S mladými tvůrci Bohemia Baletu nejen o Malém princi
Kdo přišel s nápadem zpracovat právě Malého prince a vůbec se zapojit do Premiéry 24?
Luisa Brychcínová: Vojta už má za sebou pár choreografií a vytvořili jsme jich několik i spolu, ačkoliv ne všechny jsme měli možnost zatančit před publikem. Myslím, že společně tvoříme kreativní atmosféru a že se vzájemně dobře doplňujeme. Měli jsme zase touhu něco spolu zkusit. Ale s nápadem, že to bude Malý princ, přišel Vojta. Upřímně, ze začátku jsem byla skeptická, zdálo se mi, že je to obtížné téma, ale rozhodli jsme se to risknout.
Vojtěch Pilbauer: Na literaturu nejsem, ale Malého prince jsem měl vždycky rád, četl jsem ho v několika jazycích. Myslím si, že to je zajímavé téma na zpracování. Netušili jsme, že se teď objeví na tolika dalších scénách, že bude premiéra v Plzni nebo nedávno novocirkusový soubor, který v Kongresovém centru také uváděl Malého prince.
Jak se k tématu stavěl ředitel Bohemia Baletu pan Slavický?
L. B.: Pan ředitel byl také takový skeptický. Hodně do hloubky se nás vyptával, proč chceme dělat právě tuhle předlohu, bylo jasné, že nechce, abychom si „uřízli ostudu“.
V. P.: Potom chtěl, abychom mu do tří dnů napsali scénář už přesně obraz po obrazu, jak si inscenaci představujeme, to bylo náročné. Ale myslím, že jsme se tím pádem do toho hodně zabrali a ve výsledku nám to velmi pomohlo. I v tom, že jsme si stáli za svým a obhájili si, co chceme dělat.
Zajímá mě, jestli jste i sami plánovali tímhle způsobem tvořit – začít scénosledem a rozvíjet jednotlivé obrazy pohybově.
L. B.: Nejdřív jsme si psali jenom nápady na papír. Pak se nám začaly skládat do obrazů, každý z nás řekl nějaký svůj další nápad, doplnili jsme se a fungovalo to. Že jsme byli „donuceni“ dodělat scénosled za tři dny, bylo jen urychlení.
Fyzicky na sále se také doplňujete a rozvíjíte pohyb společně?
V. P.: Myslím, že to funguje plynule, jeden něco vymyslí, druhý naváže něco svého. Občas se stane, že spojením našich pohybů vznikne něco zcela nového. Dobře se staví i duety, když můžeme být každý za jednu postavu.
Co je poselstvím Malého prince?
V. P.: Pro nás Malý princ jako kniha i sám o sobě jako postava představuje takovou tu dětskou nevinnost, dětskou hravost, fantazii, nevinnou dětskou duši, která vidí svět otevřenýma očima. Zkoumá ho, snaží se vše pochopit a zároveň hledá někoho sobě podobného, kdo by ten svět viděl stejně. Bohužel ho ale v tom „dospělém“ světě nenachází.
L. B.: Vystavěli jsme to právě i na rozdílu mezi dospělými a dětmi a chtěli bychom, aby si diváci třeba na chvilku uvědomili, že taky byli kdysi dětmi a že dítě má každý dospělý pořád v sobě.
Někteří inscenátoři volí cestu, že ztotožňují Malého prince s Pilotem jako alter ego nebo vnitřní já. Jak to vidíte vy?
L. B.: My například v inscenaci postavu Pilota ani nemáme, respektive to vidíme tak, že „pilotem“ jsou diváci, protože jsou to oni, kdo sledují příhody Malého prince, tak jako je poslouchal on.
V. P.: I v knize Pilot příběh jen předává dál, jsou to ale příhody, které zažívá Malý princ, ne on, proto nám jeho postava, pro naše ztvárnění, nepřišla nijak stěžejní.
Do role Malého prince jste měli možnost zapojit mladší studenty konzervatoře. Jak se vám s nimi pracuje?
V. P.: Jsme rádi, že nám to pan ředitel dovolil, máme jednoho studenta ze třetího ročníku a dvě alternace ještě z prvního ročníku. Jednoduché je to v tom, že nemáme problém, aby se kluci uvolnili ve škole na zkoušky. Je to ale úplně jiná práce, zvlášť třeba s těmi nejmladšími. Jde to samozřejmě mnohem pomaleji, ale má to určité kouzlo, když našeho Malého prince, jako představu dětskosti a hravosti, tančí právě mladší tanečník než někdo z nás.
L. B.: Někdy si říkám, že kdyby mě tohle v prváku/třeťáku chtěli naučit, vůbec bych nechytala. (smích) Rozhodně je obdivuji, jak do toho jdou.
Jaký máte pohybový jazyk, styl?
V. P.: Oba dva určitě vycházíme z určitého estetického druhu pohybu. Tvoříme z principů známých tanečních technik i stylů, se kterými jsme se měli tu možnost setkat prací s jinými choreografy. A i přesto, že se nesnažíme naším tancem nijak šokovat, zkoušíme objevovat zajímavé tvary, dráhy a způsoby provedení pohybu.
L. B.: Oba se myslím především snažíme, aby pohyb něco vyjadřoval, předával nějakou myšlenku. O to nám jde víc, než aby byl co nejoriginálnější.
V. P.: Hodně nám pomáhala hudba, v podstatě jsme byli závislí na tom, co Honza (Jan Šimůnek, pozn. red.) vytvoří. Vždycky jsme si řekli, jakou náladu nebo nástroje si představujeme, aby zazněly, on podle našich myšlenek vytvořil hudbu, my si třeba ještě rozmysleli, co se nám nelíbí a potřebujeme upravit, byla to živá spolupráce. Pak jsme si pustili tu určitou hudební pasáž, řekli si, co od toho konkrétního výstupu očekáváme, a začali.
Hudba je vlastně počítačově generovaná?
L. B.: Ano, ale jako zvuk hudebních nástrojů. Tak jako pohyb není nějak extrémně šokující, vychází i hudba z klasičtější kompozice. Byla to velmi zajímavá spolupráce, která nám všem třem hodně dala.
Viděli jste nějaká scénická zpracování Malého prince?
V. P.: Jedeme čistě z naší fantazie. Nechtěl jsem nic vidět, aby mě to pak netáhlo k něčemu, co už znám. Takhle je to lepší, nenechat se ničím ovlivnit.
Co všechno z knihy jste použili?
L. B.: Vynechali jsme jen planetu Krále a planetu Zeměpisce, ale jinak tam máme všechno podstatné. Samozřejmě, že nejdeme úplně stránku po stránce nebo kapitolu po kapitole. Chtěli jsme ale vypíchnout momenty, které jsou důležité pro děj a které lidé znají, aby to bylo pro ně čitelné. Přidali jsme i mluvené slovo, protože krása té knihy je ve slovech, tancem přeci jen nejde předat úplně všechno. A mluvené slovo byla také výzva pro všechny.
V. P.: Sami jsme se s ním zatím v praxi nesetkali. Tanečník by měl být všestranný, ale mluvit je pro nás nezvyk. Jsem tedy sám zvědavý, jestli budeme slyšet. (smích)
L. B.: Uvažovali jsme, že bychom mluvené části nahráli, aby bylo vše stoprocentně srozumitelné, ale došli jsme k tomu, že nechceme, protože by to nemělo takové kouzlo. Navíc i v další choreografii v rámci premiéry je mluvené slovo zapojené, už to dnes není nic neobvyklého. Pro nás je důležitá autenticita, i s určitým rizikem.
Kdo další kromě Jana Šimůnka se ještě podílí na Malém princi?
V. P.: Kostýmy nám ušil Roman Šolc, i někteří ze souboru nám velmi pomáhali s rekvizitami a scénou a projekce nám vytvořila moje dlouholetá kamarádka Sára Kůtková. Chtěli jsme, aby to celé byla naše vlastní tvorba a brali jsme to jako výzvu, co všechno jsme schopni zvládnout. Akorát ho dokončujeme trochu pod tlakem, je málo času a už to není ono.
Světla si děláte také sami?
V. P.: Ano, světelný design máme naplánovaný, ale bohužel si všechno můžeme vyzkoušet až na prostorové zkoušce v den premiéry, to je nevýhoda, že máme divadlo pronajaté jen na ten den. Takže budeme mít najednou svícenou, oblékanou a prostorovou, a sami v tom ještě tancujeme.
To si docela přiděláváte práci, když nejen tvoříte choreografii, ale sami v ní vystupujete.
L. B.: Zprvu jsme tak trochu napůl nechtěli, ale pan ředitel říkal, že by si přál, abychom tančili i v naší věci, takže jsme se sami obsadili.
V. P.: Je těžké být zároveň v roli tanečníka a zároveň v roli toho, kdo vytváří choreografii, chce ji naučit ostatní a opravuje je. Je složité pracovat s někým, koho známe devět let jako spolužáci, jsme vrstevníci, a najednou jsme museli být ti „přísní“ choreografové, kteří jim říkají, co mají dělat, jak to dělají špatně nebo dobře a jak by to měli dělat líp. Byla to výzva pro obě strany.
Dovedli jste si vybudovat autoritu?
V. P.: Myslím, že alespoň polovina nás respektovala a snažila se nám pomáhat. (smích) Ale ne vždy šlo i všechno hladce. Ale zvládli jsme to a zkušenost to byla veliká. Každopádně teď před premiérou si myslím všichni chtějí, aby to dobře dopadlo, takže je cítit motivace, která se tak nějak „sama“ udělala. (smích)
Pracovat s druhým a vysvětlit mu srozumitelně, co chcete, aby dělal, to je důležitá součást choreografické práce.
L. B.: Někdy je těžké ostatním naši představu vysvětlovat, protože to třeba vidí jinak, takže předat záměr není tak snadné. Rozhodně jsme se naučili to, že musíme chodit perfektně dopředu připravení, že nedostaneme prostor tvořit z ničeho na místě, právě tak jako to mají všichni ostatní choreografové. Asi právě proto, že nemáme tu přirozenou autoritu. To byla možná trochu škoda, že jsme neměli tolik prostoru na objevování. Když za vámi všichni stojí a čekají, jaký jim zadáte pohyb… Jste trošku pod tlakem.
V. P.: Ale zároveň některé části jsme museli vytvářet na místě, protože ve dvou nejde vytvořit skupinovou choreografii, kde má být třeba kánon, nebo různé pohybové útvary. A občas je potřeba, aby se pohyb rozvinul dál přirozeně. S tím jsme se teď nejvíc setkali v jiné choreografii z Premiéry 24 u Marka Svobodníka, že nás třeba naučil jeden pohybový materiál a měli jsme si ho přetvořit. Nejsme na takovou práci úplně zvyklí.
Co se týká současného tance jako žánru, který je zrovna blízký Markovi, jak dalece s ním máte zkušenost?
V. P.: Zatím jsme se s ním tolik nesetkali. Ale musím říct, že díky Bohemia Baletu jsme měli poslední rok možnost se setkat se spoustou nových stylů, každý choreograf, který s námi přišel pracovat, byl jiný. To byla také motivace, proč jsme do Bohemia Baletu šli především. Možná právě teď ve druhé polovině sezony je to nejintenzivnější, třeba právě styl Marka Svobodníka je něco, co jsme neznali.
Když zavzpomínáme na premiéru Kontrastů, čí choreografický styl byl nejnáročnější nebo pro vás nejméně obvyklý?
L. B.: Pro mě Stephen Delattre, protože s Paulem Juliusem jsme už měli předtím dvakrát workshop, setkali jsme se s ním tedy loni nebo předloni. Akorát nevím, jestli jsme byli schopní naplnit všechny Delattreho představy, jeho choreografie je hodně technicky náročná.
V. P.: Pokud jde o současný tanec, přiznám se, že některé choreografie, které vidím třeba v Ponci, mi přijdou až nesmyslně extravagantní za každou cenu. Podle mě je hrozně důležité, aby tanec předával divákovi myšlenku, protože, i když je každý na jevišti i pro sebe, vnitřně, pořád se na to chodí koukat diváci. A i když není vždy potřeba rozumět úplně všemu, je důležité, aby tanec předával alespoň emoce.
Když jsme u současného tance, stíhali jste chodit na představení, když jste byli na škole?
V. P.: Možná právě víc než teď, protože když zkoušíme do osmi večer, tak už stejně na žádné představení člověk nestihne dojít. Nejvíc jsem toho viděl asi v pátém, šestém ročníku, zvlášť pedagožky moderního tance nám hodně doporučovaly chodit a někdy jsme si i zapisovali, kde jsme byli. Myslím, že to bylo určitě správné. Vedla nás k tomu hlavně paní Ovsová, spoustu nám toho i sama vysvětlovala a „nutila“ nás si dohledávat informace, abychom se obohatili z více směrů. Určitě mi to mnoho dalo.
Máte představu, kam postupovat dál? Protože o Bohemia Baletu se říká, jako že je to most, takže po tom mostu byste měli někam dojít.
V. P.: Zkoušeli jsem se hlásit na HAMU na pedagogiku. HAMU má i obor choreografie, ale úplně jsem se na něj nehlásil, protože si myslím, že se to tak docela naučit nedá, protože když člověk nemá předpoklady pro to pracovat s pohybem a vyjádřit jím myšlenku nebo příběh, těžko se to dá změnit. Chápu, že jde o předávání zkušeností z praxe a postupů, těžko ale půjde někoho donutit, aby měl pohybovou fantazii, když ji nemá. Na pedagogiku nás vzali vlastně oba. Ale nakonec jsme si oba řekli, že je na to ještě brzy a že půjdeme nejdřív do Bohemia Baletu a věnovat se prostě tanci. Podle mě to bylo správné rozhodnutí, protože nás to seznámilo se spoustu nových stylů a nasbírali jsme i nějaké zkušenosti.
L. B.: Já si zase neumím představit, že bych musela dělat choreografie na zadání, na téma. Mně přijde, že tohle musí plynout přirozeně, že musí přijít inspirace, kdy chci něco vytvořit, protože mám tu potřebu. Kdybych na to šla zvenčí přes nějaký úkol, bojím se, že bych se hodně začala opakovat.
Máte nějaké oblíbené choreografy?
V. P.: Dívám se hlavně na videu, ze zahraničních se mi třeba líbí Crystal Pite, která v choreografiích předává silné emoce, vzniká z toho vždycky logická, organická struktura, její choreografie mají obsah.
L. B.: Z českých mám ráda tvorbu DEKKADANCERS, líbí se mi, že se snaží využít všechny prostředky, i mluvené slovo, zpěv, skládají si autorskou hudbu, nebo 420PEOPLE…
Uvažuje se i o nějakých dalších budoucích kariérách? Vaše generace se mi někdy zdá taková uvědomělejší, díváte se víc i do budoucnosti. Jak to máte vy?
V. P.: Vlastně jsme udělali i přijímačky na taneční pedagogiku, ale zatím jsme i tohle nějak odložili.
L. B.: Nedovedu si představit, že bych rovnou po škole mohla jít někoho učit, připadá mi, že bych neměla co. Nechávám věci plynout. Nedávno jsem měla únavovou zlomeninu palce, která se nezahojila úplně ideálně, takže sama za sebe se ani nesnažím příliš plánovat. Uvidím, co přijde.
Tak teď vám hlavně musím popřát, aby dopadla dobře dubnová premiéra, Malý princ i Premiéra 24 celá – tak zlomte vaz! (A palec už ne, prosím.)
(Všechny podrobnosti o chystané premiéře najdete, milí čtenářei, v našem zpravodajství ZDE.)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
