajince rozdělovat nebude, a to ani po válce.

„Chápeme, že je to dáno historickými okolnostmi, ruský jazyk tady nevznikl jen tak, a zdaleka ne vždy byl projevem politické loajality vůči Rusku. Byla to prostě politika rusifikace, která na nás zanechala stopy. A fakt si nemyslím, že by po válce měl být problém s tím, že člověk mluví rusky. Otázka samozřejmě je, jak se bude angažovat v politických záležitostech a jak budou fungovat sympatie vůči Rusku,“ naráží na skutečnost, že ruština není znamením toho, že je člověk proruský.

„Je to jedna z klíčových věcí, kterou upřímně nechápali v samotném Rusku. Když přišli (v únoru 2022) s (plnohodnotnou) invazí, tak asi měli představu, že v naprosté většině rusky mluvící velká města, především Charkov či Oděsa, budou loajální vůči Rusku, což tak prostě není. Takový odpor, s jakým se Rusové setkali v Charkově, to člověk jen tak nezažije. A přitom Charkov byl totálně rusky mluvící.“

I v západoukrajinském Lvově, který bývá často vykreslován jako bašta ukrajinských nacionalistů, podle něj rusky mluvící lidé útokům nečelí. „Je tam momentálně spousta běženců, mraky lidí z východu, kteří stále mluví rusky, a fakt jim nikdo nenadává.“ Rovněž 81 procent Ukrajinců z těch, kteří doma mluví hlavně rusky, v květnu 2023 existenci jakéhokoliv jazykového útlaku odmítlo.

Ruské nesmysly odradily stoupence Moskvy

Dosavadní zneužívání ruštiny a jazykové otázky Moskvou tak přestává být podle Mokryka na neokupované Ukrajině nebezpečné. „Už dva roky je tady všem úplně jedno, co si Rusko říká, a jak s tím manipuluje, protože my jsme slyšeli takové nesmysly o Ukrajině, kterým nemůže věřit snad nikdo, kdo je při smyslech,“ naráží na tvrzení o „strašlivých zločinech kyjevských fašistů“ a další ruské lži.

Připouští přitom, že až do února 2022 ruská propaganda do určité míry fungovala, neboť Moskva ji používala plíživě v rámci hybridní strategie a ukrajinské úřady na ni neuměly patřičně reagovat. „Jsem přesvědčen, že kdyby Rusko postupovalo takto plíživě jako na Donbasu, mohlo to být úspěšné. Ale to, že se rozhodli k tak masivní a brutální invazi a šíření těch naprosto neskutečných a často hloupých mýtů, to odradilo i ruské stoupence, kteří tady určitě byli.“

Podle šetření z první poloviny února 2014, tedy ještě v době protestů na Majdanu a zhruba dva týdny před začátkem ruské agrese, podporovalo připojení svého regionu k Rusku 41 procent obyvatel Krymu, 33 procent Doněcké oblasti a 24 procent Luhanské a Oděské oblasti. V dalších regionech to bylo výrazně méně a v rámci celé Ukrajiny 12,5 procenta lidí.

Zatímco na Krymu se v minulosti určité odstředivé tendence projevily, na Donbasu separatistické projekty navzdory deklarovaným postojům části obyvatel a občasným pokusům některých politiků nikdy neuspěly, neboť naprostá většina místních je apolitická a nejeví o podobné věci zájem, podotkl Mokryk. Rusko tak muselo na Donbas poslat vlastní lidi, aby s pomocí tamních oportunistů část regionu ovládlo.

Největší výzva po válce

Zůstává nicméně pravdou, že právě lidé s proruskými postoji – a nikoliv rusky mluvící obyvatelé obecně – budou do budoucna představovat pro Ukrajinu komplikaci. Blízko frontové linie setrvávají podle ukrajinské armády už nyní lidé, kteří očekávají příchod „ruského světa“ a kterým se proto říká „žduny“ (z ruského ždať = čekat).

Také Mokryk uvádí, že navzdory agresi Moskvy určité procento proruských obyvatel na Ukrajině i po válce zůstane. V některých okupovaných regionech navíc žijí mnozí lidé už od roku 2014 zcela v zajetí kremelské propagandy.

„Ukrajinská rétorika spočívá v tom, že musíme osvobodit jak Doněckou a Luhanskou oblast, tak Krym. Ale naše vláda i rozvědka uznávají, že v tomto smyslu to bude strašně složitý úkol, zejména pokud se týká okupovaných území. Tam už vyrostly děti – je to deset let – které žijí v přesvědčení, že tady jsou fašisté, že snídáme ruská nemluvňata… Bude to skutečně těžké, nemám k tomu jasný návod. Přijde mi to jako největší výzva po válce – co s těmi lidmi.“