Mám-li věřit (odvážným) tvrzením zrovna vydané knihy Američanky Ali Standishové, nevystudoval mladý Arthur Conan Doyle, budoucí duchovní otec Sherlocka Holmese, lékařství nijak banálně; protože jej (1868) přijala velmi tajná vysoká škola, aby ho uvnitř té školy obklopil ještě tajnější spolek Trojlístek.

Ústav nestál nikde v Bradavicích, i když si na místo z Harry Pottera nelze nevzpomenout, a jmenoval se Baskerville Hall. Aby snad nebyla podobnost se světem pí Rawlingové tak nápadná, což ale žertuji, potká tu budoucí spisovatel nikoli snad Hermionu, ale jistou Irene Eagleovou. A visí v prostoru otázka, zda si tahle Irene nevezme jednou za manžela Adlera. A nestane se tudíž Irene Adlerovou, jedinou ženou, co kdy obdivoval Sherlock. „Její rodiče žijí v Paříži,“ zvíme, „ale brzy se odstěhují do Vídně, aby začali zkoušet nové představení. Sama Irene není jen operní pěvkyně, není však důvod se domnívat, že rodiče jsou něčím víc.“

Pokládáte takovéto hraní si (Doyle-Baskerville-Irene Adlerová) za zbytečné míchání jablek s hruškami? Za málo místné prolínání reality jen literární a zcela reálné (Conan Doyle a jeho rodiče)? Můžete, vaším je právo. Ale lze přistoupit na hru. Pak zvíte, co bude dál.

Vedle Irene se Conan Doyle skamarádí ještě s chlapcem. Jeho jméno zní povědomě: Jimmie Moriarty. Aby toho nebylo málo, spisovatelka obsadila do rolí bradavických, promiňte, baskervillských pedagogů i jistého Johna H. Watsona (ten tu učí anatomii a fyziologii) a „brigádního generála“ Etienne Gérarda (jezdectví).

Gérard jest, připomenu, v reálu hrdina Doylovy série historických příběhů o sice odvážném, ale trošku jednodušším brigadýrovi v Napoleonových službách.

Pokračuje se tak, že na Baskerville Hall (alias někdejší „Bakerově akademii“) přijal Doyla sám George Edward Challenger. Je to její ředitel, i když v našem původním čtenářském vesmíru především hrdina další Doylovy dobrodružné série a slavného románu Ztracený svět. Na dinosaury ostatně taky dojde a Challenger Doylovi úvodem píše:

Baskerville Hall je nejpřísnější a nejinovativnější školou na britských ostrovech a vychovala některé z nejlepších mozků naší doby. Vzhledem k vysoce citlivé a poněkud netradiční povaze studia však pečlivě střežíme svá tajemství před okolním světem. O svém přijetí proto nesmíte nikomu říct.

Challengerova zástupkyně se jmenuje Louise Hudsonová (což bude i jméno Holmesovy bytné) a pokračuje se v podobném duchu, takže dojde i na slavného Zeleného rytíře, známou to figuru artušovských legend. Je označena jako ta největší záhada pověstí a… „Pro někoho divoké zjevení s nekale získanou a nadpřirozenou mocí. Pro jiné interprety nejvyšší ochránce ctnosti a rytířství. Ani na jeho vzhledu se prameny neshodnou. Někde vypadá normálně, v jiných příbězích se jméno vysvětluje tím, že sama rytířova kůže je zelená a jako by porostlá mechem. Je to snad barva přírody zjara?

Nebo barva jedu, dokonce smrti?“

Jen kousek nad Edinburghem skutečně leží Artušovo sedlo. Odsud Doyla vyzvedne sám profesor Challenger svou vzducholodí, jejímž je kapitánem, a principy románu dobře charakterizuje i následující moment: Challenger dovedl vzducholoď před obrovskou stavbu podobnou stodole, kterou z větší části zakrýval les. Když se blížili k zemi, přes cestu jim přeběhl pták se zahnutým zobákem a krátkými křídly. Už dříve viděl Arthur podobného tvora v knize Alenka v říši divů.

„Didi! Z cesty!“ zvolal Challenger.

„To je pták dodo?“

„Ne. Ale tahle k němu má nejblíž ze všech živých tvorů. Pokud víme, je poslední z čeledi didských ptáků.“

Moriarty, Irene a Doyle jsou přijati do onoho tajného spolku, a zatímco se připravují na zkoušky, plní záludné úkoly, hrají hry a obávají se neidentifikovaného zla, vynoří se sám Sherlock Holmes…

Zdá se, že je tahle kniha-parafráze až moc odtržená od kloudné reality? Že se tady může přihodit všechno, takže na ničem nezáleží? Nevím. Ale je to svébytný svět, logika nikde nehapruje a naštěstí se potkáme i s vysoce racionálními články našeho světa, které děj jaksi kurtují k zemi. Jedním je daguerrotypie, dalším laterna magika. Snad jediným, a to ještě mnohými čtenáři vítaným „problémem“ této anglosaské knihy je očividnost, s jakou počítá s možností pokračování, ba série. A polopaticky to na konci říká sám Sherlock: „Mám podezření, že tohle je teprve začátek, a má podezření jsou téměř vždycky správná.“

Arthur se zachvěl, ale jeho profesor Holmes se netvářil vyděšeně. Poplácal ho po rameni:

„Připrav se, chlapče.“ Jeho šedé oči se rozzářily zvídavým světlem a na rtech mu hrál úsměv:

Hra je v plnén proudu.“

Nakladatelství Harper Collins, které knihu loni vydalo, se nepochybně pokouší nastartovat i prostřednictvím umu Ali Standishové novou sérii, která by se - aspoň vzdáleně - přiblížila úspěchu Potterově. Koneckonců to může vyjít a autorka pastiše není úplně neznámá. Na kontě má už „psí knížku“, která vyšla česky před pěti lety

Malér jménem Bella - Ali Standishová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví,

a sama pochází z Raleighu v Severní Karolíně. Dětství prožila částečně v regulérním táboře pro mladé spisovatele, kterému se říká Duke Young Writers Camp, a studovala na Pomona College. Stala se učitelkou a během prázdnin navštěvovala kurzy literatury na Hollins University. Navštívila také Anglii, to už s manželem, a vlastnili či vlastní krásného záchranářského psa Bellu.

Ali Standishová: Neuvěřitelné příhody z Baskerville Hall. Přeložil Jan Kozák. Ve společnosti Albatros vydalo nakladatelství Fragment. Praha 2024. 248 stran

Neuvěřitelné příhody z Baskerville Hall - Ali Standishová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví