Díky existenci hnutí ANO a SPD jsme si už zvykli, že se v našich parlamentních volbách střetávají politické strany a politická hnutí. Není to to samé, má to svoje důsledky, ale málokdo si toho všímá. Foto: LADISLAV KŘIVAN / MAFRA / Profimedia

Petr Pithart: Zrod politických oligarchů. Založte si hnutí, budete jako Babiš a Okamura

Napsal/a Petr Pithart 17. dubna 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Všimněme si: v Ústavě České republiky se ve článcích týkajících se voleb mluví toliko o politických stranách, nikoli o politických hnutích. Zákon o volbách však připouští účast i politických hnutí. Ústava je samozřejmě vyšší právní norma než zákony. Politická hnutí jsou tedy mimoústavní instituce. Nebo dokonce protiústavní?

Už jsme si, zejména díky existenci hnutí ANO a SPD zvykli, že se v našich parlamentních volbách střetávají politické strany a právě politická hnutí. Není to to samé, má to svoje důsledky, ale málokdo si toho všímá. Tak se na to podívejme.

Bez kritiků a nespokojenců

Hodí se začít výsledky nedávného průzkumu. Po prezidentu Petr Pavlovi jsou prý u nás nejdůvěryhodnějšími politiky pánové Babiš a Okamura. Je to nesporně jejich politický úspěch. Naopak nejnedůvěryhodnějšími politiky jsou pan Fiala, paní Pekarová Adamová a pan Jurečka.

Ti první dva dělají politiku populistickou, nacionalistickou, ti tři další politiku vládní. Dalo by se říct, že odpovědnou, nechme zatím stranou, jak ji dělají. Ale řekněme, že poněkud nepřesvědčivě.

Podstatné je, že Andrej Babiš stojí v čele hnutí, která založil, které financuje a de facto vlastní. Ve štábu hnutí mu říkají šéfe, vše působí jako podnik, firma, politická divize Agrofertu. Podle volebního zákona je to ale v pořádku; voleb se mohou účastnit politické strany a politická hnutí.

Proč je to zajímavé? Protože politická hnutí se na rozdíl od politických stran ustavují velmi snadno a velmi rychle: jako spolek podle občanského zákoníku. Je k tomu třeba pouhých tří osob, stanov a souhlasu soudu. Spolek, který se pojmenuje politické hnutí, lze zřídit dejme tomu za čtrnáct dní, když to drhne, tak za měsíc.

Ti nejméně důvěryhodní politici z průzkumu naopak stojí v čele politických stran. K založení politické strany je toho zapotřebí mnohem více: petice, kterou musí podepsal tisíc občanů, Ministerstvo vnitra pak musí posoudit pravost těchto podpisů, posuzuje i stanovy – a to velmi přísně.

K zakládání politické strany se také poslední dobou nikdo nemá: je to neobyčejně zdlouhavý proces, ke kterému je třeba dosti peněz, mnoho nadšených pomocníků, a především oněch tisíc podpisů.

A mezi těmi alespoň tisíci se musíte už předem dohodnout, kdo bude ve vedení strany, a tak se od počátku rýsují nestejné postoje, přirozené ambice jednotlivých členů budoucího vedení – jinak tisíc podpisů dneska už neseženete.

Ještě než začne taková nová strana působit, už se v ní rýsují radikálnější a umírněnější, dejme tomu pravicovější a levicovější křídla. A když už ta strana v politickém poli působí, tak se často vnitřní rozdíly spíše zvětšují než zmenšují a předseda, vedení, má pak co dělat, aby stranu udržel pohromadě.

Sestavování kandidátek do voleb je pak těžký boj, v němž předseda má sice silné slovo, ale nikdy ne poslední.

To předseda politického hnutí, nebo tedy „šéf“ jako pan Babiš, takové starosti nemá. Kritiků a nespokojenců se snadno zbaví – dříve či později z hnutí vystoupí nebo jsou vyloučeni. V ANO jsme to ostatně hojně viděli.

Nebo se to dělá tak, že se zruší a znovu ustaví „zlobivé“ oblastní uskupení. Při sestavování kandidátních listin do voleb má také předseda rozhodující slovo, ať je to veto, nebo přímo právo jmenovat.

Také Tomio Okamura, dle průzkumu třetí z nejvěrohodnějších politiků v zemi, stojí v čele a řídí jej tvrdou rukou, stejně jako své hnutí Babiš.

Své lidi má pod kontrolou, nemusí se starat o nějaká křídla a frakce, ani o vnitrostranickou demokracii, přestože bez ní nebude férová demokracie ani ve státě.

Zatím nikým nepojmenovaný rozpor mezi ústavou a zákonem o volbách bezdůvodně, a řekl bych, že i proti vědomé vůli zákonodárců, nadržuje těm politickým subjektům, které vůbec nemusejí být uvnitř demokratické – a přitom se mohou účastnit demokratických voleb.

Mají už předem před skutečnými politickými stranami náskok v tom, že jejich vůdcové se nemusejí zabývat nějakými vnitřními spory. Jsou prostě vůdci a de facto vlastníky svých volebních subjektů.

Naše volební zákonodárství je k tomu přímo či nepřímo vybízí. Chcete-li být politickými oligarchy, zakládejte hnutí! Pak budete moci pěstovat politiku jako firemní záležitost, v níž daleko víc než voliči rozhodují prachy. Velké prachy.

Informovaný a prozíravý volič

Pánové Babiš a Okamura neudělali nic jiného, než že využili obecné, trvalé nálady v československém dnes českém politickém prostoru: být proti politickým stranám; a všimli si vstřícného volebního zákonodárství, kterému nevadí rozpor s ústavou. Asi není náhoda, že ty opravdové politické strany mají stále méně a měně členů.

Výše zmíněnou náladu vyjádřilo hned po převratu v roce 1989 jako první Občanské fórum, které šlo do prvních svobodných voleb v červnu 1990 s hlavním heslem: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“.

A byl to sukces: volební účast k devadesáti procentům, výsledek nadpoloviční většina. Jistě, byli jsme u toho mnozí, také já jsem tam byl. Chtěli jsme pochopitelně vyhrát nad „bolševikem“, jak se to tenkrát říkalo, tak jsme jako heslo vyhmátli něco, co se bude lidu líbit… Nedokázali jsme si představit, co – i z tohoto hesla – vzejde.

Už koncem první Československé republiky se politické strany nelíbily; v době předmnichovské strpěly, že se Národní shromáždění vůbec nescházelo a všechna odpovědnost se navalila na bedra prezidenta (který to tak ovšem chtěl), po válce tu pak byly strany („národně frontovní“), které nemravně souhlasily s tím, že mezi válkami nejsilnější strana (Agrárníci) nebyla k existenci vůbec připuštěna.

A tak politické strany zůstávají v neoblibě. Naopak nemálo lidí velebí společky, které jsou baštou oligarchy či politického podnikatele hrabajícího pod sebe.

Popsaným rozporem mezi zákonem o volbách a ústavou by se měli zabývat zákonodárci, kteří se konečně začali dohadovat na podobě komplexního zákona, ve kterém má být zahrnuto všechno, co se týká voleb.

Umožní tedy i nadále existenci politických uskupení, na jehož založení stačí jeden hospodský stůl anebo hnutí, které je vlastně jen firemním bratrstvem?

Měli bychom vědět, že výsledky voleb ovlivňuje nejen (nyní přinejmenším nepřesvědčivý) výkon vlády, ale také pravidla volební hry, která bezděčně nadržují autokratům, oligarchům. Jenže to ve své většině nevíme.

Zvedne to někdo ze zákonodárců? Mohlo by – ať už při tvorbě velkého zákona o volbách nebo u Ústavního soudu. Nemyslím však, že to ale nakonec někdo skutečně udělá. Koneckonců, mocenské poměry v zemi nelze změnit jedním paragrafem, jedním nálezem. Může je změnit jen informovaný a prozíravý volič.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)