Páření nepřestává být fascinujícím tématem, ať už zůstaneme u lidí nebo půjdeme k jiným zvířatům. Třeba k relativně mírumilovně vnímaným bonobům!

U některých jejich samců nyní práce odhalila povahu agresivnější a bitkovější, než se čekalo (byť, hádám, napůl jen kvůli tomu, že si šimpanze bonobo asociujeme podvědomě s frontmanem U2)!

Šimpanzí války

Byť jsou šimpanzi bonobo taky, jaksi, stále šimpanzy, často jsou vykreslováni jako kdyby stáli mimo zbytek šimpanzí doménu. A víme, že tato dokáže být mnohdy krutě krutá! Bylo pozorováno, že mnohý šimpanzí samec (ten nebonobový) při šarvátkách i agresivním projevu často dovede zabít či zmrzačit své oponenty. Známe dokonce i čtyři roky trvající šimpanzí válku!

Bonobáči jsou naproti tomu vykreslováni a chápáni jako mnohem mírumilovnější biočichové. Chce se říct, že do mnohdy brutální šimpanzí agresivity si jako lidé projektujeme naši krutější stránku – a do bonobů naopak naši sociálnější stránku. Jakkoliv může být relativně mírnější povaha bonobů pravdou, neznamená to, že tento druh šimpanzů jde pro ránu vždy daleko.

Maud Mouginot z Bostonské univerzity a její tým k pozorování agrese u bonobů došli během výzkumu v rezervaci Kokolopori Bonobo v Demokratické republice Kongo a v národním parku Gombe v Tanzanii. Popsali nejen vyšší agresivitu některých samců, ale také pro ní odhalili pravděpodobný evoluční důvod.

Koho favorizuje rvačka

Jak asi chápete z titulku, samci bonobů, kteří se častěji zapojují do fyzických konfrontací, mají totiž větší tendenci k úspěchu při páření s ovulujícími samicemi! A to by mohlo  naznačovat i podobnou preferenci samic u druhů dalších – ale tak daleko dnes nepůjdeme!

I bitky u bonobů jsou totiž odlišné oproti bitkám u zbylých šimpanzů. Platí totiž, že všeho moc škodí. Na rozdíl od šimpanzů, u nichž může být agrese smrtící a zahrnuje větší gangy, jsou konflikty bonobo většinou jeden na jednoho a jen zřídkakdy vedou k vážným zraněním.

Práce každopádně narušuje představu, že bonobové jsou méně agresivními příbuznými primátů, a zdůrazňuje jejich složitou sociální dynamiku. Bylo by tedy chybné objev vnímat tak, že všechny druhy primátů (bonobové, šimpanzi, lidi…) se chovají lautr stejně. I zde najdeme příchutě, na kterých záleží – a které mohou jeden druh předurčovat k vyššímu evolučnímu úspěchu nežli jiný.

Nelze zobecňovat

A bonusové body udělá Darwin každému, kdo nebude automaticky výsledky studie bonobů zobecňovat i na lidi! Na jednu stranu totiž: ano, dává logiku, že samice budou preferovat samce, kteří prokázali vyšší fyzickou zdatnost nebo schopnost potenciálně bránit samici před narušiteli. A tento důvod bude nejspíše velmi obecně souviset i s tím, proč u lidí mohou některé ženy mít podobné preference.

Na stranu druhou ale z takového závěru smrdí určité činění morálních soudů. A je apriori nesprávné už jen kvůli tomu, že společnosti bobobů jsou diametrálně odlišné od těch lidských. U bonobů totiž mají samice hlavní slovo a udržují celoživotní pouto se svými syny. Když je mladá samice dostatečně stará, musí opustit tlupu a najít si jinou, ke které se připojí.

V nové skupině se rozmnožuje se všemi samci (!) a po porodu získává trvalé členství. Dospělé samice mezi sebou vytvářejí silné vazby. Družiny vedené samicemi bývají relativně mírumilovné a zdá se, že bonobové jsou citliví k potřebám druhých.

Obecné mechanismy ze zvířecí můžeme tedy generalizovat pro člověka, ale spíše než, že bychom tím odhalili nějakou hlubokou životní pravdu, tím spíše odhalujeme vlastní biasy a antropocentrické móresy!

[Ladislav Loukota]