Václav Havel režíruje "své" Odcházení. FOTO: Endorfilm
FOTO: Endorfilm
Film režiséra Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě?, který přichází do kin, není zdaleka prvním dokumentem o prvním českém prezidentovi, sám Jančárek natočil už třídílný cyklus Václav Havel, Praha – Hrad. Přesto je dobře, že ten nejnovější vznikl.
Začíná titulkem: „V roce 2009 požádal Václav Havel autora tohoto filmu, aby natočil zbytek jeho života.“ A tak se i stalo. Jančárek pak společně se střihačem Josefem Krajbichem vybrali ze dvou set hodin natočeného materiálu to, co považovali za podstatné a doplnili z archivu záběry, které mapují celý Havlův život.
Tématem je odcházení, které má ve filmu tři základní významy. Tím prvním je odcházení z vrcholné politiky. Jančárek ukazuje člověka, který, ač podle svých slov plánoval klidný zbytek soukromého života, nedokázal z toho veřejného odejít, a svět mu to ani nedovolil.
Nadále jezdil mezi lidi, byl zván na zahraniční návštěvy jako dřív, ale je přesto zajímavé sledovat, jak se proměnil. Oproti logicky oficiálnějšímu vystupování v roli prezidenta, v těch posledních letech byl mnohem uvolněnější, otevřenější, bylo znát, že má k lidem blízko. Divák si přitom skoro jistě vzpomene na Václava Havla, jak si ho pamatujeme z listopadu 1989 a ještě několika dalších měsíců, kdy se s novou funkcí poněkud obtížně a s chybami, které byly už tenkrát kritizovány, sžíval.
Jeho aktivity poté, co se stal exprezidentem, tedy dál zahrnují jak politická setkání, tak například návštěvu trutnovského festivalu, kde si s chutí zabubnoval s undergroundovou kapelou. Film tím významně zdůrazňuje Havlovo charisma, což je hlavní důvod, díky němuž uběhne šestaosmdesát minut v nečekaně příjemném pocitu a často vyvolá i úsměv.
Ono charisma je také jedním z nejvýraznějších rysů filmu, a činí ho to navzdory existenci všech předchozích jedinečným. Škoda jen, že autor Havla nevedl víc k sebereflexi vůči době, kdy byl prezidentem. S odstupem času by bylo zajímavé slyšet, jak sám sebe a svoje působení ve vrcholné funkci hodnotí.
Velkou část dokumentu tvoří natáčení filmu Odcházení. Havel, sám vždy plný pochybností, připomene i otázku, která tehdy nejednou padla: má filmová verze jeho vlastní divadelní hry smysl? Nebo je to jen rozmar starého pána, který si jím splnil sen, který se zrodil už k době, kdy Havel vyrůstal v rodině zakladatelů a majitelů studia na Barrandově?
Tehdy, v době vzniku Odcházení, měl člověk pocit, že je to spíš to druhé. Havel si ke spolupráci přizval špičky všech kinematografických oborů od kameramana Jana Malíře, střihače Jiřího Brožka, hudebního skladatele Michala Pavlíčka až k hercům jako byl Josef Abrhám, Oldřich Kaiser, Dagmar Havlová, Tatiana Vilhelmová, Jiří Macháček nebo Vlasta Chramostová, což se debutantovi v režii nedaří běžně. Samozřejmě mu to při práci velmi pomohlo.
Dnes, i díky Jančárkově dokumentu, si ale divák spíše řekne: „Kdo, když ne on, kdy, když ne tehdy?“
Třetí význam slova odcházení je to životní. Havel si byl vědom, že mu mnoho času nezbývá už v době, kdy vyzval Jančárka k natočení sklonku jeho života. A budiž řečeno a vyzdviženo, že to bylo odcházení důstojné, smířené, a Jančárek k němu přistoupil velmi citlivě a s pochopením.
Během natáčení filmu Odcházení zazní při zkoušce megafonu titulní věta nynějšího dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? Film se jí zároveň zjevně ptá, nakolik je dnes Havlovo morální i lidské poselství slyšitelné. Odpověď nechává na každém z nás.
