Tibet funguje jako test kvality demokracie svobodného liberálního světa
Dějiny jsou občas líčeny jako výslednice neosobních sil, z níž je činnost jednotlivců vyloučena. Příklad Václava Havla a dalajlamy ale ukazuje, že výjimečné individuality v čele svých států či národů mohly mít i na přelomu 20. a 21. století velký vliv. Co obě osobnosti spojovalo? A může impulz (vycházející z) jejich spolupráce působit i dnes?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Osudové setkání. Tak se dají označit události 3. února 1990, kdy na zámku v Lánech přijal nedávno zvolený československý prezident duchovního vůdce Tibeťanů. Příjezd dalajlamy byl jednou z prvních významných zahraničněpolitických událostí, která potvrzovala radikální změnu politického kurzu nového režimu (slavný projev v americkém kongresu Václav Havel pronesl až 21. února a papež Jan Pavel II. do Česka zavítal až v dubnu). A Tibeťanům, kteří viděli svého dalajlamu vedle jedné z nejslavnějších postav té doby, hrdiny, který své zemi pomohl vybojovat svobodu, to nastínilo představu jejich vlastních možností do budoucna. „Pro nás to byla velká motivace, záblesk naděje,“ vzpomíná Cchetän Samdub Čhökjabpa, dalajlamův tajemník a dlouholetý úředník tibetské exilové vlády. „Československá zkušenost nám do jisté míry potvrdila, že i náš sen se může splnit, že se od komunistické vlády můžeme osvobodit.“
V té době navíc největší problém Tibeťanů spočíval v tom, že Tibet nebyl na vládních úrovních příliš populární. Pak ale nový československý prezident pozval dalajlamu na návštěvu, a to zcela oficiálně, což byl i z celosvětového hlediska průlom. O tom
