Ruský prezident Vladimir Putin při projevu, v němž uznal separatistické republiky na území Ukrajiny. Foto: Profimedia

Lubomír Vejražka: Rus to s bičem umí. Když se chcimír a mírotvorce změní v kolaboranta

Napsal/a Lubomír Vejražka 16. dubna 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

Uchvátí-li Kreml Ukrajinu a vykročí dál, jak daleko by naši „mírotvorci“ byli ochotni ustupovat? Obětovali by raději i Pobaltí, Polsko či Rumunsko, případně nakonec i Česko, aby byl přeci ten mír? Je to přesně ten typ lidí, jimž se roztřesou kolena a Rusa obejmou a odevzdají mu zemi úslužně tak, jak byly odevzdány Sudety Němcům v osmatřicátém…

Válka na Ukrajině trvá už přes dva roky, náhledy na možnosti jejího ukončení se liší. Zjednodušeně vzato existují čtyři přístupy, jejichž obsahem se hodlám v následujících řádcích zabývat.

Přístup první

První z nás se obávají porážky Ukrajiny – prohra a obsazení dalšího jejího území by jen povzbudila Kreml. Ten, jist si slabostí Západu, by z Ukrajiny postupně ukrajoval další a další území, až by nakonec zanikla. V horším případě by mohlo dojít ke kapitulaci Ukrajiny rovnou.

První přístup má za správné, že se Ukrajina zbrojně podporuje. Znamená to sice pokračování války, ovšem odvrací se válka mnohem větší – evropská. Rus, stojící po případné prohře Ukrajiny na hranici s EU, by ji rozpoutal po dozbrojení a doplnění vojsk, po zrekrutování ukrajinských mužů.

Ekonomiku Ukrajiny by využil pro posílení Ruska a armády, nahlodával by už tak rozložené veřejné mínění v EU. Agresor v Kremlu jasně a opakovaně vyhlásil svůj požadavek na vznik nového řádu v Evropě – podle ruského střihu.

První přístup nechce dopustit oslabení Ukrajiny, i když dojde k jednání s Ruskem. Jde o nalezení trvalého řešení, nikoli o přechodné příměří jako v případě let 2014 až 2022 od anexe Krymu a odštěpení východní Ukrajiny po útok na Ukrajinu. Přeje si obnovit Ukrajinu v původních hranicích.

Rizika jednání s Moskvou jsou velká, Kreml opakovaně dokázal, že se mu nedá věřit.

Přístup druhý

Druzí z nás možnou porážku Ukrajiny nevidí jako neštěstí. Chtějí okamžitě jednat a zastavit krveprolití. Odmítají podporovat zbrojně Ukrajinu, zvyšuje se tak podle nich naopak riziko překlopení konfliktu do velké války.

Odevzdání části Ukrajiny Kremlu připouštějí, pro zbytek Ukrajiny ale požadují jasné záruky. Putinovi nenadržují. Ruského pochodu po prohře Ukrajiny na západ se ale neobávají.

Ohledně rizik jednání s Ruskem a nutnosti nalezení trvalého řešení se z větší části ztotožňují s prvními. Názorové přestřelky mezi prvními a druhými jsou kontraproduktivní, vzájemná tolerance je namístě.

Přístup třetí

Třetí z nás chtějí stejně jako druzí okamžitě jednat a zastavit krveprolití. Podporovat zbrojně Ukrajinu je podle nich také nesprávné. Taktéž souhlasí s okleštěním Ukrajiny. Odmítne-li Kreml účast zbylé Ukrajiny v EU, vyhoví mu. Bude-li Kreml požadovat celou Ukrajinu, dali by mu ji, protože v jejich mysli patří do sféry vlivu Ruska.

Na rozdíl od druhých nadržují agresorovi, Ukrajině přejí prohru, jen to nesdělí naplno. Na rozdíl od druhých nepožadují záruky pro Ukrajinu a pomíjí rizika jednání s imperiální mocností. Kremlu věří, budoucím dohodám s ním také. Rus podle nich nestojí o sféru vlivu ve střední Evropě, na Pobaltí ani na střední Evropu nezaútočí.

Rusko mají za dobré, Západ za špatný. Ukrajinu označují za fašistickou. Ona prý chtěla zaútočit na Rusko, Západ také. Moskva je mírumilovná, neútočí, jen se brání, říkají. A Putin není autoritář.

Nekladou si otázky, zda jejich přístup v konečném součtu nepřivodí ještě horší válku a pád střední Evropy do ruského vlivu. Pokud s Moskvou vědomě nekolaborují, lze je nazvat nevědomými příznivci Moskvy riskujícími naši budoucnost. Nevhodně jsou nazýváni chcimírové.

Přístup čtvrtý

Čtvrtí z nás Ukrajinu nenávidí, Rusa milují, agresorovi přejí vítězství a netají se tím. Na jednáních trvají nikoli kvůli ukončení krveprolití, ale aby Ukrajina kapitulovala a připadla celá Moskvě.

Chtějí Česko pod ruským vlivem. Vede je k tomu osobní přesvědčení anebo vidina svého budoucího postavení v „novém“ autoritativně řízeném Česku. Popřípadě jsou s Rusy z dřívějška zapleteni a musí jim sloužit, či jsou uplaceni.

Nalezneme je mezi politiky, bývalými politiky, celebritami i řadovými občany. Říkat takovým chcimírové je urážkou chcimírů. Jsou to kolaboranti.

Takzvaní mírotvorci

Věnovat se dále budu jen těm třetím a budu je nazývat „mírotvorci“. Mám na ně spoustu otázek.

Chtějí vůbec skutečný mír? Proč už nezasedají v Moskvě a nevyzývají Putina k přerušení války? Proč místo mírové mise v Kremlu dřepí doma a vyčítají Západu, že Ukrajině pomáhá a neodevzdal ji Rusovi?

Přejí si porážku Ukrajiny. Co to znamená? Přejí si i její následné zotročení?

Usilují o mír zastavením vyzbrojování Ukrajiny. Méně zbraní na straně Ukrajiny tedy přinese více míru? Anebo o to větší tlak Kremlu na naprostou zkázu Ukrajiny? Má právo bojovat jen agresor, nikoli oběť? Zakážeme oběti obranu? Je to ve skutečnosti jen Moskva, kdo může mír nastolit okamžitě.

Požadují ukončit zbrojní pomoc Ukrajině. Proč to samé nechtějí po Putinovi? Tedy aby zastavil vyzbrojování Ruska ze Severní Koreje, Íránu? Aby omezil svou zbrojní výrobu a přestal přesouvat zbraně na frontu? Co Ukrajina nesmí, Rusko ano? Pro Rusa cukr, na Ukrajince bič?

Kdyby „mírotvorci“ vyjednávali

Proč nahrávají Rusku ve svých různých prohlášeních, například, že na Ukrajině vládnou fašisti? Proč prohlašují, že Západ chtěl válku? Logické mezery ve svých úvahách neřeší (Pokud by Západ válku chtěl, proč Putina od boje zrazoval? Proč Západ není dostatečně vyzbrojen? Chtěl-li by Západ válku, proč nepřevedl jako Putin ekonomiku na válečný režim?)

Podle „mírotvorců“ Západ nechává záměrně likvidovat Slovana Slovanem, aby Slovanstvo oslabil. Další nesmysl a nedomyšlenost, lež. Jediný Slovan, který nyní likviduje Slovana, je Slovan-Rus vraždící Slovana-Ukrajince. Ten se jen brání.

Kdyby k jednání s Kremlem nějakým hnutím osudu zasedli naši „mírotvorci“, s čím by asi šli na jednání? Zasedli by se svým tvrzeným pacifismem, bezelstnou tváří a bez trumfů v rukávu proti protřelým zločincům nectícím dohody ani zákony.

Proti technologům moci a zástupcům imperiální mocnosti, která vstupuje po několika desetiletích půstu opět do období expanze. Hleděli by do očí hráčů pokeru, na jejichž vidle by naběhli jako noví nevolníci Moskvy.

„Mírotvorci“ by si aspoň mohli zkusit položit otázku, zda má cenu vyjednávat s někým, kdo k jednání nejeví dobrou vůli, kdo trvá na splnění svých podmínek jako je kapitulace Ukrajiny, jej odzbrojení a dosazení loutkové vlády.

Má smysl přijít s nabídkou na jednání za někým, kdo útočí na města, civilisty, přehrady, elektrárny a Západu vyhrožuje jadernými útoky?

Opět je to Moskva, kdo by mohl jednostranně vyhlásit aspoň dočasný klid zbraní a zároveň vyzvat k okamžitému jednání bez předběžných podmínek. Co myslíte, udělá to?

Jen kus Ukrajiny nestačí

A nabízejí se i mnohé další otázky. Jak velké území by měla Ukrajina dát agresorovi? „Jen“ již zabrané oblasti, nebo raději víc? Pokud by Rus požadoval celou zemi, strčili by ukrajinský krk do ruské oprátky a pomohli provaz přitáhnout?

Pokud by tihle pomyslní vyjednavači upekli s agresorem pro Ukrajinu (a bez Ukrajiny) mizernou dohodu, co dál? Ukrajinu by vydírali, vyhrožovali jí, zakazovali jí bránit se a tlačili ji do dobrovolného zotročení s pocitem, že jich se to přece vůbec netýká?

Moskva už deklarovala, že s pouhou částí Ukrajiny se nespokojí. Z toho vyplývá, že dokud nezíská, co chce, nebude trvalý mír, nýbrž pouhé přechodné příměří před další válkou. Porušení dohod bude pro Rusa to nejmenší, má to v krvi. Co pak? Požehnají mu pak naši „mírotvorci“ v další agresi?

Pokud by Kreml nabídl Ukrajině ponechat si část území s podmínkou jejího odzbrojení a neutrality a Ukrajinci by na to přistoupili, zemi by to vydalo Moskvě na milost a nemilost. Jak by naši „mírotvorci“ zajistili, aby Rus neutralitu respektoval? Měla by pak být garantem EU a NATO i s rizikem, že další ruský útok by znamenal všeobecnou válku?

A pokud Rus začne Ukrajinu postupně porcovat a na útěk se dá třeba deset milionů Ukrajinců, co pak? Postaví „mírotvorci“ dráty na hranicích a budou uprchlíky střílet?

Rus prý na Evropu nezaútočí

„Mírotvorci“ a někteří odborníci tvrdí, že Rus na Evropu nezaútočí. Vychází přitom z myšlení našeho typu, jenže už jsme si dávno měli zvyknout na to, že Kreml má myšlení jiné a chová se nepředvídatelně.

Dokázal to mnohokrát, nejpozději 24. února 2022. Leckteří dnešní „mírotvorci“ a odborníci však ještě den předem popírali možnost ruského útoku na Ukrajinu s odkazem na Putinovu údajnou racionalitu.

A co když Putin začne vyvolávat napětí v Pobaltí, kde už nyní rozehrává kartu místních Rusů? Model rozdmýchání nepokojů si vyzkoušel na východní Ukrajině v roce 2014.

Uchvátí-li Kreml Ukrajinu a vykročí dál, jak daleko by naši „mírotvorci“ byli ochotni ustupovat. Obětovali by raději i Polsko, Rumunsko? Případně nakonec i Česko, aby byl přeci ten mír?

Je to přesně ten typ lidí, jimž se roztřesou kolena a Rusa obejmou a odevzdají mu zemi úslužně tak, jak byly odevzdány Sudety Němcům v osmatřicátém, zbylý stát Němcům v devětatřicátém, Československo komunistům a Moskvě v osmačtyřicátém, Moskvě v osmašedesátém?

Mírotvorci by měli dát vědět, kde se vidí, zda chtějí být součástí Západu, nebo by se raději přivinuli do okruhu Ruska, jako pánové Orbán a Fico. Právě k těmto politikům vzhlíží tuzemské strany SPD, PRO, Trikolora a KSČM. Možná i ANO a Přísaha.

Kdyby Rus chřestil zbraněmi u hranic EU a nutil by střední Evropu stát se dobrovolně opět satelitem, co by učinili naši „mírotvorci“ a naše strany? Je dobré o tom přemýšlet.

Stejně tak jako o tom, co by se asi tak dělo na Ukrajině, kdyby ji Rusko jako celek uchvátilo: překreslování ukrajinských dějin, rusifikace obyvatelstva, výchova dětí v duchu Ruska, perzekuce inteligence, vymývání mozků, násilí, politické procesy a vraždy. Bylo by to našim mírotvorcům jedno?

Když vědomí nestíhá

V klidných dobách lidská mysl vývoj společnosti zvládá. Ovšem nyní se vědomí běžného člověka a jeho vnímání světa prudce opožďuje za překotným vývojem. Jedinec, který se o dění více nezajímá, není schopen fundovaně reagovat na rychle se valící významné události. Než se zorientuje, může být pozdě.

A to tím spíše, pokud se v Česku vlády ujmou strany usilující v podstatě o prohru Ukrajiny a spolupráci s Ruskem. V roce 1933 si Němci demokraticky zvolili Hitlera, v roce 1946 dali Češi dobrovolně ve volbách 40 % hlasů komunistům. V roce 2025 si můžeme demokraticky zvolit příznivce Ruska a stát se ruským satelitem. Maďarsko a Slovensko už na téhle oběžné dráze jsou.

Až společnosti dojde, že nás Rusko skutečně ohrožuje, nemusí být už prostor pro nápravu. Ti, kdo nás do neštěstí přivedou, se pak s Rusem aktivně spojí, anebo se budou tvářit „já nic, já muzikant, to víte, svět je složitý“.

Ano, je složitý. Ovšem teprve neprozíravost, nezájem a naivita aktérů dějů říznutá případně kolaborantstvím z té vší složitosti ukovají skutečné neštěstí. Nacisti drtili Čechy necelých sedm let. Moskvou řízení komunisti skoro 42 let. Kolik let neštěstí by nás čekalo, pokud by se u nás prosadili příznivci ruského agresora?

Dnešek lze směle přirovnat k létu 1938, k přelomu února a března 1939, k přelomu let 1947/1948, k začátku srpna 1968. Ještě není pozdě. Nebo ano?

Pokud Evropa dopustí pád Ukrajiny, zaslouží si nejen hanbu, ale i ruský bič nad sebou. A víme, že Rus to s bičem umí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)