Jako by vám do půllitru žluté limonády někdo hodil sedativa. Nikdy nebudeme s jistotou vědět, jaká byla Iveta Bartošová
Byla společenským zrcadlem posledních třiceti let – ale Iveta Bartošová byla především člověk. Ač ji tak dobová média bohužel nevnímala. Poměrně jasná myšlenka, kterou jsem si ovšem formulovala až během práce na dokumentu o ženě, jejíž desáté výročí smrti si letos v dubnu připomínáme. Tento Punčák je o spolupráci na dokumentární sérii Málo mě znáš, kterou aktuálně uvádí Voyo. Od 5. května bude k vidění i na Nově.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když mě režisér Tomáš Klein oslovil ke spolupráci na přípravě dokumentární minisérie o životě Ivety Bartošové, nebyla jsem vůbec přesvědčená. Ani ne tak o tématu, jako sama o sobě.
Měla jsem za sebou podcastovou sérii o ženách pro platformu Audiotéka, v ženských tématech jsem byla docela pohroužená a i přes prvotní imposter syndrom v tom bylo ještě něco docela jiného – ostych, možná strach.
Ne z nábožné úcty, kterou někdy k celebritám a idolům můžeme chovat (a kterou jsem se během let naučila odložit a nikoho si příliš neidealizovat), ale ze zvláštního pocitu selhání. Z pachuti něčeho, o čem se sice mluví, ale možná by nemělo. Rozhodně ne tak, jak to bylo zvykem v době, kdy jsem Ivetu Bartošovou v jejích posledních letech skrze především bulvární média vnímala.
Během dramaturgických diskuzí a rozhovorů s přáteli i lidmi, které jsme pro dokument zpovídali, jsem přišla na to, že jde o pocit často sdílený a pro mileniály generační.
Mileniálové a reflexe příběhu Ivety Bartošové
Moje generace vnímala Ivetu Bartošovou
