Italský basista Luigi De Donato se utkal s operním padouchem Polyfémem

Monotematické operní či pěvecké recitály nebo nahrávací projekty mají tradici, na jejímž počátku stojí kompilační album Marie Callas se scénami šílenství z oper Donizettiho, Belliniho a Thomase. Významnou roli sehrálo v dramaturgii a oblibě těchto projektů především album (a také koncertní turné) A Date with Devil basisty Samuela Rameye s výběrem árií ďábelských postav na operním jevišti. Ač sestavení monotematických hudebních programů představuje náročný dramaturgický úkol, výsledek se skoro vždy setkává s dlouhodobou oblibou u publika i kritiky. Tak tomu bylo u několika podobných projektů donizettiovských královen, jež započala americká sopranistka Beverly Sills (Three Queens), která také provedla všechny tři stěžejní role i na scéně New York City Opera. Obdobné projekty pak nazpívala i Diana Damrau nebo Sondra Radvanovsky. Annette Dasch zazářila v roce 2007 s projektem bájné kouzelnice Armidy a Regula Mühlemann monotematickým CD a koncerty s barokními áriemi pod názvem Cleopatra (2017). Ale nechyběly ani ryze literární postavy jako byl Cervantesův Don Quijote v projektu basbarytonisty Carlose Álvareze Quijotes s výběrem skladeb francouzských a španělských skladatelů.

Inspiračním charakterem projektu Il Polifemo se stal bájný jednooký Kyklop, který vystupuje v několika literárních antických dílech. V Homérově eposu Odyssea ho oklame lstivý titulní hrdina a dostane tak sebe i své druhy z hrozivého zajetí obrovy jeskyně a ve 13. knize Ovidiových Metamorfóz pak básník vylíčil Polyfémovy peripetie nešťastné lásky k nymfě Galateji a zabití milostného soka Ákida. Méně násilnicky a jaksi smířlivěji líčí Polyféma jako nešťastně zamilovaného pastýře helénský básník Theokritos. A právě Theokritova bukolická koncepce jednoduchého a šťastného života pastýřů, motiv milenecké žárlivosti v kombinaci s proměnou zavražděného milence v pramen nebo říčku se staly východiskem pro většinu barokních libret se stěžejní a jednoduchou zápletkou trojúhelníku Ákida, Galateji a Polyféma. Většina těchto oper pak nese i obdobné názvy vycházející ze jmen hrdinů příběhu a také partu Kyklopa je zpravidla jako negativnímu charakteru přidělen hluboký hlasový obor – bas.

Již v druhé polovině 17. století se tento námět začíná objevovat na operním jevišti. Jako jedna z prvních oper s tímto námětem bývá uváděna Galatea P. A. Zianiho z roku 1667. Prvním zásadním zhudebněním se pak stalo operní pastorale héroïque J. B. Lullyho Acis et Galatée (1686). Námět výrazně zaujal G. F. Händela, který látku zhudebnil dokonce čtyřikrát – dvakrát jako serenádu (1708, 1718) a dvakrát v operním tvaru (1732, 1739) jako An English Pastoral Opera. Jeho skladba z roku 1718 pak byla také přepracovaná do specifické formy anglické dvorní zábavy tzv. masque. Händelova proslulá kompozice se těšila takové úctě i o půl století později, že W. A. Mozart dílo přepracoval na německý text v roce 1788. Stranou zájmu již osvědčené látky nezůstali ani konkurenti G. F. Händela a další skladatelé, zvláště když látku do tvaru operního libreta později zbásnil proslulý Pietro Metastasio. Giovanni Bononcini zkomponoval svého Polifema během berlínského pobytu již v roce 1702 a přední představitel neapolské opery Nicola Porpora stejnojmennou operu uvedl v Londýně roku 1735 jako konkurenční titul k Händelově operní společnosti. V libretu Paola Rolliho pro Porporu jsou kombinovány oba zmiňované příběhy – setkání s Odysseem i tragický milostný trojúhelník. Námět pak putoval v řadě oper po mnoha evropských jevištích i mimo tradiční metropole operního života. V Itálii dobový ohlas měla například benátská serenata La Galatea (1737/1740) Domenica Albertiho, na drážďanský dvůr ho přinesl Johann Georg Schürer (Galatea, 1746), madridskou verzi zkomponoval Antonio de Literes (Acis y Galatea, již 1708!) a v Lisabonu zazněla La Galatea místního skladatele Antónia Da Silvy roku 1779. 19. století této mytologické látce již nijak zvláště nepřálo, ale s nástupem neoklasicistních tendencí na počátku 20. století se objevily další pozoruhodné operní kompozice, které teprve čekají na objevení. Impresionistická opera Jeana Crase Polyphème (1922) je dostupná ve skvělé nahrávce labelu Timpani a Galatea Waltera Braunfelse (1930) stále uniká zájmu dramaturgů přes mohutnou současnou vlnu nastudování skladeb tohoto neprávem zapomínaného umělce. Naprostá většina těchto skladeb zůstává ale českému posluchači zcela neznámá. Na našem území byla v nedávné době nastudována Händelova serenata soubory Czech Ensemble Baroque a Collegium Marianum. Bononciniho Polifemo zazněl v nastudování Konzervatoře v Praze roku 1985 díky iniciativě Přemysla Charváta.

Protagonistou koncertu byl osvícený interpret – italský basista Luigi De Donato, velmi inteligentní a charismatický pěvec se znamenitou schopností ponoru do charakteru a stylu skladby, který již s Collegiem 1704 spolupracoval (Händelův Mesiáš v tomto roce). Disponuje také znamenitou schopností takřka okamžitě navázat kontakt s publikem. Jeho hlasové prostředky vynikají velkým rozsahem, umožňující bezproblémovou interpretaci partů od rolí typu basso profondo (Sarastro a Velký inkvizitor) až k Figarovi W. A. Mozarta. Těžiště jeho současných rolí ale tkví především v barokním repertoáru s postavami Händelových oper, Monteverdiho Plutem a Senecou, ale v repertoáru nechybí ani komické party Rossiniho (například Mustafa v Italce v Alžíru nebo Alidoro z Popelky).

De Donatův sytý hlas vyniká velkou pohyblivostí, rytmickou přesností i koloraturními schopnostmi, například výrazného a zároveň vkusného trylku, skoků apod., což při koncertu mohli posluchači ocenit. Ne vždy ale umělec dosahuje dokonalé srozumitelnosti zpívaného slova, což je asi jediná výtka k jeho výkonu. Témbr jeho basu je mužný a poslechově příjemný, barva hlasu snad není tak zcela mimořádná, ale výrazové schopnosti intepretace jsou naprosto přesvědčivé, stejně jako umělcova vloha individualizace stylu a skladatelského rukopisu a zejména ohromující charakterizace ztvárňované postavy a jejího duševního stavu. Výkon působil zcela samozřejmě a bezprostředně bez jakékoliv tlaku a výrazového přehánění.

Výběr árií nám nabídl zároveň výběr vybraných afektů barokní opery. Polyfémos Luigiho De Donato tak v úvodu koncertu vyzpíval své lamento neoslyšené lásky a árii vzteku z Albertiho opery La Galatea, aby pak navázal velmi tempově pomalu vedenou a posluchačsky strhující árií zklamání (Fra l’ombre e gl’orrori) i árií zuřivosti z Händelova opusu Aci, Galatea e Polifemo. Druhá část koncertu obsahovala ukázky z Bononciniho Polifema, který nese i určité komické a zejména groteskní rysy. První z nich zastupovala árii pošetilé lásky, druhá pak tzv. výčtovou árii (Dieci vacche, otto vitelli), ve které zamilovaný Kyklop umanutě vyjmenovává, čím vším by mohla potencionální domácnost s Galateou disponovat. Komický účinek árie se neminul s úspěchem u publika. Ze Schürerovy opery La Galatea na italský text pak De Donato provedl árii idylického života na venkově a působivou árii vzteku. Ohlášený program uzavřela proslulá Händelova árie zášti Sibilar gli angui d’Aletto. Pěvec pak jako přídavky zařadil ještě árii z Porporovy opery Polifemo a mimo téma programu z Händelovy opery Orlando.

Přesným a dokonale spolupracujícím partnerem byl soubor Collegium 1704 řízený Václavem Luksem. Soubor opět potvrdil své zásadní místo v interpretaci barokní hudby, dávno již nejenom v domácím měřítku, ale i v tvrdé evropské konkurenci. Úspěchy jsou dotvrzeny mnohými hostováními i spolupracemi s významnými nahrávacími společnostmi. Orchestr o 25 hráčích měl možnost se blýsknout v sinfoniích k dílům Händela, Bononciniho a Schürera. V samém počátku koncertu zazněla efektní Sinfonia C dur Antonia Caldary, která koncert otevřela brilantními a strhující krajními allegrovými větami. Jen určitou dramaturgickou otázkou pro mě zůstává zařazení krásné Ouvertury in a Johanna Friedricha Fasche v druhé části koncertu, sice bezchybně interpretované, ale pro mě svou přesnou až matematickou stavbou poněkud vzdálenou opernímu tématu koncertu. Vynikající výkon souboru byl, stejně jako výkon sólisty, odměněn mnohonásobnými ovacemi zcela vyprodaného sálu, a jak v Praze bývá zvykem, stačí třicet sekund po skončení poslední skladby a diváci se zvedají ke standing ovation.

Collegium 1704: Il Polifemo
15. dubna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Antonio Caldara: Sinfonia C dur
Domenico Alberti: La Galatea (2 árie)
Georg Friedrich Händel: Acis and Galatea (Sinfonia)
Georg Friedrich Händel: Aci, Galatea e Polifemo (2 árie)
Giovanni Bononcini: Polifemo (Ouverture, 2 árie)
Johann Georg Schürer: La Galatea (Sinfonia, 2 árie)
Johann Friedrich Fasch: Ouverture in A
Georg Friedrich Händel: Aci, Galatea e Polifemo (2 árie)
Nicola Porpora: Polifemo (árie)
Georg Friedrich Händel: Orlando (árie)

Účinkující
Luigi De Donato (bas)
Collegium 1704
Václav Luks (umělecký vedoucí, dirigent)