Miluju svoje nové rodiče, říká čtrnáctiletá Anežka z babyboxu, přesto má otázky. „Co se tehdy stalo?“ ptá se

Je jí skoro 15 let, vlasy má teď nabarvené na blond, na sobě pohodlné oblečení, kolem krku sluchátka a v nich český rap a pop. Jdou jí cizí jazyky, a tak se teď hlásí na střední školu cestovního ruchu. Pak by chtěla jít na vysokou školu.

Když ji našli v babyboxu, dali jí jméno Anežka, ale teď se jmenuje jinak.

„Když mě našli, byly mi snad čtyři hodiny,“ vrací se Anežka ke svému prvnímu dni na světě. Byla to červencová sobota roku 2009 a v devět hodin ráno ji někdo odložil v růžovém županu do babyboxu.

Čtěte také

Bříšková maminka a borci se sanitkou. Tříletý Vítek se učí vyprávět svůj příběh o babyboxu s fotoknihou

„Byl to domácí porod. Je škoda, že kvůli tomu mě nejde dohledat v žádné nemocnici,“ popisuje dívka.

Otázky totiž má: „Chodí mi po světě bráchové a ségry? A hlavně – co se tam stalo? Vždycky mi to bude vrtat hlavou.“

Ačkoliv je totiž Anežka svým novým rodičům vděčná za to, jaký život jí připravili, něco v ní není úplné. „Rozhodně se jim podařilo dát mi dětství plné krásných vzpomínek. Miluju je za to, že mi dali tak krásný život,“ říká a přiznává, že i tak se někdy trápila.

„Byly roky, kdy jsem to neřešila. Ale čím víc se probojovávala do svého nitra, tím víc jsem zjišťovala, že na tom něco bude. Že možná kvůli tomu jsem se cítila nechtěná nebo nemilovaná.“

Anežka si totiž prošla šikanou. „Děti dokážou být opravdu zlé. A tím, že jsem adoptovaná, byla jsem jednoduchý terč. Byl to důvod, proč jsem se rozhodla jít na jinou školu,“ přibližuje.

‚Je to štěstí‘

Anežčina nová máma Lucie je přesvědčená, že ačkoliv její dcera nezná svoje původní kořeny, dokázala zapustit kořínky jinde. „Má je v naší rodině, v našich příbuzných,“ říká.

„Cítím to tak,“ souhlasí Anežka. „Ale ta genetická část tam bude chybět. To prostě nejde změnit.“

Čtěte také

Novorozeně se vzkazem, proč nemůže zůstat doma. Dívka z babyboxu má návod, jak časem najít příbuzné

V roce 2009 byly babyboxy v Česku stále ještě relativní novinkou. Anežka byla 21. dítě, které v nich zdravotníci našli.

„V té době jsme tu problematiku ještě do hloubky neznali. Ale nebylo tam nic, co by nás odrazovalo,“ vysvětluje Miroslav, který dal spolu s Lucií Anežce domov. A přibližuje, co to pro něj znamená:

„Jsou rodiny, kde se odložením miminka vyřešil problém. A jsou rodiny, kam díky tomu vytoužené miminko přišlo.“

„Doufám, že to všichni používají jen v případu nouze,“ dodává k tomu Anežka. Už několik měsíců má přítele a i ten teď patří do její rodiny.

„Jsme šťastní,“ usmívá se při pohledu na svou dceru maminka Lucie. „Anežka je obrovské štěstí, které nás potkalo. Do smrti budeme vděční, že máme takovou skvělou dceru,“ přidává se Miroslav.

Anežce vyhrknou slzy a nasazuje si sluneční brýle. „Nemám slzy v očích, svítí sluníčko. Ale je to dojemné,“ říká ironicky.