Mezinárodní filmový festival o lidských právech Jeden svět odstartoval 21. března v prostorách Městského divadla v Českém Krumlově svůj již v pořadí 14. ročník. Od 21. do 23. 3. bylo možné v Městském divadle zhlédnout 8 snímků, které z festivalových filmů vybrala Krumlovská sekce pořadatelů. A i když v Českém Krumlově festival patří mezi programové stálice, rozhodně na své pozici nestagnuje. Letos si festival prošel dvěma zásadními změnami.
Především festival rozšířil svůj repertoár promítaných filmů, kromě dokumentárních, o snímky hrané. Tím prodělal i změnu názvu, ze kterého vyklouzlo slovíčko “dokumentární”. Druhou výraznou proměnou prošla celková vizuální identita festivalu. Od letošního ročníku bude vizuál neměnný a odpadají také ročníková hesla. Aktuální logo festivalu sází na významovou čistotu a jednoduchý design, díky čemuž vzniká nadčasové dílo. Mimo nadčasovost přinesli navíc tvůrci merche také originalitu. Z jiných festivalů se vám většinou nepoštěstí odnést si šálu s jejich logem. A ještě takovou, kterou si budete moci vzít do jakékoliv společnosti!
Slavnostní zahájení samotného festivalu proběhlo dne 21. 3. v 17 hod v prostorách Městského divadla Český Krumlov. Festival byl odstartován snímkem Žal v Lodu. Snímek je dokumentem, který skrze důvěrnou výpověď přibližuje dění související s izraelsko-palestinským konfliktem. V centru dění je společná zkušenost s násilnými demonstracemi. Na jedné straně stojí arabská rodina, která přišla o jednoho ze svých členů během agresivních demonstrací židovských osadníků. Arab byl zastřelen jedním ozbrojeným osadníkem. Na straně druhé stojí agresivní odpověď Arabů, kdy během demonstrace kamenují okolo projíždějící židovská auta. Během kamenování přijde o život jeden žid, jehož rodina se zná s rodinou zastřeleného Araba. Obě rodiny se i přes tragické události snaží světu ukázat, že mezi Araby a židy není třeba nenávisti. Jediné, čeho si přejí dosáhnout, je spravedlivé odsouzení viníků smrti jejich blízkých. Volání po konci vzájemné nenávisti je navíc umocněno díky třetí rodině, která je do příběhu zapletena. Jde o rodinu křesťanských Arabů. Žena z této rodiny trpěla onemocněním ledvin a byla zachráněna díky darované ledvině zavražděného žida. Díky citlivosti tvůrců snímku a silně emocionálním vstupům protagonistů se diváka konkrétně dotýká celá absurdita vzájemné nevraživosti židů a Arabů. I když snímek vyznívá na jedné straně nadějně díky záchraně života a snaze rodin ukázat, že sousedská blízkost je důležitější než bolest, táhne se po celou dobu filmu v pozadí stín neochoty izraelské vlády zakročit ve smrti Araba stejně jako v případě smrti žida. O to silněji působí vzájemný vztah postižených rodin, které se nespravedlností státu nehodlají řídit. Pro mě osobně to byl velmi důležitý filmový zážitek, který mi přinesl více světla na celý konflikt a donutil mě přehodnotit některé mé postoje.
Po skončení promítání se návštěvníci mohli občerstvit z připraveného cateringu a doplnil potřebné tekutiny. Díky hutnému a náročnému zážitku z filmu jistě přišla pauza v programu nejen mně víc než vhod. Zároveň to byla příležitost vzájemně si s ostatními návštěvníky nasdílet své dojmy z promítání. Také byla během pauzy možnost zakoupit si knihu z knižní burzy, která probíhala po celou dobu festivalu v promítacích časech projekcí a v pauzách mezi nimi.
Druhým promítaným snímkem byl film s názvem Útěk z utopie. Snímek, který vypráví příběh o skutečném útěku z utopie Severní Koreji do vnějšího světa za matkou, která na vás roky čeká. Jde o dokumentární vyprávění z pohledu kluka, který zná svět mimo svůj domov pouze skrze korejskou propagandu. Snímek odpovídá na otázku, zda je možné skutečně utéci propagandě, která je do vás vtloukána po celý život. A pokud jste toužili pro prohloubení znalostí okolo celé problematiky, byla navíc možnost poslechnout si a vyzpovídat Koreanistu Tomáše Horáka.
Druhý festivalový den otevřel snímek s názvem Mezi dešti. Děj dokumentu se odehrává v oblasti východní Afriky a ukazuje, jak klimatická změna dopadá na ty nejzranitelnější. Skrze pohled mladého příslušníka tradičního kmene měli diváci možnost pocítit, jak snadno a rychle lze ztratit iluze dětství. Sucho, které oblasti východní Afriky sužuje, nutí tradiční kmeny sahat po násilí. Váš život se v těchto místech mění v doslovný boj o přežití. Pro nás z pohodlného Západu je snímek nahlédnutím do společnosti, kde se ještě ctí hluboké spojení s přírodou, na druhé straně si v ní ale jedinec musí projít často (z našeho pohledu) barbarskými tradicemi. Pro mnohé tak mohlo být náročné se se snímkem blíže identifikovat a pochopit, že osud těchto kmenů může být upozorněním, abychom byli ochotni chápat dopady svého konání ve světě. Po promítání proběhla debata s Markétou Smrčkovou, která je projektovou manažerkou pro Zambii pro Českou rozvojovou agenturu.
Po krátké pauze, kterou opět bylo možné využít k nákupu knih z bazaru nebo vzájemnému sdílení zážitků následovalo promítání filmu Hranice. Tento snímek byl v rámci Krumlovské sekce programu jediným promítaným fikčním snímkem. Jeho režisérka Agnieszka Holland si kvůli vzniku snímku musela leccos vytrpět a Polsko, z kterého režisérka pochází a děj se ho přímo týká, jej stále není schopno docenit. Po zhlédnutí filmu se tomu však už divit nebudete. Film skrze postavy několika protagonistů přibližuje aktuální dění na Polsko-Běloruské hranici. Ukazuje naprosto bez přetvářky surovost a zaslepenost, která i v 21. století v srdci demokratické Evropy není věcí minulosti. Film je obrovsky silný a téměř celou dobu jeho promítání jsem probrečela. I když jsem se o tuto problematiku zajímala celkem i dříve, ale až díky tomuto snímku jsem si dokázala propojit informace s vizuálními vjemy podpořené naprosto konkrétními emocemi. Mnoho z nás slyšelo, co se zhruba děje na pomezí Polska s Běloruskem v srdci Běloveského pralesa, ale téměř nikdo z nás to utrpení skutečně neviděl. Holland dokázala s neskutečnou citlivostí, ale bez obviňování a patosu přiblížit celou tragédii. Tragédii, kdy opět na mocenský konflikt doplácí ti nejslabší. Celá vzniklá situace je obrovský zločinem proti lidskosti. Film ale neopomíná dodat taky dávku naděje. O to silnější je, že je založena na pravdě. Kromě chladnokrevné pohraniční stráže, mnoha nenávistných místních občanů a ulhaných politiků, se v celé záležitosti angažují i hrdinové. Muži a ženy v dobrovolných humanitárních organizacích, kteří se snaží imigrantům poskytnout alespoň základní pomoc. Ne všichni hrdinové jsou však jednoznačně kladní. Důležitou postavou se pro mě stal pohraniční strážce, na kterém mohl divák nejvíce sledovat jeho morální proměnu tváří tvář lidské zvířeckosti. Nakonec se i z nepřítele může stát nezbytný spojenec.
Poslední festivalový den odstartoval snímek Virtuální ostrov. Tento snímek se od zbytku odlišuje tím, že se kompletně odehrává ve virtuálním světě. Dokumentuje prostředí vytvořené uvnitř uzavřeného světa počítačové hra Day Z. Hráči se sem přichází skrýt za své virtuální masky a s neuspokojivou současnou situací se zde vyrovnávají simulovanou hrou o přežití v postapokalyptickém světě. Dokumentaristé do světa vstupují skrze vlastní virtuální avatary a pouští se s ostatními hráči do debat o současném dění ve světě, ale také se stávají svědky dění virtuálního, které je sice odrazem vnějšího světa, avšak probíhá nezávisle.
Druhý snímek, který bylo možné zhlédnout, se odehrával v Řecku. Jde o další z pohledů na kauzu #metoo. Tentokrát se týká zneužívání ve světě vrcholového sportu. Dvě ženy bojují se zkostnatělým řeckým právním systémem, který mladým dívkám téměř neumožňuje se postavit za svou spravedlnost. Být vrcholovou sportovkyní totiž znamená nebýt pod ochranou rodiny, ale zato být vystavena nebezpečí zneužití trenérem. Postih trenérům za zneužití mladistvých skoro žádný nehrozí. Naopak sportovní kariéra obětí se ve chvíli, kdy se se svým obviněním rozhodnou vyjít veřejně, se ocitá ve velkém ohrožení.
Předposledním promítaným filmem byl snímek Neviditelný národ. Jeho protagonistkou je tentokrát mezinárodně důležitá postava. Dokument zachycuje dvě funkční období tchai-wanské prezidentky a promlouvá o situaci, ve které se hraje opravdu o hodně. Ukazuje jednu ženu, která svou snahou a vírou dokázala ostrovní stát pozvednout do mezinárodní úrovně a posílit jeho nezávislost na Číně. Je to dokument o silné ženě, která hýbe dějinami. Po skončení promítání pak proběhla debata s předsedou senátu s velkým podporovatelem Tchai-wanu Milošem Vystrčilem.
Celý festival uzavřel dokumentární snímek Jiříkovo vidění. Jak dopadnete s plánem na záchranu světa, pokud nejste společensky populární? Na to odpovídá právě tento dokument. Skrze dvojici dcery Marty a jejího otce Jiřího sledujeme pokus o nemožné. Jiří je uznávaný fyzik, ale pouze fyzik a Marta je umělkyně. Ani jeden nemají oprávnění k záchraně světa, zato ale mají jednoduchý plán. Na společné cestě vzájemného porozumění se zároveň na mezinárodních konferencích snaží veřejnost přesvědčit, že záchrana je v sjednocení systému zpoplatnění těžby uhlíku. Úkol je to ale nadlidský. Po promítání byla možnost zúčastnit se debaty s oběma dotyčnými protagonisty. Diváci tak měli jedinečnou možnost propojit si filmový zážitek s osobním setkáním.
Mimo hlavní program festival nabízel i kvalitní program doprovodný. Především to byly dopolední projekce pro školy z kraje, kterým záleželo na obeznámení žáků s děním ve světě. Po celou dobu festivalu bylo taktéž možné navštívit burzu knih v prostorách divadla, jak jsem již zmínila výše. O přednáškový program se letos postaral Ondřej Soukup, který ve veřejné debatě návštěvníkům komplexně přiblížil probíhající a proběhlé události v současném ukrajinsko-ruském konfliktu, kterému se dlouhodobě věnuje. Celý festival byl nakonec ukončen afterparty, na které hrála hudba z promítaných filmů. Musím se přiznat, že mi to připadá poněkud zvláštní. Můj subjektivní pohled je pocit, že se takovouto formou zakončení poněkud zlehčovala závažnost a poselství, které filmy obsahovaly. Ale na druhou stranu to mnohým mohlo přinést naopak znásobení hlubokého emocionálních zážitku…
Závěrem dodám, že festival Jeden svět v Českém Krumlově rozhodně dostál svojí velké kvality a důležitosti. Navíc díky poměrně malé základně návštěvníků, narozdíl například od pražské sekce festivalu, nabízel velmi komorní atmosféru. Možná až příliš komorní. Náročnou stravitelnost snímků mi rozhodně neulehčil pocit, že jsem se ocitla mezi úzce provázanou skupinu lidí. Místy jsem si připadala, že jsem někomu vlezla na rodinné promítání. Jinak ale byla celková atmosféra skvělá. Organizace celého festivalu byla perfektní a ochoty pořadatelů si velmi cením, stejně jako jejich kvalitního výběru snímků. Pro mě je to jeden z vůbec nejdůležitějších festivalů, kterého se během roku mohu účastnit. Stále znovu mě učí, co znamená být člověkem. Možná by jen do budoucích ročníků stálo za to vložit mezi jednotlivé části programu větší rozestupy. Pro mě jako citlivého diváka byl jeden film za den dostatek. A ještě drobná výtka na závěr k plánování kolize programů v prostorách divadla. Když odcházíte naplnění silnými emocemi a neodbytnými otázkami, pub quiz probíhající v kavárně divadla vás může dosti rozhodit a snížit váš prožitek se zhlédnutého filmu. A úplným závěrem se už jen nemohu dočkat, co přinese příští jubilejní ročník festivalu.
